Americká banjistka a čínská hráčka na citeru nevídaně neslýchaně promlouvají k dějinám

Narodily se v témže roce (1977), znají a přátelí se dlouho, mluví mezi sebou plynně čínsky a vzdálenost dělící jejich rodiny nedávno stáhly v americkém Nashvillu na pár bloků. Pravděpodobnost, že by spolu natočily album, se tak u nich proměnila v nevyhnutelnost. Neexperimentují, nekříží nezkřižitelné, nenabízejí nová pravidla hry, jenom a pouze v ženském empatickém naladění proplétají hudbu z Apalačských hor s čínskými tradičními písněmi, zpívají na přeskáčku v rodných jazycích… A to je všechno. Tak prosté to je.

Abigail a Wu Fei se letos hudebně nesetkaly poprvé. S kytaristou a bluegrassovým producentem Kei Welchem se v roce 2017 odvázaly v triu The Wu Force, hrající podle nich „kung fu-Appalachian-indie-folk-rock“. Bez životopisů se však neobejdeme, obě se totiž nikdy nechovaly podle předpokladů, a tím spíš snáze pochopíme výlučnost jejich nynějšího alba.

Ta to má v hlavě srovnané

Hned na začátku nevyvozujme nic z toho, že manželem Abigail a producentem alba je světově proslulý (i u nás dobře známý) banjista Béla Fleck: za skvělou hráčku na clawhammer banjo Washburn již platila, než se poznali. Takže o protekci nemůže být řeč, zato podpory se jí od revolucionáře banja a protagonisty mnoha multikulturních projektů dostalo nadmíru. A po vydání alba Béla Fleck & Abigail Washburn, oceněného v roce 2014 Grammy, zklaplo i pochybovačům. Už žádné „Béla a jeho manželka“, nýbrž dva rovnocení hudební partneři.

Čínsky uměla Abigail dřív, než se naučila na banjo; prý aby přátelům v Pekingu nemusela apalačské písničky jenom zpívat. Odjela tam prvně v roce 1996 jako studentka práv v rámci výměny, nakonec tam i pracovala pro reklamní firmu. Vazby s Čínou Abigail už nezpřetrhala: hned na prvním rande s Fleckem mu o ní tak nadšeně vyprávěla, že zanedlouho přibrali houslistu Caseye Driessena, cellistu Bena Solleeho a vznikla skupina Sparrow Quartet. Ta pravidelně jezdila do Číny koncertovat s apalačskou old-time music a bluegrassem, ale na tamějších koncertech kvarteto „slyšelo“ i na tradiční čínské melodie. Stali se také první a jedinou americkou skupinou vyrážející na turné po Tibetu.

Na vynikajícím sólovém albu City of Refuge (2011) se Abigail Washburn představila v roli mimořádné skladatelky a hostující kytarista Bill Frisell o ní prohlásil: „Už dávno jsem tušil, že ta ženská to má v hlavě spočítané.“  Producent Tucker Martine (R.E.M., Sufjan Stevens) se s Abigail dokonale sladil a výsledek byl netušený. Těm, kteří čekali zpěv v čínštině, Bélu Flecka a návaznost na minulost, se dostalo sebevědomého písničkářského eklekticismu, old-time music hřímající zničehonic sbory, elektrickými kytarami, rockovou rytmikou, klavírem a mládím hostujících kluků z kapel My Morning Jacket, Decemeberists a Old Crow Medicine Show.

Vzápětí však Abigail tuto linku opustila, soustředila se s manželem na akustickou hudbu, doporučenou prý všem, kteří si myslí, že nenávidí banjo. Přijala ovšem  také účast na albu Sing My Home, které americký violoncellista čínského původu Yo-Yo Ma se skupinou The Silk Road Ensemble koncipoval coby setkání s Američany, Iry a Západoafričany. Zaznělo na něm také Largo z Dvořákovy Symfonie č.9, známější pod názvem Novosvětská.  V roce 1922 k Largu napsal text Dvořákův žák William Arms Fisher a dal tak vzniknout gospelově povznášející skladbě Goin´Home. S čínským mistrem ústních varhan sheng Wu Tongem ji Abigail z poloviny odzpívala v mandarínštině.

