Komentář: Hudební průmysl se zbavuje slova „urban“. Ale nahrazení jedné škatulky jinou je prázdné gesto
Vypadá to, že brzy z oběhu zmizí slovo „urban“, které se používalo k označení současné podoby afroamerické hudby – spadal do něj hip hop, R&B, ale třeba také britské grime. Jak teď budeme těmto žánrům říkat? A potřebujeme pro ně vůbec zvláštní termín?
Současné protesty spojené s hnutím Black Lives Matter mají dopady, které by před pár týdny málokdo očekával. Zatímco v západní Evropě a v USA demonstranti kácejí sochy politiků s rasistickou minulostí, hudební průmysl „aspoň“ mění jména žánrů zavánějící rasovými stereotypy.
V polovině letošního června ohlásili pořadatelé cen Grammy, že přejmenují kategorii „best urban contemporary album“ na „best progressive R&B album“. Zareagovali tak na výzvu hnutí Black Music Coalition, pod niž se už podepsali zaměstnanci velkých nahrávacích společností. „Tyto změny byly učiněny proto, aby se ceny staly inkluzivnější a reflektovaly lépe současný stav hudebního průmyslu,“ prohlásila v tiskové zprávě Národní akademie hudebního umění a věd, která ony Grammy uděluje.
No to je právě otázka, co je opravdová urban music…, repro: Fatsoma
Škatulka „urban contemporary“ se ocitla pod palbou kritiky přinejmenším od únorového udělování Grammy, kdy se do Akademie opřel rapper Tyler, the Creator. Prohlásil: „Nelíbí se mi slovo ‚urban‘, je to jen politicky korektní způsob, jak říct slovo na N. Když ho slyším, tak si říkám: Proč bychom prostě nemohli být pop?“
Tyler, poslední vítěz zmíněné kategorie, chtěl nejspíš poukázat na to, že existence těchto žánrových cen slouží Akademii jako výmluva pro to, aby afroamerickým hudebníkům nemuseli dávat ceny v hlavních kategoriích. Poslední roky si totiž pro nadžánrové (a tudíž nejprestižnější) Grammy chodily bělošské hvězdy na úkor černošských hudebníků, jako jsou Kendrick Lamar nebo Beyoncé, kteří si je podle veřejnosti i odborníků zasloužili víc, jenže se museli spokojit s vítězstvím v dané žánrové škatulce. K Tylerově kritice se přidali i další umělci, třeba pětinásobná vítězka Billie Eilish, která po Grammy prohlásila, že „Tyler jí přijde víc pop, než je ona sama.“
Termín „urban“ (= městská) nebo „urban contemporary“ (= současná městská) hudba poprvé coby nálepku použil v půli sedmdesátých let afroamerický rádiový DJ Frankie Crocker. Nahradil jí termín „černá hudba“, o jehož problematičnosti dnes nejspíš netřeba diskutovat. Stanice WBLS, v níž Crocker dělal programového ředitele, tehdy uspěla s mixem R&B, disco a jazzu a stvořila formát, který přebírala i některá jiná rádia. „Urban“ označovalo výhradně demografickou skupinu posluchačů z velkoměst, kteří tíhli k moderním stylům, zrozeným z hudby afroamerické menšiny. O žádný žánr tudíž nešlo.
Nicméně nálepka se rozšířila i v rámci katalogizace hudby nebo jejího marketingu. Hudební průmysl si jednoduše vytvořil kategorii, jež neměla s realitou moc společného. Podobné škatulky fungují pro lepší orientaci posluchačů i profesionálů, jenže mají smysl především tehdy, když jde o menšinové žánry; podobně se například v osmdesátých letech začal používat termín „world music“ zastřešující hudebníky napojené na lokální hudební tradice.
Vlevo: Prince překračoval hudební hranice natolik, že právě u něho hovořit o rase by bylo naprosto nepatřičné. Obálka knihy, která o něm vyšla vloni na podzim. Vpravo: Hudba byla nedílnou součástí hnutí Black Lives Matter od samého jeho počátku, který se v USA datuje červencem 2013. Obálka předloňské knihy o tomto souručenství, repro: Amazon
Pochyby o užitečnosti nálepky „urban“ přišly nejpozději v okamžiku, kdy v druhé polovině osmdesátých let hudebníci černé barvy pleti jako Michael Jackson nebo Prince ovládli žebříčky. Proč označovat jejich hudbu podle barvy pleti tvůrců, když je to prostě popový mainstream? Totéž platí o současné popularitě hip hopu, který se stal komerčně dominujícím žánrem a nepotřebuje marketingové berličky.
Oddělování „černé“ hudby od bezbarvého mainstreamu v sobě navíc nese problematickou minulost separování černé a bílé Ameriky, které je trnem oku právě pro aktivisty hnutí Black Lives Matter. Termín totiž odráží i širší společenský problém systémového rasismu, v němž jsou bílí považovaní za „normu“ a lidé dalších barev pleti za druhořadé občany.
Na konci čtyřicátých let minulého století se této hudbě dokonce říkalo „race music“, rasová hudba. Následně názvy různě kličkovaly tak, aby nikoho moc neurazily, ale princip zůstal stejný – udržovat v oběhu stereotyp, že afroamerická kultura nesplývá s hlavním proudem, že na ni platí jiná pravidla a zákonitosti. Ve skutečnosti je už spousty dekád nedílnou součástí hlavního proudu, ba že mu dominuje.
FKA Twigs: „Kdybych byla bílá blondýna, která chodí do kostela, napíšete o mně, že jsem ovlivněná ‚kostelními chorály‘…“, foto: XL Recordings
„Je to všechno proto, že mám smíšenou rasu. Když jsem nejprve vydávala hudbu a nikdo nevěděl, jak vypadám, takže jsem četla komentáře jako: Nikdy jsem nic takového neslyšel, je to mimo žánry.“ A pak se o šest měsíců později objevila moje fotografie a najednou jsem byla R&B zpěvačka. Moje hudba má spojitost s klasikou, jedna moje píseň je jako křesťanský hymnus. Kdybych byla bílá blondýna, která chodí do kostela, napíšete o mně, že jsem ovlivněná ‚kostelními chorály‘. Ale o tom se nemluví, protože jsem míšenka z jižního Londýna,“ ohradila se před pár lety zpěvačka FKA Twigs, když ji média začala automaticky zařazovat do škatulky R&B nebo urban contemporary. Hudba FKA Twigs sice překračuje žánrové kategorie, ovšem tisk a vydavatelé ji cpou do „patřičné“ přihrádky vycházející z barvy autorčiny pleti a vytvářející umělou bariéru mezi tvůrkyní a posluchači.
Rozhodnutí Grammy nahradit jednu zastaralou kategorii kategorií novou připomíná přetření chatrné zdi novou barvou. Ať je čerstvá barva jakkoliv zářivá, nemůže zakrýt fakt, že zeď je ztrouchnivělá. Vytvoření nové škatulky je absurdní, nicneřešícím gestem. Tahle změna nejspíš ani nic řešit nechce.
