„Gangstagrass nejsou anomálií, ale snahou napravit škody,“ tvrdí o sobě americká kapela míchající hip hop s bluegrassem
„Pokud je tato země vaše, je určitě i naše“. Změnou prvních veršů ikonické písně This Land Is Your Land folkaře Woody Gutrieho dává newyorská skupina také na vědomí, čím současná Amerika je a čím by mohla být. A názor pro jistotu podtrhuje názvem nového alba: No Time For Enemies.
Hudba je tu od toho, aby nám pomohla otevřít oči a umožnila pochopit, že to, co se odehráva dnes, je v přímém důsledku s tím, co se odehrálo v minulosti a s čím jsme se stále nevyrovnali, takže jestli si něco vzít z alba, pak podle Gangstagrass tohle: když budeme lpět na své omezené představě, že rasismus neexistuje, jako Američané končíme.
Gangstagrass nepatří k žádnému radikálnímu protestnímu křídlu americké hudby, což víme od jejich vystoupení na Colours of Ostrava před sedmi lety, kdy se navíc neřešilo textové poselství skupiny, pravda, tehdy zdaleka umírněnější, zato její samotná podstata: Gangstagrass totiž míchají bluegrass s hip hopem, což tehdy zaskočilo nejen našince, vyjevená ze smíšené party bělošských muzikantů a černošských raperů byla zprvu také Amerika. Jeden z ortodoxních bluegrassových fanoušků zakladatele skupiny, programátora, zpěváka, kytaristu a producenta Renche, proto hned na začátku varoval: „Mladíku děláte věci proti přírodě“.
Z pohledu puristů šlo skutečně o drzost: bluegrass, bělošskou hudbu z Apalačských hor podle nich doslova napadli rapující černošští vetřelci a nejednou dokonce padla zmínka o kulturním přivlastňování. Napadne vás ale otázka: mluvil z nich rasismus, s country a bluegrassem nadále bohužel spojovaný, nebo historický analfabetismus? Jenomže co je divného na nevědomosti, když to spousta Američanů jako nevědomost nevnímá? Jinými slovy: o vkladu černých afrických otroků do old-time music z Apalačských hor je ve škole nikdo neučil, nebo, jak se už mnohokrát potvrdilo, tuhle část historie rané americké hudby před nimi někdo zamlčel, tudíž žili a žijí v přesvědčení, že bluegrass vymysleli sakumprásk běloši a pokud se ho rozhodli hrát černí Američané, vstupují tím pádem na výsostně bělošskou půdu.
Podle Renche – a je to i silné téma alba No Time For Enemies – je za vším i pozůstatek jižanských segregačních zákonů Jima Crowa, vedoucích ve 20. až 40. letech minulého století ke kategorizaci hudby podle rasy a oddělení černošské hudby – race music – od bělošské – hillbilly music, později nazývané country & western – kdy nejenže do 40. let došlo k segregaci posluchačů obou hudebních scén, ale i k počátkům zkresleného výkladu vzniku country a bluegrassu.
„Je na čase, abychom se iluze o černé a bílé hudbě nadobro zbavili a pokusili se napravit škody, které způsobily naše předsudky,“ říká Rench a připomíná, jak je aktuální bouřlivé dění Black Lives Matter překvapilo, ale ne zas tolik, aby na něho i v časech koronaviru nedokázali zareagovat uspíšením natáčení alba. A skladbu Freedom symbolicky představili 19. června, v den kdy se slaví Juneteenth, každoroční svátek připomínající konec otroctví ve Spojených státech, který letos nabyl pro Afro-američany na daleko větším významu. Jde složeninu dvou slov: june, tedy červen a devatenáct, což je den, kdy v roce 1865 v texaském městě Galvestonu oznámil generál Gordon Granger konec občanské války a otroctví. Ačkoliv ho už před dvěma roky zrušil prezident Abraham Lincoln, v jižanských státech Konfederace se na údělu otroků do té doby nic nezměnilo. Den svobody nebo někdy také Den emancipace je v Texasu od roku 1980 slaven jako svátek a postupně se přidalo dalších šestačtyřicet amerických států.
