„Jsme pankáči a shodou okolností hrajeme na marimby.“ Divočina, z níž povstala kapela Son Rompe Pera

Při pohledu na pětici potetovaných kluků může leckomu naskočit představa mexických drogových týpků nebo proslulých deathmetalistů z Mexico City, ne však někdo, kdo hraje na marimbu tradiční hudbu zvanou cumbia. Dokonale zmátli i Timothyho Bisiga, manažera slavné chilské cumbia-rockové kapely Chico Trujillo. Bisig se shodou okolností vyskytl na tržišti, kde dva mladí bratři vystřídali při hudební produkci staré marimbisty. Chtěl odejít, ale s prvním úderem mladíků do nástroje změnil názor – takhle hrát na marimbu ještě nikoho neslyšel! Zeptal se pak těch kluků, kdo jsou. „Jesús Ángel a Allan Gamaovi, ale říkají nám Kacho a Mongo a takhle normálně hrajeme,“ dostalo se mu odpovědi. Tak nějak vznikl základ budoucí cumbia-punkové skupiny Son Rompe Pera, kterou dnes tvoří ještě třetí bratr José za perkusemi, baskytarista Raúl Albarrán a bubeník Ricardo López.

Pusťte si skladbu Pájaro Cenzontle, foto: Marco Torres

Od otroků k soundsystémům

Nelze přesně určit, kde poprvé na americkém území západoafričtí otroci vyrobili z dostupných materiálů napodobeninu dřevěného xylofonu zvanou balafon, tedy v podstatě dnešní marimbu. Faktem je, že za národní nástroj byla marimba roku 1978 prohlášena v Guatemale a v tamním druhém nejdůležitějším městě Quetzaltenango stojí obří památník Monumento a la Marimba. Více než nástrojem je marimba rovněž v Nikaragui. V Kostarice dokonce zákonem ustanovili 30. listopad za státní svátek marimby. Nicméně: do seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO byla v roce 2015 zapsána pouze tradiční „marimba music“ z tichomořského pobřeží Kolumbie a z ekvádorské provincie Esmeraldas. S jednoznačným určením původu: západní Afrika.

Marimba se fakticky od balafonu až tak neliší, jen namísto tykví se v Americe používají dřevěné rezonátory. Pokud jde o mexickou marimbu, když necháme stranou dřevěný materiál, ozvučnice a celkovou konstrukci, oproti jiným státům se v této zemi udržela tradice, kdy na nástroj paličkami excelují současně dva a někdy i více hráčů. (Právě takto začínali jako sotva třináctiletí bratři Kacho a Mongo Gamaovi, když jim otec nařídil: „Tady máte marimbu a hybaj na ulici vydělávat peníze!“)

Příliš se nezměnil ani základní rytmus jiného afrického exportu: cumbii. Tento neodolatelně taneční styl tvoří hudební páteř jihoamerického kontinentu, ovšem dneska jeho popularita zasahuje takřka celou planetu. Za rodiště cumbii se rovněž považuje atlantické pobřeží Kolumbie, zahrnující regiony s největší populací černošského obyvatelstva – potomků otroků z Afriky.

Původně se jednalo o tanec, který se přidáváním nástrojů a mnoha evropských a indiánských vlivů postupně transformoval v hudební styl, jenž se od čtyřicátých let minulého století šířil po Latinské Americe jako lavina. Každá ze zemí, kterou zasáhla, si cumbii přizpůsobila v závislosti na místních tradicích a hudebních přísadách. V Mexiku v devadesátých letech z undergroundového prostředí vyvřela takzvaná cumbia sonidera, proudící ulicemi z obřích soundsystémů. Což obecně odpovídá proměnám, jimiž cumbia v uplynulých letech prošla v bouřlivě se vyvíjející klubové scéně velkých středoamerických měst: napojila se na elektroniku, rock, psychedelii, dancehall, hip hop a mezi zásadní inovátory patřil do své předloňské smrti mexický akordeonista Celso Piña, nabízející mexickou cumbii v třaskavé směsi s tex-mex, ska a reggae.

Celso Piña v akci. Podívejte se na video skladby Cumbia Arenosa, zdroj: youtube

Cti otce svého, ale jdi cestou svou!

Otec bratrů Gamaových nesl křestní jméno José, ale říkalo se mu Batuco, protože doprovázel marimbisty na perkuse (baterista: španělsky bubeník). Měl v malíčku tradiční repertoár cumbii a dalších stylů, které postupně předával synům. Ti museli hned po škole popadnout marimbu a na několik hodin vyrazit do ulic či na městská tržiště, pak si přibrali i svatby s domácími oslavami. Rozdávali vizitky rodinné firmy Son Rompe Pera a o práci neměli nouzi. Son, protože otec miloval kubánský styl son, rompe označuje vztah matky k hlučným synům a pera je zkratka jejího jména Esperanza. Živobytí klapalo. Jenže kluci dospěli do věku teenagerů, zatoužili hrát v punkových kapelách a taky – po holkách. Nastaly problémy: která holka se namísto do rockera zamiluje do kluka natřásajícího se před marimbou? Žádná, ani v Mexico City.

