Pod taktovkou výjimečné situace: dirigentka a pedagožka Miriam Němcová

Miriam Němcová (*1961) pochází z Prahy. Narodila se do hudební rodiny, její maminka Dagmar Rosíková byla významnou českou operní pěvkyní. Po absolvování Pražské konzervatoře pokračovala ve studiu kompozice a dirigování na Akademii múzických umění, kde byl jejím učitelem mimo jiné Václav Neumann. Obdržela také stipendium na Internationale Bachakademie Stuttgart, kde studovala u znalce Bachovy hudby Helmutha Rillinga. S trochou nadsázky o sobě Miriam Němcová tvrdí, že tuzemským „dívkám-dirigentkám prošlapala cestičku“. Působí v oboru, který byl donedávna výsadou mužů a dnes patří mezi nejznámější české dirigentky.

Spolupracovala s několika významnými scénami či orchestry, například s Divadlem F. X. Šaldy v Liberci, s Komorní operou Praha, Státní operou Praha, s Karlovarským symfonickým orchestrem, Filharmonií Hradec Králové, s Pěveckým sborem Českého rozhlasu nebo Pražským filharmonickým sborem. Od roku 1995 aktivně působí na Pražské konzervatoři, kde se věnuje výchově mladých dirigentek a dirigentů, a vede zde Symfonický orchestr Pražské konzervatoře. Její spolupráce se neomezuje pouze na klasickou hudbu. Jako dirigentka se podílí i na nahrávkách filmové hudby a mezi osobnosti, s nimiž spolupracovala nebo spolupracuje, patří jména jako Hana Hegerová, Lucie Bílá, Petr Matásek nebo Michal Pavlíček.

Snímek ze Štědrého dne roku 2008: „Miriam Němcová diriguje Vánoční mši Jakuba Jana Ryby, kterou zahráli a zazpívali na Staroměstském náměstí v Praze hudebníci a sólisté Národního divadla a sboru Státní opery, foto: ČTK – René Volfík

Vyberte hudební dílo nejlépe vystihující vaše nynější duševní rozpoložení.

Karol Szymanowski a jeho Koncert pro housle a orchestr č. 1 op. 35.

Proč zrovna ten?

Žila jsem tímto dílem teď asi tři týdny. Provedli jsme jej na koncertě s Karlovarským symfonickým orchestrem. Velmi mě tato hudba zasáhla. Je to exaltované dílo, které jsem před tím znala jen minimálně. Odráží se mi v té hudbě současná atmosféra posledního roku. Trochu ode zdi ke zdi, vypjaté pasáže ve fortissimu, křišťálové plochy sólových houslí… Doprovázela jsem s orchestrem naši absolventku Terezu Horákovou. Hrála moc krásně a myslím, že jsme všichni prožili nezapomenutelné okamžiky.

U čeho vás zastihla první vlna pandemie na jaře minulého roku?

Měli jsme vloni 24. března odjíždět se Symfonickým orchestrem Pražské konzervatoře do Anglie a hrát tam Sea Symphony Ralpha Vaughana Williamse a Dvořákovo Te Deum. Zkoušeli jsme na to už od podzimu. Williams je velká symfonie se sólisty a velkým sborem. Sbor i sólisté měli být britští. Deset dní před odjezdem přišla pandemie a my nikam neodjeli. Nenávratně zrušeno. Té práce! Všichni jsme se těšili, a najednou prázdno a vědomí, že to už nikdy hrát nebudeme. No, nebyli jsme jediní, komu se něco zhroutilo, prostě to je život. Ale díky tomu vlastně vznikla nahrávka, na kterou se můžete podívat na stránkách naší školy. Byl to můj rychlý nápad, který jsem stačila uskutečnit ještě v den, kdy nám pan ředitel oznámil, že to je poslední zkouška našeho orchestru a další v nedohlednu. Díky studentům, kteří doma v karanténě nahráli jednotlivě své party a díky mému kamarádovi Marcelu Šindelářovi z orchestru Národního divadla, který vše vyrobil po technické stránce, vznikla vtipná nahrávka aranže lidovky od našeho studenta skladby Keith Ramseyho.

Změnila se tím, co se přihodilo v uplynulém více než roce, nějak vaše dráha dirigentky?