„Tohle se ani nemělo stát, o vydání Freedom ale rozhodly okolnosti a my chtěli všechny naše fanoušky ujistit, na které straně stojíme,“ řekl jeden ze dvou černošských raperů R-Sone The Voice of Reason, od něhož v nekompromisním refrénu slyšíme: „Už víc na svobodu čekat nebudeme.“
Od napsání písně This Land Is Your Land mnohými považované za alternativní americkou hymnu letos uplynulo osmdesát let a oslav se v The Woody Guthrie Centru zúčastnili také Gangstagrass se soulovou zpěvačkou Branjae, která ji s nimi na albu zpívá. Při té příležitosti přišla na přetřes historka, související s newyorským Brooklynem, kde Gangstagrass stále mají základnu. Guthrie tady v 50. letech žil v bytovém komplexu s poetickým názvem Beach Haven, nicméně brzy si ho přejmenoval na Bitch Heaven. Patřil Fredu Trumpovi, otci amerického presidenta, který v pronájmech nezákonně praktikoval rasistickou diskriminaci ve smyslu „černochům vstup zakázán“. Guthrie se po dvou letech raději odstěhoval, „panu domácímu“ ale zanechal hodně naštvaný písňový vzkaz Old Man Trump s textem: „I suppose Old Man Trump knows just how much racial hate he stirred up in the bloodpot of human hearts when he drawed that color line here at his eighteen hundred family project.”
Guthrie píseň nikdy nenazpíval a několik textových skic – Beach Haven Race Hate, Beach Haven Ain’t My Home a Old Man Trump – objevil v jeho archívu v roce 2016 britský profesor americké literatury Will Kaufman: „Když se stal Trump presidentem, prohlásil, že navazuje na odkaz svého otce, a mne napadlo, že nám Guthrie poslal z hrobu jasný vzkaz: jaký otec takový syn.“
Písně se ujali jiní, třeba v témže roce písničkáři Ani DiFranco, Ryan Harvey a kytarista Tom Morello ze skupiny Rage Against the Machine, který za všechny na adresu presidentského kandidáta Trumpa prohlásil: „When it comes to race relations, he’s like an old-school segregationist. When it comes to foreign policy, he’s like an old-school napalmist. When it comes to women’s issues, he’s like a frat-house rapist. So let’s not elect that guy.“
Ganstagrass nejsou jediní, kdo od roku 2006 spojují country a bluegrass s hip hopem, bezesporu ale patří k těm nejoriginálnějším. První zásek přišel se skladbou Long Hard Times to Come, otevírající několik sezon televizní seriál Justified. Získali za ní v roce 2010 nominaci na Emmy Awards a pořádný úspěch se dostavil také s druhým albem Rappalachia. Rench se vždy dokázal obklopit skvělými muzikanty a rapery a dopočítat se jich, by dalo dost práce. Poslední léta však po jeho boku setrvávají banjista Dan Whitener, houslista Brian Farrow, turntablista DJ Leecy T a zmínění rapeři, ovšem hostů neubývá. Ani na novém albu: ve skladbě Stephena Fostera Hard Times Come Again No More si zazpívala vynikající kanadská písničkářka Kaia Kater.
Za velké plus se u Gangstagrass bere setrvalý odmítavý postoj k polarizaci americké společnosti. Nepovažují se za politickou skupinu, tomu ani jejich divoce taneční a na první poslech melodická hudba čerpající z lidových pramenů ani neodpovídá, jenom se prý pokoušejí mluvit co nejotevřeněji. Časy nepřátelství a status černých Američanů – cizinců ve vlastní zemi – zkrátka podle Gangstagss už musí jednou provždy skončit.