Pod taktovkou výjimečné situace: skladatel Miroslav Srnka

Miroslav Srnka (*1975) pochází z Prahy, kde vystudoval hudební vědu na Univerzitě Karlově a kompozici na HAMU. Mimo to absolvoval studijní pobyty v Paříži a Berlíně. Právě uvedení Srnkových děl v Německu napomohlo jeho věhlasu; dnes je nejvýraznějším představitelem české soudobé hudby v celosvětovém kontextu. Dlouhodobě spolupracuje s Bavorskou státní operou v Mnichově, kde měla v roce 2016 premiéru jeho opera South Pole, pojednávající o dobývání severního pólu. Dílo získalo značný ohlas, bylo nominováno na cenu International Opera Awards. V těchto dnech má v Mnichově světovou premiéru Srnkova opera Singularity, věnující se tématu technického pokroku a jeho důsledků pro lidské soužití.

Šíře Srnkovy tvorby se neomezuje na operu. Autorovy kompozice uvádí orchestry v různých koutech světa, namátkou Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Losangeleská filharmonie, Filharmonický orchestr BBC, Vídeňský rozhlasový orchestr, orchestr soudobé hudby Klangforum Wien, Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Česká filharmonie (ta uvedla v sezoně 2019/2020 jeho skladby Move 03 a Move 01 pod vedením dirigenta Pétera Eötvöse).

Posluchači se mohou se Srnkovou hudbou pravidelně setkávat na Ostravských dnech, jeho kompozice interpretuje kupříkladu Brno Contemporary Orchestra nebo Orchestr BERG. Srnka je rovněž autorem textů o soudobé hudbě. A obsáhlý Encyklopedický atlas hudby z pera Ulricha Michelse, jenž je vyhledávaným pomocníkem nejen v hudebně-vědním prostředí, přeložil z němčiny právě on.

Skladatel Miroslav Srnka 27. května 2019 v Praze na tiskové konferenci v rámci hudebního festivalu Pražské jaro, kde zazněla jeho skladba Overheating, foto: ČTK – Kateřina Šulová

Vyberte hudební dílo, které podle vás nejlépe vystihuje současnou celospolečenskou náladu. 

Become Ocean od Johna Luthera Adamse.

Proč zrovna toto?

Je to jednovětá orchestrální skladba s následující poznámkou v partituře: „Life on this earth first emerged from the sea. As the polar ice melts and sea level rises, we humans find ourselves facing the prospect that once again we may quite literally become ocean.“ („Život na této zemi se poprvé vynořil z moře. Zatímco polární led taje a hladina moře stoupá, my lidé se ocitáme tváří v tvář vyhlídce, že se opět můžeme doslova stát oceánem,“ překlad redakce.) Ukazuje, co nás čeká po pandemii. Když vidíme tu politickou i společenskou neschopnost řešit pandemii, tak se tím jen zvětšuje pravděpodobnost, že se zase staneme oceánem.

U čeho vás zastihla první vlna pandemie na jaře minulého roku?

U práce na opeře Singularity a u Cembalového koncertu. Operu jsem musel před dokončením předělat pro zpřísněné hygienické podmínky; zrovna v těchto dnech máme premiéru. Práci na Cembalovém koncertě jsem bohužel kvůli všem nečekaným úpravám několikrát přerušil a doteď nedodělal.

Krize obecně ukazuje, jak společnost vnímá umění a jeho roli. V Česku máme z reakcí smíšené pocity. Stojí kultura na druhé koleji?

To není otázka kultury, je to všeobecná otázka vzdělanosti, nároku, hloubky, otevřenosti, tolerance. Vztah ke kultuře je pouze důsledkem toho, jak jsou nastaveny tyto hodnoty. Je to o to víc paradoxní, protože izolace v této krizi ukázala dvojnásob, nakolik zbytné jsou různé vyčíslitelné ukazatele a jak důležitá je péče o to nevyčíslitelné. A toho je součástí i kultura. Ale ta vždy žila ve vlastním čase. Často v dobách největšího odsunutí všeho kulturního vznikaly zárodky něčeho zcela nového.

Záběr z provedení opery skladatele Miroslava Srnky a libretisty Toma Hollowaye South Pole (Jižní pól), která měla premiéru 31. ledna 2016 v mnichovské Bayerische Staatsoper, foto: archiv ČTK

Jak se podle vás podepíše tato krize dlouhodobě ve světě klasické hudby? 

Mluví se teď všude o „návratu”. Nejde o to se vrátit k předchozímu, nýbrž vrátit se k budoucímu. Určitě si zcela nově vážíme možnosti setkávat se, možnosti společného zážitku, možnosti akustického zvuku. Těšíme se znovu zpět do našich prostorů… Zároveň během jednoho a půl roku prorostla digitalita, a to i v tak konzervativní části kultury, jakou je klasická hudba. Nejmladší generace hudebníků a hudebnic je velmi vynalézavá v hledání skulinek pro nové digitální formy. Jako by se prorazila stavidla něčeho, na co nejmladší generace marně čekala.

Současná situace urychluje nejrůznější procesy, třeba audiovizuální přenosy na internetu, což je víceméně nutnost, jak hudbu do současné chvíle dostat mezi lidi. Je to cesta, jak se přiblížit klasické hudbě?  

