Umění klavíru v online podobě. Hlavní část Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného 2020 je za námi

Poslední měsíce si zvykáme, že slovo alternativní dostává v kulturním prostředí jiný význam. Než abychom jím označovali to umělecké vyjádření, které jde mimo hlavní proud, využíváme ho především ve smyslu hledání nové cesty, jak umění vůbec k publiku dostat. A co alternativního dnes mnohdy zbývá, než kvalitní online přenos?

Tímto způsobem se vydal i 8. ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného. Organizátorům se povedlo uskutečnit přenosy ve skvělém zvuku i obrazu. Až na nepatrné porodní bolesti měly všechny koncerty skvělou kameru a vyrovnaný sound. (Výhodou takového přenosu je, že divák vidí pianistovi pěkně pod ruce.) Nic se samozřejmě nevyrovná živému koncertu, přesto online přenosy dokážou oslovit další a další potencionální posluchače, a pokud nejde o jednorázový přenos, nýbrž koncerty lze dohledat i zpětně, lze se ke skvělým zážitkům vracet a „proposlouchávat“ se jimi.

Pravda, završení festivalu je zatím „papírově“ nadále naplánovano na 12. prosince; na ten den je ohlášen koncert Daniela Barenboima ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Pandemická situace ovšem teprve ukáže, zda se tak stane.

Skvělý Piemontesi

V neděli 1. listopadu se z efektně nasvícené Dvořákovy síně Rudolfina představil Švýcar Francesco Piemontesi (*1983). Klavírní umění ovládá po všech stránkách dokonale. Ať už jde o ukázkovou techniku nebo výrazovou výjimečnost. Studoval u Alfreda Brendela nebo Alexise Weissenberga, a právě tihle dva předali Piemontesimu to nejlepší ze svých schopností. Ať jde o to pohlédnout dál než jen na noty v partituře, nebo v případě Weissenberga o lyričnost výrazu. Tento „nový Brendel“, jak ho v roce 2014 nazval časopis The Spectator, zvládne, stejně jako legendární Alfred Brendel, skloubit virtuozitu a nadmíru intelektuální přístup k interpretované hudbě. Piemontesi dokáže přesvědčivě vystihnout zvukové nuance. Jeho tón přitom zůstává čistý a zřetelný.

Francesco Piemontesi zahrál v neděli 1. listopadu ve Dvořákově síni Rudolfina, foto: Pražské jaro 2020 / Petra Hajská

Ukázalo se, že těžiště jeho hry leží v lyrické a přitom pevné, promyšlené poloze; Schubertova Sonáta G dur D 894 byla ideální možností a zároveň důkazem interpretova umění empatie. Na programu bylo ještě Pět variací na Schubertovo téma od Helmuta Lachenmanna a nakonec Klavírní sonáta h moll S 178 Ference Liszta. V poslední skladbě nešetřil klavírista emocemi, znovu to však byla dramatičnost promyšlená; dával sonátě pevnou strukturu a řád, nic podstatného se neztratilo, odkrýval potemnělé světy ukryté kdesi v pozadí. Někdo z posluchačů napsal do komentářů na YouTube, že Liszta zahrál Piemontesi lépe než Valentina Lisitsa. Ano, o tom není pochyb.

Levit bohužel nepřijel

Nabízí se srovnání Piemontesiho s o čtyři roky mladším rusko-německým pianistou Igorem Levitem. Ten měl být dalším hostem. Pražský debut jednoho z nejžádanějších mladých klavíristů současnosti se kvůli covidu bohužel odkládá, což je nesmírná škoda, protože Praha si jeho nezaměnitelnou interpretaci zaslouží poznat.

Levit je nadmíru politická osobnost. Strhává do hry více temperamentu a mimohudebních vjemů a pocitů. Je to odlišná interpretace než u Piemontesiho, který se drží nic než hudby. Nikdy nezapomenu na osobní zážitek z koncertu First Night v rámci festivalu BBC Proms 2017, kde Levit, provedl – pod tíhou Brexitu – v Royal Albert Hall nezvykle potemněle Beethovenův Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37, aby pak jako přídavek zvolil Beethovenovu Ódu na radost v Lisztově transkripci. V této krátké hře dokázal Levit s evropskou vlajkou na klopě saka zkoncentrovat náladu tehdejších dní. Na stejném principu funguje oceňovaný komplet Beethovenových sonát, který Levit vydal v minulém roce u Sony Classical. Je to především prezentace nesmírné interpretační svobody, která u Levita vychází z jeho osobního přesvědčení.

