Nestřídmost je ctnost. A. G. Cook a jeho ironická odysea tříhodinového alba 7G

Brit A. G. Cook (*1990) patří momentálně k nejvyhledávanějším producentům – je podepsaný pod deskami zpěvačky Charli XCX, spolupracuje s Jónsim ze Sigur Rós či s rapperem Tommy Cashem a jeho excentrická verze popu se otiskla do skvělé loňské desky zpěvačky Caroline Polachek. Když Cook ohlásil letos na jaře své debutové album, očekávání byla velká. Kolekce 7G vydaná v polovině srpna však předčila i nejbláznivější představy – obsahuje celkem 49 skladeb rozdělených do sedmi minialb, které dohromady trvají skoro tři hodiny. Od futuristických beatových experimentů či rytmických skečů, přes sacharidový pop a klavírní preludia až ke zcela neironickým coververzím Smashing Pumpkins, Blur nebo Taylor Swift. 7G je schizofrenní a pro posluchače často matoucí kolekce, kterou není jednoduché se prokousat. A jednoho možná při poslouchání té zvukové odysey napadne, že si A. G. Cook ze všech střílí. Nikoliv: 7G je skvělým „showcasem“ Cookovy všežravé estetiky.

Sakra, že by už postironie?

A. G. Cook stál v roce 2013 u vzniku labelu PC Music, který seriózní svět tehdejší elektronické hudby infikoval podvratnými hrami s mainstreamovými formáty. Producenti kolem PC Music na experimentální beatové konstrukce aplikovali postupy brakového eurodanceu devadesátých let, žvýkačkového R&B nulté dekády či asijského popu. Vymýšleli falešné kampaně na zázračné energy drinky, konstruovali umělé memy a vyráběli ironické napodobeniny vysokorozpočtových popových klipů. Někdy to vypadalo jako monstrózní vtip, jindy jako pokročilé konceptuální umění či dokonce jako vážně míněný pokus vysvléci současnou pop music z pasti retrománie. U nahrávek projektů GFOTY, Hannah Diamond, Life Sim nebo Kanye West se mohl leckdo oprávněně ptát: Je to ironie, anebo už postironie? Sledujeme jen nevinnou hru na pop, anebo už vzrušující budoucnost mainstreamu? PC Music je případ jevu, kdy otázky jsou o něco zábavnější než odpovědi.

Cookův label nejprve zajímal hrstku znalců, nicméně postupně se jeho pozice posilovala a PC Music se zařadil mezi nejvlivnější labely minulé dekády. Se svojí volnomyšlenkářskou estetikou pomohl zrodit současnou vlnu transgender popu reprezentovanou jmény jako Kim Petras či Dorian Electra, kteří se k vlivu labelu hrdě hlásí. Ovšem stejně silně je ten vliv cítit třeba u kanadské zpěvačky Carly Rae Jepsen nebo japonsko-americké zpěvačky Riny Sawayamy, která na letošním pozoruhodném debutu míchá excentrický pop s odkazy nu-metalu. Anebo u nadějné rapperky Shygirl, jež se nebojí do své hudby zapojovat prvky, které by někdo mohl popsat jako „brakové“. Bez ohledu na konkrétní jména lze konstatovat, že PC Music dokázal otevřít stavidla imaginace mladé generace hudebníků, pro něž je svazující rozlišení pop vs. alternativa.

Pusťte si song Alright od A. G. Cooka, zdroj: YouTube

Kde se vzal, tu se vzal

Pravidla škatulkování jsou však neúprosná. Jak označovat hudbu, která sice používá prvky echtovního mainstreamu (autotune, syntezátorové riffy, třpytkové efekty), ale zároveň obsahuje postupy experimentální hudby či undergroundové klubové scény? Ano, je to pop, ovšem příliš excentrický pro prodejní žebříčky nebo rádiové playlisty, takže se co do popularity nadále krčí v suterénu, byť oslavován hudebními publicisty.

Pro danou produkci se zrodil termín hyperpop. V diskusních fórech či na hudebních webových stránkách se objevuje poslední dva roky, ale letos se z něj stává regulérní žánrová škatulka. Vejde se do ní třeba dvojice 100 Gecs se svým zběsilým mashupovým koktejlem (minulý měsíc vydali remixovou kolekci 1000 gecs and the Tree of Clues) či electro-popová zpěvačka Grimes hledající průnik mezi kyberpunkovými dystopiemi a čistým mainstreamem (letos publikovala desku Miss Antropocene). V definicích hyperpopu najdete výrazy jako „roztomilost“, „bublající syntezátory“, „estetika telefonních vyzvánění“ nebo dokonce „popový surrealismus“.

Obal loňského alba Pang zpěvačky Caroline Polachek, repro: Perpetual Novice

Nejlepším uceleným příkladem hyperpopu dosud je loňské album zpěvačky Charli XCX nazvané Charli, pod nímž je A. G. Cook podepsán coby výkonný producent. Hudební server o Pitchfork o nahrávce psal jako „vizi popu budoucnosti“ a nejeden hudební titul zařadil Charli do výročních anket nejlepších nahrávek. Ani tak se Charli nedostalo ani do první čtyřicítky amerického žebříčku. Pravidlo hyperpopu, že totiž není tak úplně populární, zůstává v platnosti. Společně s Cookem natočila Charli XCX také letošní „karanténové“ album How I’m Feeling Now, na němž se popový futurismus a šťastné pocity zamilovanosti mísí s úzkostí světa uzavřeného lockdownem.

Všechno tu už bylo

Cookova tříhodinová chamelónská „tour de force“ 7G čistě technicky rozděluje písně podle dominujících nástrojů – jedna minideska obsahuje materiál využívající takzvaný supersaw (hrubý modulovaný tón používaný v undergroundové elektronice). Další je pojmenovaná po devadesátkovém syntezátoru Nord a tady dojde na nejextrémnější kompozice kvílících carpenterovských vlnových délek (Mad Max, Illuminated Biker Gang). Na jiných místech však natrefíme na v podstatě normální popové písně – některé jsou dokonce puristicky nahrané pouze s akustickou kytarou (Being Harsh) či s klavírem (Note Velocity). A když už se vám zdá, že máte Cooka přečteného, beztak vás překvapí – třeba surreálnou vokodérovou coververzí pompézního hitu Chandelie zpěvačky Sia.

V opulentní náloži materiálu 7G se dost možná skrývá jedno skvělé album tradičního rozsahu (a věřím, že leckdo se je bude pokoušet sestavit jako playlist), avšak A. G. Cook zjevně neměl zájem pohybovat se v zavedených mantinelech a chtěl zkusit něco opravdu extrémního. Přesně tak, jak velí estetické pravidlo hyperpopu: nestřídmost je považována za ctnost.

„Všechno co děláš, už bylo dávno udělaný, všechno, co říkáš, už bylo řečený včera,“ opakuje synteticky upravený hlas v písni 2021. Klidně to můžeme považovat za ironický komentář nad vyhasnutím ideálu futurismu v rámci popu, v němž se od určité chvíle vše už jen opakuje. Podle Cookovy desky se dá proti regresi dělat třeba to, že vezmeme všechny elementy mainstreamového popu a začneme je zběsile míchat dohromady. 7G jsou zdrogované dějiny populární hudby posledních třiceti let napěchované do 160 minut a zároveň pomyslný manifest budoucnosti hudby, která se utrhla z řetězu.