Démon Daniel Melingo: „Vždy jsem měl tušení, že tango dokáže lámat srdce i kosti a nutit nás žít.“

Postava tuláckého vagabunda je Melingovým alter egem. S elektronikou se jeho hudba vine v přítomnosti, DNA má v minulosti: argentinské tango se v ní kloubí s řeckým stylem rembetiko. Virem tanga se v Argentině prý nakazí každý, ať chce nebo nechce; a rembetiko zpěvák zdědil po předcích, což odpovídá kosmopolitním kořenům tanga.

Údajné nezbytnosti prezentovat tango ve společensky přijatelné verzi se Melingo vysmívá. Odezírá z temnějších a syrovějších zákoutí tradice, z písní Carlose Gardela, také z italských oper, noir filmů, z literárních textů Borgese či Bukowského nebo z rocku. Na kloub Melingově „tangu bizarro“ přijdeme nejvíc naživo. Už se na koncertech – jako třeba kdysi v Praze – opilecky nekymácí, neplazí po podlaze, nehraje na dřevorubeckou pilu, nezouvá si botu, aby s ní telefonoval, nešňupe imaginární „lajnu“. Převtělil se do stárnoucího zpěváka: napůl tanguera, napůl excentrického kabaretiéra, vyprávějícího chraplavým hlasem příběhy. Příběhy honící se nám hlavou na způsob abstraktních filmů, v nichž tulák vede rozpravy s argentinskými básníky, se skladateli Erikem Satiem nebo Serge Gainsbourgem. „Hudba je náboženství bez dogmatu,“ tvrdí dvaašedesátiletý střadatel zážitků.

Pusťte si píseň En un Bosque de la China, zdroj: YouTube

Ženy, kudly, tance, hašiš, zpěv

Dnes nám to při pohledu na taneční umělecko-sportovní výkony až tolik nepřijde, avšak pamatujme, že u tanga v přístavních nevěstincích Buenos Aires a Montevidea zprvu šlo o „vertikální vyjádření horizontální touhy“. Rembetiko se zase zrodilo v hašišových doupatech Malé Asie a k dokonalosti ho odsud násilně odsunutí Řekové dovedli v předměstských tavernách Soluně a Pirea. Jak tango, tak rembetiko zpočátku hudebně souzněly s kriminálním podsvětím, se životem chudinských ghett, s náladami migrantů a společenských ousiderů. Patřil k nim slang galerky. Tango si dle Melinga také nelze představit bez lunfardu, téměř nepřeložitelného argotu lidí ze dna ulice, bytostí, které „milovaly hlad a svoje utrpení prodlužovaly po barech“.

V polovině 19. století prožívala Argentina ekonomický boom, chyběly však pracovní síly, což na výzvu vlády vedlo k masové migraci mužů z Evropy. V nevěstincích přístavních čtvrtí Buenos Aires přibyvší hledali rozptýlení od tvrdé práce a frustrace z odloučení. Hudba a tanec jim pomáhaly zapomenout. Staly se srozumitelným jazykem mnohonárodnostního společenství, univerzálním duševním očistcem, v němž se spontánně slily hudební a taneční kultury: španělské flamenco, kubánské habanero, balady vesnických gaučů, tanec brazilských černochů candomblé, evropské polky, mazurky, sladké italské písně i klezmer.

Daniel Melingo, foto: Alfredo Srur

Sociálním symbolem argentinských tančíren, kde se provozovala milonga, lidový tanec podobný právě tangu, se stali compadritos: hrdí macho drsňáci, městští gaučové s dýkou za pasem, kdykoliv připravení zbraň použít – zvlášť pokud šlo o přízeň žen. Těch se totiž v Buenos Aires zoufale nedostávalo. Takže muži tančili s muži a jejich variace představovaly doslova sexuální souboje, obřady načepířených, ke všemu odhodlaných, přitom však fatální bolestí zasažených compadritos, čekajících na ženy. Tak nějak se zrodila kultura tanga, kdy se k doprovodu ansámblů zvaných orquestas típicas přidal melanchonický nářek bandoneonu, knoflíkové tahací harmoniky dovezené z Německa, která se pak navždy stala zvukovou duší tanga, onoho balzámu na chtíč a osamělost.

U rembetika – řeckého blues – se ocitnete v podobné historické scenérii: v hašišových doupatech, tavernách, ve slumech a v té samé sociální mizérii. Jen compadritos vystřídají rebetes  – rovněž ostří hoši s kudlami a s vlastním slangem. A namísto tanga pro dva muže se tu odehrávají taneční souboje zeibekiko; a namísto harmoniky bandoneon je zde přítomna loutna bouzuoki. Formujícím prostředím byly věznice a nevěstince. A důvodem vzdoru rozčarování ze statusu cizinců, nucených takřka ze dne na den opustit své domovy, zavedené obchody, zvyky, přátele a rodiny.

