Odkud přicházím? Londýnská jazzová hráčka Nubya Garcia vydala výjimečný debut

Saxofonista Shabaka Hutchings (viz uskupení Shabaka and The Ancestors či Sons of Kemet) je na ostrovech již obdobnou hvězdou jako v zámoří Kamasi Washington. V Hutchingsově zástupu kráčejí jména jako Ezra Collective, Theon Cross, Kokoroko nebo Moses Boyd, který zahraje v Praze 9. září v rámci festivalu Mladí ladí jazz. Všichni jmenovaní se potkali předloni na kompilaci Out Here, kterou sestavil label Brownswood Recordings. Právě tady se definovala nová generace britského jazzu, o níž je poslední dobou slyšet víc a víc.

Nubya Garcia a její nástroj. Snímek z loňského INNtöne Jazzfestivalu, který se konal v červnu v rakouském Diersbachu, nedaleko českých hranic, foto: Wikipedia.org – Schorle

Na zmíněném výběru byla ke slyšení i saxofonistka Nubya Garcia (*1991), do této chvíle jedna z méně nápadných postav dané scény. Patřila do těles Maisha a Nérija, hrála s Ezra Collective, Moses Boyd Exodus i se zmíněnými Sons of Kemet; hostovala na desce amerického bubeníka Makaya McCravena nebo japonského kolektivu Toshio Matsuura Group. Její vlastní sólová diskografie je podstatně skromnější – obsahuje dvě EP Nubya’s 5ive (2017) a When We Are (2018). Vloni Nubya Garcia obdržela ocenění Jazz FM Award pro nejlepšího britského jazzového hudebníka. I proto se na debutové album londýnské rodačky čekalo a hodinová kolekce Source, vydaná 21. srpna, rozhodně nezklamala. Nabízí dobrodružnou cestu od bluesem nasáklého hard bopu až k volným jazzovým formám nebo fúzím se současnou elektronikou.

Titulní dvanáctiminutový track začne dubovým intrem, které se spojí s rytmy calypsa, a poté pozvolna exploduje do podoby freejazzu, aby se vrátil k spirituálním meditacím. Energická Before Us: In Demerara and Caura skládá poctu vesnicím v Guyaně a v Trinidadu, odkud pocházejí muzikantčiny rodiče a má blízko k latinskoamerickému jazzu. V La Cumbia Me Está Llamando Garcia pracuje s rytmy žánru cumbia, který vznikl v Kolumbii a v Panamě, ovšem v jejich tradici jsou zapsané i africké tance. Prolínání stylů a tradic je skvělým příkladem neortodoxního pojetí jazzu, které praktikují současní mladí hráči (nejen) z Londýna a jež poslední roky parádně okysličilo scénu. Pryč je purismus, úzkoprsé navazování na kánon – místo toho se jazz znovu stal místem vzrušujících experimentů s propojováním rozličných tradic. Tedy přesně tím, čím byl v počátku. A jazz zase začal zajímat mladou generaci! A hlavně: stal se hlasem těch, kteří jinak nejsou ve společnosti téměř slyšet – imigrantů a vůbec lidí z okraje. I pro Nubyu Garcia je hudba prostředkem objevování své identity. Ostatně název desky — Source (= zdroj) — to říká jasně.

V závěrečné skladbě Boundles Beings promlouvá chicagská soulová zpěvačka Akenya do něžného podkladu o bytostech mimo prostor a čas: „Vstup do mé dimenze/ ukaž mi hlubokou extázi/ jsme bytosti bez hranic/ a jsme svobodní./ Ty a já.“ Její mystický proslov jako kdyby měl na mysli jedince, kteří se osvobodili od daností našeho světa a napojili se na proudy vědomí překračující čas, prostor i jednotlivce. Něco podobného dokáže asi jen hudba.

Název balady Together is a Beautiful Place to Be z první poloviny alba mluví jednoznačně — Source není produktem osamělé geniality Nubyi Garcia. Na desce není nikdy sama, nýbrž tvoří obklopená skvělými hráči: Samem Jonesem, Danielem Casimirem, Ms. Maurice nebo Joe Armonem-Jonesem… Ať už její těleso nabere jakoukoliv podobu, vždy je na prvním místě kolektivní souhra. Ta navíc platí i v širším kontextu londýnské scény — hráči si vzájemně hostují na nahrávkách i v živých kapelách a vzájemnost mladých jazzmanů je ústředním poselstvím. O samotě nezmůžeme nic. Je třeba nacházet nové formy kolektivní spolupráce. Nejen v hudbě. Ovšem hudba toho umím být předvojem.