Soudruzi ji vybrali, ona obstála a – odjela jim

Wu Fei určili hudební kariéru vládní komisaři z konzervatoře: v pěti letech navštívili její rodinu, drobnou dívku prohlédli, změřili a doporučili ke studiu citery guzheng. Přes jeden a půl metru dlouhá dřevěná rezonanční deska s jednadvaceti strunami má bezmála třítisíciletou historii. Na guzheng se hraje prsty, nejčastěji fingerpickingovým stylem, a zvládnout hráčskou techniku není pro zvukové možnosti starobylého nástroje vůbec jednoduché.

Drillem neprocházejí v Číně pouze sportovci: na konzervatoři jím prošla také Wu Fei, předurčená stát se národním hudebním zázrakem, což vyžadovalo naučit se notu od noty základní repertoár guzhengu a čínských tradičních oper, bez možnosti uhnout kamkoliv stranou, což při každodenním několika hodinovém cvičení nezvládnete dřív, než za pět let. „Jako malá jsem cvičení nesnášela a než jsem zjistila, že existuje něco jako improvizace, můj vztah k guzhengu přecházel od lásky k nenávisti,“ vzpomínala Wu Fei.

Nakonec se to čínským soudruhům vymknulo z rukou:  třiadvacetileté hráčce umožnili přijmout stipendium umělecké školy Mills College v Kalifornii. Studium, zahrnující také zpěv, kompozici a slavnou mentorku Meredith Monk, uneslo Wu Fei do nikdy v životě nepoznaných hudebních dimenzí a vyšroubovalo její skladatelské ambice k maximu. Naopak k minimu je srazil nejbližší učitel a spoluhráč, kytarista  Fred Frith: „Slyším úžasné řemeslo, ale žádnou Wu Fei.“ Tím citeristku nejen přinutil přemýšlet o budoucnosti. Obrátil jí prý život vzhůru nohama.

„Čína mi dala velmi solidní hráčský a teoretický základ, Spojené státy my zase pomohly najít sebe sama, objevit možnosti mého hlasu,“ přiznala Wu Fei, brzy se řadící mezi elitu newyorské avantgardní scény – tedy po bok Johna Zorna, Cecila Taylora, Carly Kihlstedt nebo Elliota Sharpa. Debutové album A Distant Youth ji v roce 2007 pomáhal natočit zmíněný Fred Frith a albové pokračování Yuan o rok později produkoval John Zorn a vydal na svém labelu Tzadik Records.

Zčistajasna osvobozená, v euforii a ve snaze dohnat všechny hudby světa, komponovala Wu Fei skladby pro symfonické orchestry, balijský gamelan, sbory, smyčcová kvarteta, ponořila se do filmových soundtracků i do hudby pro moderní tanec. Koncertovala doma a po krátkém návratu do Pekingu se natrvalo usadila v USA.

Mezi její vrcholná díla patří suita Hello Gold Mountain pro guzheng, komorní soubor a loutnu oud Shanira Ezry Blumenkranze ze Silk Road Ensemble. Připomíná méně známý příběh tisíců evropských židovských uprchlíků, včetně československých, usazených během holocaustu v Šanghaji. Jedinému městu na světě, přijímajícímu po roce 1938 židovské uprchlíky, ke všemu bez pasů a víz. Byť byl přístav přístav pod správou japonské okupační armády, dvacet tisíc Židů tu sice přežívalo v těžkých podmínkách, nicméně bez ohrožení na životě. A nic na to nezměnil vstup Japonska do války a příkaz nacistického plukovníka Josefa Meisingera, aby spojenci Německa židovskou komunitu okamžitě vyhladili. Z politických, lidských a historických důvodů však Japonci vyvražďovací plán odmítli, a aby si před nacisty zachovali tvář, přemístili židovskou komunitu do ghetta Hongkou na předměstí Šanghaje, kde většina Židů přežila. Po roce 1945 se tito uprchlíci  vraceli postupně domů nebo odcestovali do Spojených států. Expozice místního muzea dodnes připomíná, jak dobře mezi sebe nešťastné uprchlíky přijali obyčejní Číňané.

