Sufjan Stevens na novince The Ascension zachycuje chaos okolního světa i své duše

Ve finále právě citovaného bezmála třináctiminutového opusu America se k Stevensově hlasu přidává celý sbor. Do zpěvu dál duní perkuse, kvílí elektrická kytara a syntezátorové riffy, nejprve spolu, pak to však najednou působí, že všechny nástroje hrají proti sobě. Ke konci se kakofonie zpomalí a zmíněný lament se vytrácí do zmutovaných smyčcových partů a andělských tónů harf. Vzkaz z refrénu stoupá k nebesům, ale ve vzduchu dál visí nevyřčená otázka: „Bože, jak jsi tohle všechno dopustil?“

Sufjan Stevens skoro nedává rozhovory, s fanoušky komunikuje sporadicky skrze výstřižky z knih a citáty z Bible, které zveřejňuje na svém webu. Když posluchači luští odkazy a interpretují jeho enigmatické texty, Stevens se u toho nejspíš dobře baví. Že se tentokrát skrze píseň America vyjadřuje ke krizi, do níž se jeho země poslední měsíce dostala, je vysoce pravděpodobné, byť kostra písně byla údajně stará už víc než pět let. V tiskové zprávě, doprovázející začátkem července vydání singlu America, se psalo o tom, že běží o „protestsong obzvláště proti nechutnosti americké kultury“. V jednom příspěvku na svém webu pak Stevens podpořil protestující z hnutí Black Lives Matter.

America je Stevensova apokalyptická zvěst i hořký vzkaz adresovaný zemi, která pro něj tolik znamená. O Spojených státech – jejich mýtech i životě obyčejných lidí – psal obdivně na monumentálních deskách Michigan a Illinois v nulté dekádě. A v jeho diskografii najdeme také hudebně-vizuální projekt The BQE, věnovaný dálnici Brooklyn-Queens protínající New York. „Miloval jsem tě, rmoutil jsem se. Stydím se přiznat, že již více nevěřím,“ zpívá v roce 2020.

Skladba America album The Ascension, což je osmá studiová položka v Stevensově diskografii, ukončuje. Je to velkolepé finále velkolepé desky, která fúzuje folkové písničkářství a „barokní“ indie-pop s postupy avantgardní elektroniky nebo moderní vážné hudby. Ale to není u Stevense nic nového. Co překvapí víc: album zdaleka není jen o současném žalostném stavu USA. V nových Stevensových písních se osobní míchá s obecným a po poslechu desky to vypadá, že tvůrce sám prochází obdobou krizí identity jako jeho země.

„Ukaž mi tvář radikálního snu, udělej mi nabídku, kterou nemůžu odmítnout,“ zpívá v úvodní epické Make Me an Offer I Cannot Refuse a adresátem je tady dost možná také Bůh. Stevens v písních často tematizuje svoji víru včetně pochybností; ale na The Ascension jako kdyby se rozhlížel po moderním světě a shledal, že věřit v nějaký vyšší smysl věcí je čím dál složitější. „Je to všechno k něčemu? Je to součástí nějakého plánu?“ opakuje v písni Ativan pojmenované podle léku tlumícím úzkost.

Sufjan Stevens debutoval na konci minulého tisíciletí albem A Sun Came jako folkový písničkář a k větší proslulosti ho nasměrovalo intimně znějící album Seven Swans. Jenže zároveň se vždy snažil jednoduchý obraz smutného muže s kytarou rozrušovat – epické konceptuální desky jako Illinois nebo The Age of Adz nabídly omračující fúzi rocku a experimentů. Má za sebou také čistě elektronické nahrávky, symfonická díla či kompozice pro balet. Největší komerční a kritický úspěch však stejně sklidil, když se před pěti lety na Carrie & Lovell vrátil k na kost odřeným úzkostným baladám.

Deska o smrti muzikantovy matky, s níž měl velmi komplikovaný vztah, šla až na dřeň emocí – byl to intimní indie film o nedořečených věcech. Oproti tomu letošní The Ascension je surreálná a černá groteska o moderním světě propojeném komunikačními kanály, které nás od druhých spíš vzdalují. „Nechci být tvůj osobní Ježíš (…) nechci být ve středu vesmíru. Nechci hrát tvoji počítačovou hru,“ nabízí ve Video Game pandán proti sociálním sítím a narcisům, kteří jsou na nich závislí. (Je to asi ironií osudu, že ve zvláštním „retrokyberpunkovém“ klipu k písni tančí Nicole Ginelli, hvězda z TikToku.) Právě Video Game je dost možná posluchačsky nejpřístupnější píseň, kterou kdy Sufjan Stevens natočil a klidně by z ní mohl být rádiový hit. Což vlastně platí i o něžné elektronické baladě Run Away With Me.

Pak jsou však na desce místa, kde tvůrce naplno popouští uzdu svému syntezátorovému „fetiši“, z něhož čerpal letošní počin Aporia, nahraný s jeho nevlastním otcem Lowellem Bramsem. Písně ze závěrečné třetiny The Ascension, jako Gilgamesh nebo Goodbye To All That, kombinují zcizující elektronické beaty a zvláštní efekty s klenutými melodiemi – a občas to zní, jako kdyby přes sebe hrály dvě stopy, které spolu mají jen málo společného. Posluchači, kteří doufali, že Stevens naváže na tři roky starý indiefolkový hit Mystery of Love z filmu Dej mi své jméno (vysloužil si za tu píseň nominaci na Oscara), budou nepochybně zmatení.

Stevens si dokonce dovolil nezařadit na nynější album píseň My Rajneesh, která doprovází zmíněnou kompozici America na společném červencovém singlu. Tato skladba se stopáží kolem deseti minut svým názvem odkazuje k indickému vůdcovi náboženské sekty, která se v sedmdesátých letech rozšířila i v USA (její střet s místní samosprávou rekapituluje skvělý předloňský dokumentární seriál Wild Wild Country) a i tady se řeší krize víry, falešní proroci a transcendence. („Zadívej se do slunce, abys zřel vznešenost/ zapomeň na světlo, které tě oslepí.“) Hudebně je to majestátný kus míchající bombastičnost s intimitou, který shrnuje to nejlepší ze Stevensovy diskografie a dost možná patří k tomu vůbec nejkvalitnějšímu, co kdy napsal. Píseň však přiznaně odkazuje na deset let starou skladbu Vesuvius z desky The Age of Adz, což je nejspíš důvod, proč se na The Ascension nakonec neobjevila a zůstala v roli b-strany singlu.

Zmíněný albový opus z roku 2010 vůbec slouží jako dobrý referenční bod k The Ascension – před deseti lety Stevens zpíval o chaosu informační éry a narůstající paranoie a předznamenal zmatenou dekádu, kterou jsme prošli až do letošního „apokalyptického“ roku. Na The Ascension jsou všechny tyto úzkosti a děsy ještě znásobené, je to album o tom, jak žít tváří v tvář narůstajícímu zoufalství.

V předposlední, titulní skladbě zpívá Sufjan Stevens o své smrti a vyrovnávání se s tím, že jeho čas je u konce. „Myslel jsem, že dokážu změnit svět kolem sebe. Že ho změním k lepšímu. Teď mi dochází, že jsem toho chtěl příliš mnoho.“ A o několik minut dříve se v Die Happy se jako zaklínadlo do gradujícího elektronického podklad vrací dokola opakovaná věta „Chci zemřít šťastný“.

Někdy možná stačí dělat si menší plány.