Klíčovou událostí pro rembetiko byla prohraná válka Řecka s Tureckem (1919-1922), ústící ve stěhování národů: turečtí muslimové nuceně opustili Řecko, a více než milion ortodoxních Řeků zase Malou Asii, především z oblasti tureckého Smyrna, žijících tu dávno před Turky. V rembetiko tancích a písních, oblažujících zmučené duše, se mísily orientální tradice Malé Asie, židovské melodie a písně balkánských Romů doladěné v Řecku odérem periferie. Ačkoliv většinová společnost rembetikem zpočátku opovrhovala, hudba imigrantů se ve třicátých letech minulého století z přístavů vevalila do vnitrozemí a postupně proměnila v hořkosladké řecké blues. A během druhé světové války v celonárodní výraz hrdosti!

A ještě nějaké podobnosti: Tango se ocitlo v undergroundu po nástupu argentinské vojenské junty ve třicátých letech; písně během této „hanebné dekády,“ jak je v Argentině nazývána, podléhaly ostré cenzuře, používání argotu lunfardo se rovnalo vězení, vinou zákazů vycházení osiřely tančírny. Rembetiku zasadil v Řecku po roce 1936 těžkou ránu autoritářský režim generála Metaxase: okamžitě nechal z veřejnosti odstranit všechny písně zmiňující drogy. Přidali se i komunisté, tlačící soudruhům do hlav traktáty o úpadkovém dekadentním umění kriminálníků. A nedali si pokoj ani v sedmdesátých letech, po pádu řecké junty; sílu na zničení národní řecké hudby však neměli. Jak tango, tak rembetiko jsou dnes zapsány na seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Od junty k juntě a zpět

Rodák z Buenos Aires Daniel Melingo přišel k tangu takříkajíc z uměleckého leknutí. Nosil je v sobě podvědomě. Ovšem na to, že mu poskytne alibi věnovat se hudbě zahrnující rock, klasiku, Stockhausena, elektroniku a jazz s podivínstvím navrch, přišel až ve svých čtyřiceti letech.

Pusťte si píseň Anda, zdroj: YouTube

Dne 24. března 1976 svrhla vojenská junta generála Jorge Videla vládu prezidentky Isabely Perónové; 26. března nastoupil mladík Daniel Melingo na univerzitu studovat kompozici, muzikologii a hru na klarinet. Dobu temna, takzvanou špinavou válku, zahrnující vraždění, věznění a mučení opozice a nepohodlných umělců, se třiceti tisíci mrtvými a nenávratně zmizelými nebo, jak cynicky tvrdil Videla, „ani mrtvými, ani živými, prostě zmizelými“, vydržel Melingo dva roky. Pak utekl do Brazílie, ač ovšem i tam v tu dobu vládla vojenská junta.

Ocitl se po boku slavného brazilského zpěváka a kytaristy Miltona Nascimenta a ze samé hudby, sexu či drog Danielovi málem prý explodovala hlava. Přesto se za dva roky do vlasti, kde stále ještě byl prezidentem země voják, vrátil: zlákaly ho zvěsti o dění v rockovém undergroundu. Spojil se hudebně hned s dvěma vlivnými kapelami argentinské historie, respektive: s Los Abuelos de la Nada hrál od roku 1981 na saxofon, Los Twist následujícího roku sám založil a s kytarou vedl k ujetému rockabilly. „Dokázal zhmotňovat myšlenky, jako když utrhneš pomeranč ze stromu,“ popsal Melingo následné osudové setkání s ikonickým rockerem a producentem Charlym Garcíou, s nímž natočil legendární album Clics modernos (1983) a naučil se pracovat ve studiu. Výš už se doma zdánlivě dostat nemohl, navíc padla vojenská diktatura a společensky nastaly lepší časy.

I tak roku 1986 odjel do Madridu, kde během dekády skládal hudbu pro Almódovarovy filmy, produkoval desky, hrál jazz, rock a odskakoval si do Londýna za britským kytaristou a producentem Philem Manzanerou. Nechal si narůst dredy, založil skupinu Lions In Love a roku 1995 natočil funky-reggae debut H2O.

Jack Rozparovač a sicilská mafie

Ale týpky, jakým je i Melingo, máloco zastaví. Vrátil se do Buenos Aires a vstoupil do školy tanga. Jakože opravdu: prolézal archívy, učil se tančit, skládat, hrát na bandoneon, v televizi měl vlastní – a na rockovou mládež velmi vlivný – program o tangu. A ze všeho nejvíc s tangem postupně experimentoval, vědom si rizik, jež to s sebou nese: „Bylo by snazší prodávat Eskymákům kusy ledu, než přesvědčit Argentince, že hraju tango.“ 

Traduje se, že tango je jako duch, který se objeví tam, kde ho nejméně čekáte. A příchod Melinga takového ducha připomínal. Zpočátku se doufalo, že tango moderně zkultivuje, ale kde nic, tu nic. Namísto toho se na pódiích potácel rockový tanguero mumlající verše argentinských básníků a muže jménem Luise Alposty, svého nového bratra do nepohody, spisovatele, lékaře a podle Melinga největšího básníka v onom argotu lunfardo. To Alposta zatáhl do zpěvákových písní krvavé postavy Jacka Rozparovače, Frankesteina, upíry a představil mu portugalské fado, které reprezentuje třeba slavná zpěvačka Mísia.