Bez propagandy, zato s idejemi

Setkání s Abigail Washburn znamenalo zprvu  víc pro Wu Fei: sice znala její přednášku pro konferenci TED o budování vztahů mezi USA a Čínou prostřednictvím hudby, zato o bluegrassu a old-time music neměla ponětí. Přesto spolu občas vystupovaly a na otázku, jak k jejich nezvyklé synergii mezi nimi došlo, za obě odpověděla Abigail: „Je za tím naše přátelství.“

A tak je třeba k albu Wu Fei & Abigail Washburn přistoupit: není výsledkem umělých konstrukcí, naspeedované etnomuzikologie nebo avantgardního přístupu ve stylu my víme proč, ale vy si lámejte hlavu. Ne, opravdu slyšitelně vychází z velmi osobního naladění dvou žen, matek a hudebnic. Když třeba Abigail spustila celosvětově známé, původně skotské milostné rozjímání The Water Is Wide, Wu Fei se okamžitě přidala s romantickou čínskou písní Wusuli Boat Song a snad nikomu se nechce věřit, že nad výběrem dlouho nepřemýšlela. Tak lahodně a melodicky krásně se s Abigail sladila!

Víme však, že Wu Fei přemýšlela, ovšem z jiného důvodu: píseň rybářů z národa Nanai, žijícího okolo řeky Ussuri na hranici s Ruskem, se totiž rozhodla zbavit ideologického nánosu a zpívá ji s původním textem. Wusuli Boat Song, napsanou neznámým autorem v šedesátých letech minulého století  letech, proměnil v hit pro stamilióny čínských posluchačů popový zpěvák Guo Song, nicméně na příkaz strany s budovatelským apelem. Wu Fei zároveň zjistila, že ji v uvedení na pravou autorskou míru už předběhli zástupci národa Nanai: v roce 2003 se odvážně obrátili na soud – „text si klidně nechte, ale melodie patří nám“ – a ten jim dal překvapivě za pravdu.

I dalším skladbám na přítomném albu vrátila Wu Fei jejich národnostní příslušnost, o niž autoritativním příkazem komunistické vlády během budování jednotné čínské identity přišly. S upřímným doznáním: než dospěla, kde by tušila, že spousta masově populárních písní pochází z dědictví malých národů, většinovými Chany v rámci nacionalistické politiky kulturně decimovaným a – pokud jde o hudbu –propagandisticky zneužitým. Wu Fei si s Abigail přitom neodpustily feministický fór: v mandarinštině odezpívané skladbě Who Says Women Aren’t as Good as Men, věnované v padesátých letech čínským vojákům bojujícím v Korejské válce, nezměnily ani slovo, tudíž ani otázku: O kolik zabijí ženy, roztáčející doma kola komunismu, méně nepřátel než muži na frontě?

Kovbojskou analogii hudebnice našly v devítiminutovém vrcholu alba: oblíbenou americkou baladu Roving Cowboy zkombinovaly s Avarguli, vznosnou melodií pronásledovaného národa Ujgurů z provincie Sin-ťiang. Kovbojští hrdinové z písní mají prý hodně společného: oba něco marně hledají – jeden lásku, druhý lepší život.  V nádherném videoklipu se zprvu hledají také Wu Fei s Abigail, aby se nejen symbolicky na konci skladby sešly v jedné místnosti.

Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.