Pod taktovkou výjimečné situace: hornista a dirigent Radek Baborák

Radek Baborák (*1976) pochází z muzikantské rodiny. Prvním jeho učitelem hry na lesní roh byl hornista Karel Křenek, jenž byl zároveň jeho nevlastním otcem. Pod Křenkovým vedením se Radek ve dvanácti letech stává vítězem mezinárodní soutěže Concertino Praga (1988). Mezi lety 1990 a 1994 pokračuje ve studiu na Pražské konzervatoři ve třídě profesora Bedřicha Tylšara. Získává ceny na Pražském jaru (1990), Mezinárodní rozhlasová soutěž UNESCO (1993), ve švýcarské Ženevě (1993) nebo vítězí v soutěži ARD v Mnichově (1994).

Dvojdomá bytost: hornista a dirigent Baborák, foto: archiv Radka Baboráka

V osmnácti letech přijal nabídku místa prvního hornisty u České filharmonie, kde působil dva roky. Další angažmá směřovalo do Německa; u Mnichovských filharmoniků zastával mezi lety 1996 až 2000 pozici sólohornisty. Od roku 2003 byl po dobu sedmi let členem Berlínských filharmoniků.

Baborák náleží mezi světovou špičku ve hře na lesní roh. Vystupuje s prestižními orchestry. Nahrál například komplet Mozartových hornových koncertů pod vedením dirigenta Seijiho Ozawy (s Mito Chamber Orchestra), s nímž dlouhodobě spolupracuje. Výrazně činný je na poli komorní hry, založil Baborak Ensemble. Pedagogicky působí nebo působil na pražské HAMU, v Boloni nebo v Tokiu.

Vyberte hudební dílo, které nejlépe vystihuje vaše nynější duševní rozpoložení.

To nebude snadné. Nechávám se „rozpoložit“ tím, co právě studuji. At‘ už k plánovaným letním koncertům, nebo – jak se říká – ,,do šuplíku“. Ale protože jaro je tady, učím se a inspiruji se jeho Svěcením od Igora Stravinského.

Proč zrovna tohle? 

Chystám se na koncert v rámci festivalu Smetanova Litomyšl, kde zazní Stravinského suita z baletu Pták Ohnivák, a tak jsem to vzal zevrubně, jak je mým zvykem, a pustil se do studia všech skladeb, které mám od tohoto autora v archivu. Svěcení je mezi nimi asi nejnáročnější na takzvané zorganizování dirigentských gest.

U čeho vás pracovně zastihla první vlna pandemie na jaře minulého roku?

U rozjeté sezóny. Měl jsem za sebou debutové sólové vystoupení s Vídeňskou Filharmonií na MozartWoche v Salzburgu a řadu plánů: turné v Americe, v Asii i portfolium edukačních, nahrávacích a projektových aktivit.

Jak se od té doby změnil váš způsob práce?

Zcela zásadně. Všechny plány padly a já jsem se vrhnul do alternativního způsobu muzikantského života. V žádném případě u mě nenastala stagnace. Pokud tedy ohlédneme od příjmů. Ty stagnují doteď.

Patříte mezi výrazné iniciátory pomoci ostatním hudebníkům. Během první vlny pandemie jste organizoval finanční sbírku pro profesionální hudebníky a vybral poměrně dost peněz. Jaké byly reakce ze strany kolegyň a kolegů?

Více než pozitivní. Byla to opravdová tsunami podpory. Nejen od kolegů a přátel, ale napříč politickým spektrem. Jim všem se zaslouží vyjádřit veliký dík, bez nich by sbírka neměla smysl. A nutno říct, že se ta energie promítla i do druhé sbírkové iniciativy. Takže jen doufám, že třetí už nebude třeba.

Radek Baborák při natáčení alba Cuatrocientas Estaciones de Ástor Piazzolla souboru Radek Baborák Orquestrina. Deska vyšla letos v březnu u příležitosti stého výročí narození proslulého argentinského skladatele Ástora Piazzolly, foto: Animal Music – Zuzana Bönisch

Takové sbírky víceméně reagovaly na neexistenci bezprostřední pomoci ze strany státu. Myslíte, že v dlouhodobém horizontu pomohl stát umělcům v době pandemie dostatečně?

Víceméně a s mnoha výhradami ano. Já jsem od státu neočekával zas tak moc. Myslím, že nakonec „grantové výzvy“ Covid I, II, III trochu zajistily klidnější spánek řadě z nás. I když ne všichni na ně měli nárok. Ale nedá se nic dělat, taková pandemie tu ještě nebyla. Přání, nebo sen, aby všude byli odborníci s přesahem a znalostí takového fenoménu, jako je nezávislá klasická scéna, zůstane zřejmě spíš snem.

Stojí umění v České republice na druhé koleji?

Těžká otázka. Záleží na úhlu pohledu. Jinak si vedou státní, příspěvkové organizace, jinak je na tom nezávislý umělec/muzikant. Ale celkově máme obrovský potenciál, který neumíme prodat. Určitá snaha by byla vítána právě od státu. Pokud sedí nahoře někdo, kdo si uvědomuje, že se ve světě máme čím prezentovat, máme vyhráno. Jak je tomu teď, na to je škoda slov.

Jak se podle vás tato krize dlouhodobě podepíše ve světě klasické hudby?

Silnější a kvalitnější určitě přežijí. U nás je specifikum v podobě takzvaných „patchworkových“ kariér. Skvělý hudebníci jsou nuceni aktivity kombinovat. Takže učí, hrají sólově nebo komorní hudbu, účastní se akcí komerčních i umělecky hodnotných. Na vině je nepochopitelná podfinancovanost ve školství a kultuře. Ale snažím se být optimistou a toto specifikum prezentovat jako něco obohacujícího.