Vítězka Julianna Avdějeva

V úterý 3. listopadu se představila Ruska Julianna Avdějeva (*1985). Vítězka prestižní Chopinovské soutěže v roce 2010 vystoupila v Praze podruhé. Poprvé to bylo roku 2011, kdy v Rudolfinu interpretovala skladby Fryderyka Chopina a Ference Liszta. Nyní měla na programu opět Chopina a Prokofjevovu Sonátu pro klavír č. 8 B dur op. 84.

Julianna Avdějeva vystoupila v rámci Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného v úterý 3. listopadu, foto: Pražské jaro 2020 / Petra Hajská

Avdějeva hraje fenomenálně. Chopina podává poměrně prostě, Preludium cis moll op. 45 toho bylo důkazem. Obdobně přistoupila k Scherzu č. 3 cis moll op. 39. Představila jeho zjemněnou podobu, místo aby využila standardně vypjatou artikulaci. Technika Avdějevy je pevná, přesto vzdušná. Mazurky op. 41 měly až improvizační povahu, Avdějeva dávala těmto skladbách charakter plnohodnotných příběhů. Vrcholem koncertu byl však Prokofjev. Poslední z jeho tří „válečných“ sonát vyžaduje smyslnost a rychlé prsty. Pianistka ji představila jako uhrančivou a zamyšlenou kompozici. Hrála pevně, ale měkce. Neustále zachycovala její prchavou povahu. Pracovala s dynamikou a neustále vykreslovala napětí. Jeden z nejlepších a nejpropracovanějších Prokofjevů, co jsem kdy slyšel.

Nejmladší účastník – Marek Kozák

Pianista a varhaník Marek Kozák (*1993) předložil rozmanitý a lákavý program. Nejprve provedl Sonátu č. 62 Es dur Hob XVI:52 Josepha Haydna s perfektně zvládnutou dynamikou, poté Beethovenovu Sonátu č. 31 As dur op. 110. Následoval Chopin a elegantně a melancholicky podbarvená Barkarola Fis dur op. 60 a Petr Iljič Čajkovský s Ukolébavkou op. 16 č. 1 v úpravě od Sergeje Rachmaninova.

Pianista a varhaník Marek Kozák zahrál 5. listopadu v kostele svatého Vavřince, foto: Pražské jaro 2020 / Petra Hajská

To nejlepší ovšem nastalo v závěr recitálu. Z efektní skladby Kejklíř Adama Skoumala, jenž vznikla na objednávku Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, vytěžil pianista takřka vše. Využil veškerého potencionálu, který dává tato báječná skladba interpretovi – ať už jde o vykreslování jednotlivých detailů, zvukomalbu nebo dynamické proměny. Kozák, hrající zpaměti (jako ostatně všichni letošní účastníci), disponuje příjemným zpěvným a měkkým tónem a až krystalickou čistotou hry, v níž se odráží každý sebemenší detail. I přes nepatrné technické kazy prokázal pestrost svých hráčských schopností.

Zpívající klavír Slávky Vernerové-Pěchočové

Slávka Vernerová-Pěchočová (*1976) je sice jednou z nejznámějších českých pianistek, ale sólově vystupuje vzácně. Festivalový koncert zahájila Janáčkovou Klavírní sonátou 1. X. 1905 „Z ulice“. Provedení to bylo decentní, plné lehkosti a podmanivosti. I výběr z Dvořákových Humoresek nebo Jaro op. 22a Josefa Suka vykazovalo jemnost frázování nebo úhozovou vyrovnanost – je opravdu sympatické Slávku Vernerovou–Pěchočovou poslouchat. Nepřekypuje exhibicí, je to poctivá práce. Její krásně vystínovaný, do detailů dynamicky propracovaný a svým způsobem hravý Karneval op. 9 Roberta Schumanna na závěr recitálu byl pravým zakončením alternativního, ale vydařeného 8. ročníku Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného.

Slávka Vernerová zahrála 7. listopadu Obecním domě, foto: Pražské jaro 2020 / Petra Hajská

Všechny proběhlé koncerty jsou přístupné na facebookové stránce festivalu, na profilu YouTube, tři z nich pak také zde – na stránce ČT artu.