Melingo se zpěvačkou Mísia, zdroj: YouTube

Na vpravdě mezinárodní scénu prorazil Melingo výtečným albem Maldito tango (2007). Vyšlo v péči labelu Mañana, založeného Eduardem Makaroffem ze svého času věhlasného elektrotangového pařížského uskupení Gotan Project, s nímž si Meligo i zazpíval. A podobně s argentinsko-uruguayským příležitostným uskupením Bajafondo, v roce 2000 založeným a vedeným producentem a skladatelem Gustavo Santaolallou, oscarovým tvůrcem soundtracků k filmům Amores Peros, 21 Gramů nebo Zkrocená hora. Cestu elektrotanga ovšem Melingo záhy opustil. Raději šel starosvětsky na samu dřeň pouliční syrovosti a hudebního surrealismu. Album Corazón & Hueso, natočené s vynikajícími hudebníky, patřilo ke svého druhu událostem roku 2011 a s úryvky rembetika poprvé zmiňuje Melingovy řecké předky.

Pusťte si píseň Corazon y hueso, zdroj: YouTube

Následně se  Melingův tulák vydal bezcílně na cestu: alba Linyera (2014) a Andá (2016) popisují, co ho k tomu vedlo, co všechno musel prožít, ale k sepnutí nahozených Melingových myšlenek došlo až napotřetí, s letošním Oasis. Jeho dosavadní posluchače určitě nezaskočí přelety nepravděpodobných hvězd v Melingově paralelním hudebním vesmíru nazvaném „tango rebético“, vstřebávajícím po vzoru černé díry zvuk orquestas típicas, rockové elektrické kytary, zvonivé bouzouki, africké rytmy, dub a tvrdou elektroniku argentinského producenta Oliveria Sofii.

Pusťte si píseň Navegantes, zdroj: YouTube

Byl jsem tam, nevím jak

Daniel Melingo v anglicky psané synopsi příběhu přítomném na albu Oasis umožňuje nově pátrat po tom, o čem zpívá; dosud totiž odmítal uvádět překlady textů s vysvětlením, že u lunfarda to nemá smysl a je lepší prý zapojit fantazii. Té se vám ale i se synopsí v ruce beztak nebude dostávat: ten příběh je fantasmagorií o zpřítomnění budoucnosti. Melingo se tu stává průvodcem návratu do mytologických míst, kde ještě vůbec nikdo nebyl, přičemž si vůbec nepamatuje, jak on se tam v roce 2034 dostal. Zato přiznává, že když s přáteli v rámci tajné mise dorazil do minulosti, objevili velmi komplikovaný příběh o řeckých bozích žijících v Buenos Aires, z čehož usoudil, že nic už nebude jako dřív.

Literární posila alba, argentinský politický novinář Rodolfo Palacios, nám toho ve sleevenote v bookletu alba také moc nevysvětlí, ale aspoň odhalí počátek oné výpravy. Jakýsi Bum, ale dejme tomu Melingo, ve snu uslyšel hrát ženu na bouzuoki podivnou melodii, kterou z hlavy nedostal ani po probuzení. Proto se vydal pátrat po příčině narkotických účinků oné hudby. „Ne všechno je v tom příběhu pravda, ale ne všechno je nutně výmysl,“ upozorňuje Palacios s narážkou na realitu: Melingo skutečně teprve nedávno zjistil, že jeho předci pocházejí z řeckého ostrova Zakynthos.

Na Oasis se rovněž vyskytuje světově proslulý italský zpěvák Vinicio Capossela, který se tu převtěluje do pašeráka opia a zastupuje sicilskou mafii; argentinský rocker Andrés Calamaro zastupuje romantického bluesmana a jeho drsný duet s Melingem El Blues Rebétiko de 7 Vidas zní nezapomenutelně. Zjevují se tu i recitující jednak argentinský novinář, spisovatel a herec Enrique Symns, jednak jeho krajan, básník, herec, performer a vůbec všeuměl Fernando Noy; hlasem se také přidává Melingův syn Felix Torre.

Vypadá to, jakoby šlo o přání někoho shůry dostat nás skrze hudbu Daniela Melinga do spirály závislosti. Sice z toho nekouká vyhlídka na libozvučné pohlazení, občasný šok však zmírňuje vědomí, že Melingův tulák musí být v jádru slušný člověk, který prostě nezastírá, že na jeho cestě existuje hodně hrbolů a jeho tango má tudíž hodně kazů.

Pusťte si píseň Volver a los 17, zdroj: YouTube