Na cestě k popové singularitě s Post-Malonem

Stačí na Američana Posta Maloneho pohlédnout z té správné strany – a hned zapadne do kategorie, kterou zrovna potřebujete! Jeho nejnovější album Hollywood´s Bleeding momentálně vládne hitparádám a je nejnovějším produktem splývání žánrů. Tomuto trendu se začalo před lety říkat „singularizace popu“. Přispívá k němu rozšíření streamovacích služeb i čím dál větší sofistikovanost algoritmů, které posluchačům hudbu předkládají, přesněji vnucují. Čeká nás v budoucnu tyranie monožánru, v němž všechny stylové rozdíly definitivně splynou a pop bude znít všude stejně?

Výraz singularita značí mimo jiné fyzikální jev, který je dovršením exponenciálního procesu nějakého vývoje a v němž se postupně rozplynou dílčí odlišnosti. Často se o singularitě mluví v souvislosti s technologickým vývojem lidstva, který podle některých teorií nutně vyústí ve zrození umělé superinteligence, která obsáhne veškeré vědění. V popu znamená singularita dovršení fúzování hudebních žánrů, které urychlil masivní nástup internetu na začátku tisíciletí. Žánrové bariéry se začaly hroutit a dnes už nikomu nepřijde divné, že rádia hrají třeba hit Old Town Road míchající country a rap.

Deska Hollywood´s Bleeding začíná triem trapových skladeb, v nichž Post Malone střídá rap a zpěv, písně Allergic a Thousand Bad Times jsou pro změnu skoro čistým alternativním rockem s kytarami a klenutými stadionovými melodiemi, zároveň však obsahují elektronické beaty. Singl Circles připomíná písničkářskou baladu zkříženou s novovlnnou basovou linkou. V Take What You Want se u mikrofonu střídají rapper Travis Scott a metalový veterán Ozzy Osbourne.

Post-Malone, který do sebe vsákl rock, hip hop, R&B i country, stojí patrně na zatímním vrcholu tendence, kterou před šesti lety popsal na portálu Stereogum publicista Chris DeVille: „Mluvím o hudební singularitě, konvergenci popu do jednoho unifikovaného stylu, jemuž říkám monožánr. Příkladem jsou Coldplay nahrávající Rihannou kompresované mega-refrény, v nichž se rozplývají linie mezi alt-rockem a pop-R&B, takže už není vůbec jasné, kdo patří do kterého žánru.“ Tento trend popírá dosavadní vývoj populární hudby se spontánně se rozvětvujícími subžánry. Týž pisatel pak v recenzi na letošní desku Eda Sheerana No. 6 Collaborations Project, v níž se britský zpěvák v písních spojil s rappery, techno producenty i country písničkáři, hovoří o „reverzním Velkém třesku, v němž odlišné styly směřují k centralizovanému bodu a zplošťují se do jednotné, všechno pohlcující estetiky“.

Toto splývání žánrů urychlily, jak jsme již naznačili, nové technologie distribuce hudby. Posluchači na streamovacích službách neposlouchají podle stylů. Žánrové playlisty jsou do pozadí zatlačovány výběry podle nálad nebo dekád. Škatulky fungují možná v kamenných obchodech nebo v novinářských recenzích, v popovém mainstreamu už nehrají roli. Publicista Craig Jenkins si v článku pro portál Vulture předloni všiml, že největší mainstreamové hity jsou často výsledkem nadžánrových kolaborací. „Tři nejposlouchanější písně posledního roku natočili dvě teenagerské herečky, z nichž se staly popové hvězdičky, dva elektroničtí producenti, nejpopulárnější soft-rocková kapela milénia, nastupující rapový producent, oceňované country duo a největší aktuální objev R&B. Ale nakonec všechny ty tři písně jako kdyby patřily na stejné album.“

V politologii se poslední roky hodně mluví o takzvaných catch-all stranách, které sbírají voliče ze všech společenských skupin a neohlíží se na tradiční pravo-levé dělení nebo na to, co odlišuje konzervativce a liberály. Popové hity posledních let jsou podobné: populisticky do svého monožánru vsakují vše, čím lze přilákat pozornost jednotlivých posluchačských segmentů. Zároveň jde o to zmást algoritmy streamovacích služeb, které posluchačům doporučují, co si mají pustit, anebo jim to rovnou vnucují v automatickém přehrávání. Když software analyzuje písně, rozpoznává i žánry, aby v playlistu šitém posluchači na míru mohl navázat v podobném duchu. Písně, které obsahují víc žánrů, mají tím pádem nepopiratelnou „evoluční“ výhodu.

Singularita v popu tudíž může časem znamenat, že všechny písně „monožánru“ budou znít víceméně stejně. Jako produkt dokonalé superinteligence, která obsáhla všechny naše potřeby. Ostatně z toho, jak podobně již dnes zní většina hitů, poněkud mrazí.

Na nové desce Post Malona je také píseň Internet – o světě falešných úsměvů z Instastories. Do obzvláště klenuté muzikálové melodie se smyčci Malone zpívá: „Jestli nevědění je slast, pak mě vůbec nebuďte. Budu poslední, kdo to bude vědět, protože už nejsem na internetu.“ I nejpopulárnější současný zpěvák, ten chodící „lidský algoritmus“, možná začal mít obavy.