To ještě nevím. Zatím snad ne. Vloni na jaře to bylo krušné, takové „dirigovací vakuum“, ovšem měla jsem zamotanou hlavu s vyučováním dirigování online na konzervatoři, abych pro studenty vymyslela něco smysluplného. Taky mě napadlo vypsat ve škole kurzy základů dirigování pro učitele ZUŠ, což se pak muselo vymyslet a zprodukovat, takže mi to celkem uteklo. Občas přišlo i nějaké natáčení a na podzim v září se podařilo s mým orchestrem Praga Sinfonietta uspořádat symfonický koncert open air – zahráli jsme Smetanovu Vltavu z Mé vlasti a Dvořákovu Symfonii č. 9 „Novosvětskou“ –, což byl vlastně zázrak. Uvidíme, jak se co změní. Ale jsem optimistická, už se začínají ozývat divadla a vedení orchestrů s nabídkami přeložených představení a koncertů. Doufám tedy, že se alespoň trochu vrátíme do starých kolejí.

Děkovačka. Snímek z prosince 2014, foto: archiv Miriam Němcové

Vyučujete na Pražské konzervatoři. Jak probíhal školní rok? Je vůbec možné plnohodnotně učit hudbu distančně?

Leccos se distančně učit dá, ale zrovna dirigování online je v zásadě nonsens. Dirigent potřebuje někoho vést, a ne se vézt podle nahrávky.

A potřebuje zpětnou vazbu, reakci na impulsy, které vysíláte ansámblu před sebou. To online v podstatě nejde. Normálně naše individuální hodiny probíhají s klavírem, kde hrají čtyřručně dva korepetitoři, a to se online nasimulovat nedá. Ale myslím, že jsme nezaháleli, studenti se zdokonalili v transponování nástrojů v partiturách, ve zpěvu ze starých klíčů, v solmizaci, která se u nás používá minimálně, ale ve velké části světa zcela běžně (pozn. red.: metoda pěveckého výcviku, kdy se jednotlivé tóny označují slabikami). Také jsme se věnovali dirigování instrumentálních doprovodů, alespoň ty se dají dirigovat podle nahrávky, protože musíte poslouchat a vlastně „doprovázet“ sólistu.

Mají letošní absolventky a absolventi stejnou „startovací čáru“ jako ostatní před pandemií?

Asi ne, bohužel. Zatím nikdo neví, jak se situace bude vyvíjet. Spousta soutěží probíhala online. Vítězství v soutěži bývá často startovací čarou, jenže se odkládaly konkurzy, studijní pobyty a podobně. Musíme všem držet palce. Ve státě, kde kultura nemá zrovna velkou podporu, to teď hudebníci nemají a nebudou mít lehké.

Jak žačkám a žákům v této situaci pomáháte? Předpokládám, že jakýkoliv veřejný projev, například závěrečné koncerty, není možný.

V loňském školním roce to bylo smutné, naši maturanti a absolventi neměli praktický sólový výkon. Pouze čtyři absolventi – vítězové konkurzu o absolutorium s orchestrem – měli to štěstí, že i když s téměř tři čtvrtě ročním zpožděním, tak přece jen absolvovali s Filharmonií Hradec Králové v prosinci 2020. Koncert se konal díky podpoře ČEZu a Nadace Věry Třebické – Řivnáčové, v jejímž představenstvu jsem. Natočil se a je ke zhlédnutí na webu.

Letošní závěr školního roku je veselejší, maturanti i absolventi už mají praktický výkon a opět ti nejlepší měli příležitost díky podpoře našeho sponzora UNICORN předvést své sólové výkony s profesionálními orchestry jako Karlovarský symfonický orchestr a Filharmonie Hradec Králové. Nahrávky z tohoto koncertu se v těchto dnech zpracovávají a budou opět k zhlédnutí na našem webu a na stránkách obou orchestrů. Myslím, že to byla úžasná příležitost pro naše absolventy: hrát s profi orchestrem, a ještě mít pak k dispozici profi nahrávku, kterou mohou použít ke svým propagačním účelům, poslat na soutěže a tak dále.