Zkusme se na to podívat obráceně. Nedávno jsem měl produkci na plně streamovaném festivalu. A reakce od jedné mladé ženy s postižením zněla: „Obávám se, že po ‚koroně’ už toho zase plno nebude online. Užívám si online festival, mám přístup k mnoha věcem, ke kterým jsem dřív nemohla.”

Co soudobá klasická hudba? Je na ni teď vůbec místo? Anebo se klasická hudba na internetu redukuje na Bacha, Beethovena, Dvořáka a tak dále?  

Řekl bych, že rozhodně pro ni místo je: Soudobá hudba se v digitálním prostoru cítí určitě víc doma, protože s ním už částečně počítá a protože práce v digitálním prostoru je často produkčně nezávislejší. Zároveň se pro ni na internetu zvětšuje možnost nalézt si své vlastní publikum, ať už žije kdekoli.

Větší přítomnost klasického repertoáru na internetu ovšem zvětšuje konkurenci. Základní repertoár je vlastně malý a už teď všudypřítomný. Když se mohu dívat na tenhle repertoár odkudkoli v podání těch nejlepších na světě, zvyšuje to tlak na ostatní tělesa, aby byla více vynalézavá, hledala nové formy koncertů, zapomenuté skladby a tak dále.

Potřebuje vůbec soudobá klasická hudba živého posluchače a jeho posluchačskou reflexi? Nevystačí si sama o sobě v online prostoru? Přece jenom, občas je to svět sám pro sebe.

Nejmladší skladatelé a skladatelky svoje prostory často označují jako „lab” nebo „space”. Čili jde o hledání virtuálního komunitního prostoru a možnosti v něm prozkoumávat. V tomhle se zárodky soudobé hudby blíží primárnímu výzkumu na zvukovém poli. Když vědci vyvíjejí vakcínu, tak to rovněž činí „ve světě, který je sám pro sebe”. Ale tu a tam vznikne něco, co má široký dopad.

Obal alba Miroslava Srnky, které vyšlo roku 2016, repro: Spotify

Pro mě osobně poskytuje soudobá klasika mnohem větší prostor pro reflexi novodobých celospolečenských problémů jako je právě koronavirová krize. Nutí mě dekódovat realitu, neustále nahlodává moji představivost a sděluje mi, že nic nemusí být tak, jak se to může zdát. Dokáže soudobá klasika lépe popsat naši dobu a všechny problémy, které prožíváme?

Nemyslím, že jde o to čas „popisovat”. Jde o to být věrný tomu, co je teď. Hledat v tom, co existuje nyní. A tohle hledání je jistě i ona nejistota, která se přenáší na posluchače. Možná to zpětně někomu bude připadat jako trefné zachycení nynějšího okamžiku. Ale nic z toho nelze vykalkulovat.

Inspirovala vás současná pandemie k něčemu novému?

Jak jsem říkal, začátek pandemie mě dostal uprostřed práce na Singularity, což je sci-fi komedie o digitální karanténě. Musel jsem pak při dodělávání mnohokrát koukat na začátky své konverzace s libretistou Tomem Hollowayem, jestli jsme tohle téma opravdu začali dávno před rokem 2020, abych se ujistil, že to smíme dodělat jako komedii, když zároveň jsou na pražském Staroměstském náměstí nakreslené desetitisíce křížů.

Současně jsem začal pracovat na konceptu modulárního komponování, kdy se snažím skladby složit z malých zvukových jednotek. Mohou pak být vlastně libovolně obsazené a libovolně dlouhé. Lze si to trochu představit, jako kdyby si každý mohl sestavit skladbu, jejíž partitura je něco jako zeď postavená z lego kostek. Jako skladatel dodávám ty kostky a způsob, jak je propojovat. Jak vysokou a dlouhou zeď, a v jakých barvách kdo postaví, to je pak již volné. V Singularity je – coby test této metody – jedna její část udělaná tímhle způsobem.

Musel jsem se také zase naučit reagovat ze dne na den na požadavky, jak upravovat partitury, aby se vešly do konkrétních prostorů a předpisů. Takže práce v posledních měsících je pro mě mnohem víc reaktivní než dřív, kdy jsem velmi solidně věděl, co bude na roky dopředu. Vlastně je to občerstvující.

Co vám koronavirová krize naopak vzala? 

Volnost cestovat přes hranice mezi prací a rodinou.

Je čas bilancovat, nebo bude nejistota v kultuře nadále pokračovat? 

Nejde o to bilancovat, ale přemýšlet, co dělat dál. Je čas připravit se.

TIP MIROSLAVA SRNKY

John Luther Adams: Become Ocean

Minimalistická kompozice výrazného amerického soudobého autora klasické hudby. Vytvořil ji na objednávku Seattle Symphony Orchestra, který ji premiérově uvedl v červnu 2013. Autor za ni dostal cenu Grammy za nejlepší soudobou klasickou kompozici (2015) a také Pulitzerovu cenu za hudbu za rok 2014. Vybrali jsme nahrávku Seattle Symphony Orchestra z roku 2014 (vydala ji firma Cantaloupe Music), orchestr řídí Francouz Ludovic Morlot. Je to zvukově úchvatný „oceán“.