Pro živé umění je to beznadějná doba. Přesto se otevírají nové výzvy. Hudba se přesunula do online prostoru, „velké umění“ se najednou neschovává ve výběrových koncertních sálech, nýbrž k němu mají přístup prakticky všichni. Vzdaluje se nám tím klasická hudba, anebo se tím paradoxně veřejnosti přibližuje?

Klasická hudba je výběrová. To je rozdíl mezi hudbou popovou a klasickou. Vulgárním příkladem může být porovnání úrovně stravování ve fastfoodech a v restauracích, které dostanou Michelinskou hvězdu. Všichni bez rozdílu si stejně nejdou poslechnout koncert na digital hall jen proto, že to je jakoby zadarmo.

A ono vzdalování klasiky: asi se dá říct, že v době romantismu byla hudba bližší více lidem. Že koncertní křídlo musela mít každá rodina, která si říkala kulturní, a znalost elementárních věcí týkajících se vážné hudby patřila k samozřejmosti v určitých vrstvách. Ale jako má třeba architektura svůj vrchol v baroku, hudba jej měla jindy. Velkou měrou se na takovém vzdalování podílejí skladby některých autorů dvacátého století. Ne že bych jejich tvůrcům bral potřebu vyjádřit se tak, jak vnitřně potřebovali, ale je jisté, že posluchač se s řadou těchto atonálních skladeb nedokáže ztotožnit. A už vůbec ne na první poslech. Takže myslím, že takto se klasická hudba lidem oddaluje.

Kromě toho: koncertní sály a místa s dobrou akustikou jsou pro vyznění hudby nezbytná. To ostatní je zprostředkováno technikou. Při tomto přenosu, i v té nejvyšší možné kvalitě, se ledacos podstatného ztratí.

Někteří hudebníci mluví o tom, že rychlost světa klasické hudby je dlouhodobě neudržitelná, a že korona krize je vlastně přiblížila reálnému životu. Mají více času na sebe, na svoji tvorbu, rodinu. Otevřela ve vás tato krize něco nového? 

Ano, rychlost světa je enormní. Projevuje se to i v tempu skladeb, které jsou hrány čím dál rychleji. To může být efektní, ale prožitek něčeho silného se tím vytrácí. A tak je to s rychlostí obecně. Tato krize otevřela nečekané otázky a způsobila mnohé nevratné změny v mém osobním i profesním životě. Ne všechny jsou ovšem negativní!

Spolu jim to ladí: lesní roh & Baborák, foto: archiv Radka Baboráka a Divadla na Vinohradech

Dochází k postupnému otevírání nejrůznějších sektorů, avšak kultura jako kdyby znovu stála na konci řady – bez srozumitelné představy, jak dál. Dá se již nyní profesně plánovat, anebo nadále panuje nejistota?

Nejistota panuje, ale je zaviněna v první řadě nepochopitelností tohoto zákeřného viru. Nevíme, kde se vzal, jak bude mutovat. Kdy pandemie reálně skončí? Bude to tak, že si řekneme, nebo oficiálně vyhlásíme, že už nastal její konec?

Profesně je třeba být velmi flexibilní – mluvím ovšem stále o tom, co se mě týká, mé dobrodružné cesty muzikanta na volné noze. Zároveň si myslím, že nemluvím jen za sebe. Kdo se k tomuto stylu života rozhodl, není typem člověka lamentujícího nad rozlitým mlékem. Koná kroky, které mu zajistí životní standard a možnost uměleckého vyjádření.

Je už čas bilancovat, anebo je krize v kultuře vlastně teprve na začátku?

Bilancovat a hrát si s čísly mi nepřísluší. Řekl bych, že je potřeba hledět do budoucna. Muzikanti se nikdy neměli tak dobře jako jiná, k lidskému životu zcela nezbytná povolání. To víme, ovšem zároveň máme jistotu, že hodnoty, které v umění jsou, v hudbě třeba díla velikánů, přetrvají leccos. A k tomu, aby ta díla opět zazněla v celé své slávě, je potřeba dobrých hudebníků.

TIP RADKA BABORÁKA

 Igor Stravinskij: Svěcení jara

Balet Svěcení jara (v originále Le Sacre du Printemps) patří mezi nejvýraznější díla hudební avantgardy a obecně se řadí do základního kánonu hudební literatury dvacátého století. Igor Stravinský způsobil v roce 1913 tímto dílem poprask. Důvodem byl jak zvolený děj (rekonstrukce pohanského rituálu Slovanů), tak na tehdejší dobu značně novátorský až experimentální zvuk a využité kompoziční techniky. Ačkoliv to Stravinský za svého života odmítal, dílo je hudebně významně zakotveno v ruské lidové hudbě. Svěcení jara je dnes chápáno jako jedno z prvních modernistických děl. Nepřestává posluchače fascinovat bezprostředním nábojem, a to nejen v podobě baletu na jevišti, nýbrž i jako hudba sama.

Existuje nepřeberné množství orchestrálních nahrávek skladby. My nabízíme nastudování z Kolína nad Rýnem z roku 2010, kdy tehdejší šéfdirigent Semjon Byčkov uvedl Svěcení jara s WDR Sinfonieorchester. Oblíbená je rovněž verze pro klavír pro čtyři ruce. Tady je záznam jedné fascinující „hudební chemie“ mezi Martou Argerich a Danielem Barenboimem z roku 2014 z Berlína. Tato legendární hudební dvojice nesjpíš nemá v současném hudebním světě srovnání.