Jinak Symfonický orchestr Pražské konzervatoře, který vedu už přes pětadvacet let, nehrál – s jedinou výjimkou v září 2020 – prakticky od loňského března až do začátku letošního května. Samozřejmě ani naše další dva orchestry, totiž smyčcový a barokní, nemohly hrát. Pěvecké sbory nemohly zpívat, ani jiné ansámbly nesměly fungovat. To je velká ztráta, co se týče získání souborové praxe a bude se vše těžko dohánět.

Jak se podle vás podepíše tato krize dlouhodobě ve světě klasické hudby? 

Budeme doufat, že ne příliš. Když se podíváte na vývoj po obou světových válkách, a hlavně mezi válkami, lidé byli lačni živé hudby. Myslím, že streamů a online přenosů koncertů a představení jsou všichni přesyceni a těší se na živý kontakt s umělci. Takže publikum se nám vrátí, doufám. Ovšem jak to bude s finanční stránkou věci, to je otázka. Jestli bude klasická hudba stále dostupná téměř všem, jak to bývalo, nebo bude jen pro vyvolené, na to odpověď asi zatím nezná nikdo.

Krize obecně ukazuje, jak společnost vnímá umění a jeho roli. V Česku máme z reakcí smíšené pocity. Stojí umění na druhé koleji?

Pocity jsou opravdu smíšené. Myslím, že umění skutečně stojí na druhé koleji, zejména klasická hudba a její společenské ocenění. V porovnání s podporou profesionálního sportu je to naprosto markantní a tristní.

Miriam Němcová, foto: Archiv ND – Jiří Skupien

Pro živé umění je to beznadějná doba. Přesto se otevírají nové výzvy. Hudba se například přesunula do online prostoru a „velké umění“ se najednou neschovává ve výběrových koncertních sálech, ale mají k němu přístup všichni bez rozdílu. Vzdaluje se nám klasická hudba nebo paradoxně přibližuje?

Ano, výzvy se otevírají, přístup mají možná všichni bez rozdílu, pokud mají technické vybavení. Ale chybí to úžasné, to něco neopakovatelného, to, co se vznáší při živých koncertech a představeních nad námi, ať už nad námi interprety, nebo nad diváky, posluchači, to něco nadpozemského, energie, fluidum. To nám žádná nahrávka nenahradí.

Někteří hudebníci mluví o tom, že rychlost světa klasické hudby je dlouhodobě neudržitelná, a že korona krize je přiblížila zpět reálnému životu. Mají více času na sebe, na svoji tvorbu, rodinu. Otevřela ve vás tato krize něco nového? 

Možná ano. Zatím jsme seděli doma a měli čas. Člověk si v sobě mohl udělat trochu pořádek, zklidnil se, pakliže dokázal překonat strach z toho, co se všechno může stát. To ale nebylo lehké a na psychiku to mělo docela vliv. Bylo potřeba se duchovně zkoncentrovat, aby mohl člověk normálně fungovat. Já děkuju Pánu Bohu, že jsem zatím tento čas mohla využít aktivně, vlastně mě to posunulo někam dál. A vyvázla jsem (a i moji blízcí) bez zdravotní, a doufám i psychické úhony. A to je velký dar shůry a štěstí. Mnozí takové štěstí neměli.

Je čas bilancovat, nebo je krize v kultuře teprve na začátku?

Nevím, jestli je správné mluvit o krizi už teď a jestli je čas již bilancovat. Krize možná opravdu teprve přijde. Až skončí lidem státní podpory a vrátíme se do reálného života. Ale musíme doufat a věřit, že se vše v dobré obrátí a složité situace ustojíme. Myslím, že jsme teď celkem na dobré cestě.

TIP MIRIAM NĚMCOVÉ

Karol Szymanowski: Koncert pro housle a orchestr č. 1 op. 35.

Hudba Karola Szymanowského (1882–1937) disponuje originálním zvukem a rozmanitostí stylů. Celým autorovým dílem prostupují vlivy tehdejší avantgardy, ale i impresionismus nebo folklórní prvky polské hudby. V tomto směru je Szymanowského tvorba plná invence, barevnosti a jakési živelnosti. Takový je i Koncert pro housle a orchestr č. 1 op. 35., který zmínila Miriam Němcová. Nahrávka z padesátých let zachycuje legendárního ruského houslistu Davida Oistracha. Leningradský filharmonický orchestr (dnes Petrohradská filharmonie) řídí německá dirigentská legenda Kurt Sanderling.