Transcendentální metal? Kapela Liturgy vážně nemá malé ambice

Jestli existuje hudební žánr, který se bere smrtelně vážně, tak je to metal, a obzvláště jeho extrémní odrůdy. Jejich posluchači se vyžívají v dodržování ortodoxie, uctívání legend i v symbolech a kódech, jež pro nezasvěcené bývají neprostupné, ale pro insidery hrají zásadní roli. Zpěvák a kytarista Hunter Hunt-Hendrix, mozek americké blackmetalové skupiny Liturgy, šel ještě dál. Kolem kapely postavil myšlenkový systém propojující filozofii, náboženství i společenské vědy a skrze různé umělecké projevy hledá cestu z duchovní krize, v níž se lidstvo podle něj ocitlo. Nová deska Liturgy, nazvaná H.A.Q.Q., naštěstí funguje i bez metafyzických berliček.

Skladba …. z nového alba H.A.Q.Q. . Na snímku ambiciózní band – Liturgy, foto: © Danny Krug

Všechno začalo před necelými deseti lety, kdy Hunt-Hendrix zveřejnil na internetu svůj spis v překladu nazvaný Transcendentální black metal: Vize apokalyptického humanismu. Volá v něm po překonání nihilismu extrémních metalových žánrů a ohlašuje nástup transcendentálního metalu, který by podle něho měl vést k formě radikálního umění přitakávajícího novým formám života. Tenhle metal prý bude „vrcholem ledovce, který skrývá nový vztah mezi uměním, politikou, etikou a náboženstvím“. Desky Liturgy si vzaly za úkol stvořit novou estetiku žánru, jehož kořeny sahají do osmdesátých let a své nejslavnější období prožil v první polovině devadesátek na severu Evropy.

Desky Liturgy Aesthetica (2011) a The Ark Work (2015) kromě rychlých přebuzených kytar, splašených rytmů a záhrobního křiku (tedy klasických elementů black metalu) využívaly i postupy avantgardní vážné hudby či elektroniky. Vznikl mix metalu a experimentů, nicméně působil dojmem, že Hunt-Hendrix a jeho spolupracovníci nedokáží velikášské ambice dotáhnout. Teprve novinka H.A.Q.Q. z letošního listopadu jako kdyby naplnila vše, co brooklynská kapela slibovala.

Název nahrávky je zkratkou anglického hesla Haelegen above Quality and Quantity – haelegen je novotvar, přídavné jméno označující překročení současné podoby lidství něčím svobodnějším a plnějším. Kromě absolutní intenzity evokují ty písně pocity euforie a majestátnosti. Osmiminutový singl „God of Love“ začíná opulentní orchestrální předehrou, do níž se spustí kaskády kytarových riffů ve frenetickém tempu; vzápětí je vystřídá pasáž s repetitivními mantrami sborů a motivů, které neustále začínají a zase se vracejí na začátek.

Tady – stejně jako na několika dalších místech H.A.Q.Q. – si nelze nevzpomenout na minimalistické kompozice Steva Reicha, který využíval repetici coby svébytný výrazový prostředek. Píseň „God of Love“ ukončí zvuky zvonů a harfa, následná mezihra „EXACO III“ naváže mixem preparovaného klavíru smíchaného s elektronickými glitchi. Pak se zase spustí plochy přebuzených kytar, při nichž posluchače jímá pocit, že mu padá na hlavu celé nebe. Někdy je intenzita hluku na H.A.Q.Q. taková, že nahrávací zařízení kolabuje a generuje chybové zvuky, jako když padá program. Je to vtipný studiový trik podtrhující naléhavost hudby Liturgy. Titulní píseň končí právě takovou kakofonií zhrouceného softwaru, což je inspirované prolomení (ve vizuální kultuře by se řeklo) „čtvrté stěny“. Padá program mně, anebo muzikantům? ptá se totiž posluchač. H.A.Q.Q. je vzrušujícím poslechem pro někoho, kdo se nebojí zacházet do extrému a být za to odměněn momenty transcendence. Romantický ideál umění tvrdí, že skutečné poznání se skrývá jedině za utrpením. U Liturgy to platí.

Posluchače snad ani nemusí mrzet, že nepochopí diagram na obalu desky, který má vysvětlovat vztahy uvnitř zmíněného myšlenkového systému a zároveň odkazuje na seriál esejů, které Liturgy zveřejňují na svém webu. Dočtete se tady třeba o nutnosti založit „církev OIOION, spojený hudebně-dramaticko-filozofický projekt, jenž má za cíl udržovat stav vědomí, že svět nemusí být tak, jak v současnosti je“.

Hunt-Hendrix vážně není troškař! Kromě nové desky Liturgy je součástí nového transcendentálního „kánonu“ jeho opera Origin of the Alimonies a album experimentální elektroniky New Introductory Lectures on the System of Transcendental Qabala, kterou Hunt-Hendrix vloni vydal pod jménem Kel Valhaal. Zní to celé na první pohled poněkud bizarně, ale Hunt-Hendrix klade na své nahrávky stejné nároky jako třeba freejazzový vizionář Sun Ra nebo Alice Coltrane, přemýšlející v sedmdesátých letech o vztahu hudby a spirituality.

Jakkoliv je subkultura extrémního metalu vstřícná vůči různým projevům radikálních přístupů, Liturgy se s otevřenou náručí nesetkali. Asi za to může příliš intelektuální (a v něčem přezíravý) styl Hunt-Hendrixovy prezentace v rámci metalové komunity. Metalisté obvykle tvrdou racionalizaci svého žánru, postaveného valnou měrou na intuici a instinktech, nevyhledávají. Liturgy si v tradičních metalových médiích vysloužili posměšky, což je další drobná zpráva o konzervativnosti žánru, který má jasně stanovené hranice a jen v jejich mezích lze být radikální či experimentální. S odmítavými reakcemi se ostatně musely srovnat další kapely, které se poslední roky snaží tento žánr posunout a definují to, čemu se začalo říkat post-metal – třeba SunnO))), Deafheaven nebo Alcest.