Otce však nic neobměkčilo, ani vysvětlení, že hrát starou cumbii znamená přijít o respekt spolužáků. „Maximálně jsme to tajili, nikomu nedovolili, aby nás při hraní vyfotografoval. To trapné období jsme přežili jen díky značnému množství alkoholu,“ zavzpomínal Kacho. Hudební rebelie však přesto nastala. Nezdárné syny k ní nepřivedli manažeři či studioví kouzelníci; vychovala je ulice, tržiště a chudinská předměstí. Místa, kde na vás nikdo nečeká, že ho zaujmete, kde mladým nezbývá nic než starým dokázat, že na té ulici mají taky své místo.

Pravdou ovšem také je, že otec José zemřel v roce 2017, ale už dva roky předtím dal Kachovi a Mongovi svolení odjet s výše zmíněným Timothym Bisigem do Chile, aby doprovázeli zpěváka Aldo „Macha“ Asenja ze skupiny Chico Trujillo. Po tátově pohřbu chtěli bratři s hudbou chtěli seknout, nakonec však výzvě vrátit se do Chile neodolali. Rozšířili sestavu, přizvali bratra a vydali se odehrát s „Machem“ a s dalšími dvěma kapelami čtyřicet koncertů. Dostalo jim zásadního rockového školení, takže po návratu Son Rompe Pera zněli už tak, jak je slyšíme na albu Batuco, vydaném na argentinském labelu ZZK a natočeném v „Machově“ produkci.

Podívejte se, jak vypadalo společné vystoupení zpěváka Aldo „Macha“ Asenja a kapely Son Rompe Pera, zdroj: youtube

A kde je tedy ten punk?

Punk spočívá v tvorbě kapely Son Rompe Pera daleko spíše v „neuctivém“ přístupu k tradičnímu cumbia repertoáru než v drsném zvuku. Z něho totiž zvonivě znějící marimbu neodpářete, ledaže byste do nástroje řezali tak, až by se rozpadl, anebo jej napojili na elektroniku, což bratři nedělají. Namísto zkreslujících efektů přidávají kytaru, klávesy a do báječně rozhoupané verze skladby Mi Vida Sin tu Amor od kmotra ska Laurela Aitkena nasamplovali trumpetové sólo.

Pusťte si skladbu Mi Vida Sin Tu Amor v podání Son Rompe Pera, foto: Marco Torres

Možná jste již někdy spatřili v nelidských tempech excelující marimbisty, u nichž namísto rukou vidíte jen šmouhy. To není případ „našich“ bratrů: hrají sice rychle a efektně, ne však tak, aby odpoutali pozornost od jedinečných a naprosto nečekaných melodických a rytmických nápadů. Kdo třeba zná dodnes obehrávanou hitovku Cumbia Algarrobera z hloubi šedesátých let, pak určitě docení náhradu kýčovitého varhanního doprovodu Tulio Enrique Leóna za spontánně odvázaný zvuk marimby posílený rockovým vkladem hostující skupiny Chico Trujillo. „Prostě hrajeme klasické písničky, které se nám líbí, bez ohledu na to, kdo je hrál před námi a snažíme se do nich narvat novou energii v naději, že roztančí hlavně davy mladých, kterým tradice už přijdou k smíchu,“ vysvětluje Kacho.

My památku mrtvých prožíváme jinak než vy ve střední Evropě… Podívejte se na vystoupení Son Rompe Pera v Mexico City, foto: ZZK Records

Za nejvýraznější punkový moment v tvorbě Son Rompe Pera se dá považovat zpěv: sice hodně nasládlý, což ke klasické cumbii patří, přesto výrazově syrovější a sborově uřvanější. Jako kdyby tady Son Rompe Pera dávali najevo, že zbožňují americkou kapelu Misfits a vše, co souvisí s horory a s národním svátkem Dia de los muertos (Den mrtvých). Během něho Mexičané v maskách kostlivců pořádají na hrobech večírky pro pozůstalé, zatímco u nás během Dušiček na hřbitově sotva šeptáme. V jednom rozhovoru muzikanti přiznali, že dokonce složili skladbu s tématem sexuálního obcování s marimbou.

Loňský rok si Son Rompe Pera naplánovali výtečně. Zavítat měli i na evropský kontinent a zdejší turné měli zakončit na slavném festivalu Womad. Jak to vinou covidu-19 dopadlo, si není těžké představit. Ale není všem dnů konec…

Autor je hudební publicista, zaměřuje se na world music a folk.