Zpověď primabaleríny bez přehnaného sentimentu a nostalgie
Umělecké seskupení Tanterhorse uvedlo v pražském Paláci Akropolis druhý díl série věnované ženám-umělkyním, jež z nejrůznějších důvodů ukončily profesní kariéru. Režisérka Miřenka Čechová tentokrát nahlédla kariéru Barbory Vašků Kaufmanové, dlouholeté sólistky Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.
Premiéra prvního dílu Invisible I. / Hannah se odehrála v Paláci Akropolis loni v září. Režisérka Miřenka Čechová v něm zachytila životní dráhu české herečky a zpěvačky Hany Frejkové (* 1945). V pokračování plánovaného třídílného cyklu Čechová nahlédla kariéru o dvě generace mladší baletky. Režisérka se tu tedy vrátila do tanečního prostředí, které jí je, jakožto absolventce taneční konzervatoře, blízké. Bez problémů se mohla vcítit do výpovědi baleríny, jejíž konstatování, úvahy a otevřenost vtělila do scénické formy, o níž mluví jako o žánru docu-dance.
Není od věci připomenout, že obdobným tématem a zpracováním (kombinací osobní výpovědi a tance) se zaobírali i jiní tvůrci: na Tanci Praha se v roce 2014 nad svou kariérou zamýšlel Cédric Andrieux pod režijním vedením francouzského choreografa Jérôma Bela, jenž připravil již několik takto „roztančených“ autobiografií, například v roce 2004 pro tanečnici pařížské Opery Véronique Doisneau.
Trailer k představení Invisible II. / Barbora Kaufmannová, zdroj: Youtube Tanečnice v krabici
Diváci v Paláci Akropolis postupně více a více nahlížejí nejen do scénického příbytku Barbory Vašků Kaufmanové, ale spolu s ní mají možnost seznat nelichotivé divadelní praktiky i finanční ohodnocení sólistky v regionálním divadle – to je dosti vzdálené oficiálně uváděnému platovému průměru. Děje se tak bez přehnaného sentimentu a nostalgie. Právě neokázalost dává vyniknout niternějším fazetám výpovědi, s níž lze konfrontovat vlastní zkušenost vztahující se k tématu ukončení jedné profesní kariéry.
Primabalerína se zprvu před diváckými zraky skrývá ve velkém dřevěném boxu, který stojí v prostorách, kde jsou běžně usazeni diváci. Skrze škvíry prosvítá světlo a dva technici přicházejí sejmout jednu z desek, jež tvoří zázemí zpovídané umělkyně. Je nutné najít správný úhel pohledu, abyste viděli dění, které se aktuálně v boxu odehrává. Tak, jak se nabízejí další a další průhledy na hrací plochu, tak se obnažují i vnitřní pochody hrdinky. Nejen v jejích slovech, při sledování televize, při nahlížení do lednice či vaření kávy, ale i v čím dále progresivnějším, spontánnějším tanečně-pohybovém projevu, ve finále pak zbaveném jakékoliv artificiálnosti, kdy tanečnice v jeden moment i křičí.
Vašků Kaufmanová je vystavena na odiv jako porcelánová panenka otáčející se ve hrací skříňce. První minuty vidíme pouze její bosá chodidla nervózně ťukající do podlahy. Zaregistrujeme klasické pozice nohou, které balerína s dlouhými rozpuštěnými vlasy imituje rukama, když leží na desce stolu hlavou dolů. Na sobě má jen tělové spodní prádlo, pohledům dává všanc vypracované, krásné tělo a – odkrývá svou duši.
Je třeba vyhledávat místo, odkud lze vidět v daný moment nejvíc, když některé desky dřevotřískového obydlí jsou nepropustnou vrstvou, o jejíž odejmutí tanečnice prozatím nestojí. Protagonistka vzpomíná na studia, na nezbytnou disciplínu, které je nutné se podrobit.
Silnější a nepokořená
Záměrná repetice určitých částí mluveného záznamu, pouštěných ovšem v různém jevištním kontextu, zvýrazňuje naléhavost vyřčených slov – pokory, iluze, bolesti. Tanečnice si obléká kostým Odilie (tedy černé labutě z Labutího jezera), později Giselle a Sněhurky, přičemž sleduje na obrazovce záznamy z inscenací, v nichž tyto role ztvárnila. Sedí na gauči, popíjí kávu a dívá se na sebe samu. To, co vidí, je minulostí, kterou si připomíná, když si nazuje špičky a tančí úryvky klasických variací z baletů, v nichž měla hlavní role. Při výměně uměleckého vedení ostravského baletního souboru však přišla ze dne na den o svou výsadní pozici. Ocitla se ve sboru, své jméno už nečetla v obsazení hlavních rolí. Zůstala jí sice sólová smlouva, ale větší příležitosti už nedostávala. Bez slitování, bez argumentace a naděje, že se názor nové šéfky změní. Ze slov není cítit hořkost, jde o konstatování faktů, kdy její poslední představení se odehrálo v tichosti, v řadách sboru.
Primabalerína se přiznává, že to bolelo, ale že hodně vydrží, proto nepříznivé situaci nepodlehla. Začala s pedagogickou prací na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. S odejmutím zbývající zrcadlové stěny jevištního bytu odpadá i poslední nános iluze o životě étericky vyhlížejících baletek. Tanečnice v červené róbě odchází, jistá a vyrovnaná, viditelně povznesená nad to, čím prošla. Zdá se mi, že inscenace Invisible II. je pro ni katarzí.
Barbora Vašků Kaufmanová svou taneční kariéru ukončila předloni; nepokořená, lidsky sebejistější a silnější. Zjistila, že nemusí žít pod tlakem, našla rovnováhu a přenesla se přes nepříznivé okolnosti, které konec její taneční dráhy doprovázely. Její příběh ukazuje tu tvář divadla, která osudy umělců skrývá – a ne vždy ty osudy končí happy endem. Ale když se konec kariéry vezme jako výzva pro nový začátek, nemusí to být vnímáno jako tragédie. Jakkoliv to v případě baletek, které odchází ze scény v plné životní síle okolo čtyřicítky, není lehké.
Autorka absolvovala Hudební a taneční fakultu AMU. Je externí pedagožkou HAMU. Publikuje recenze a rozhovory v denním a odborném tisku, je členkou redakce Tanečních aktualit.
Tanterhorse: Invisible II. / Barbora Kaufmanová
Koncept, režie: Miřenka Čechová, dramaturgie: Barbora Baronová, scénografie a kostýmy: Lucia Škandíková, hudba: Martin Tvrdý, light design: Filip Horn, produkce: Jakub Urban.
Premiéra 25. a 26. října 2021, Praha, Palác Akropolis.
Termíny následujících představení:
Invisible II. / Barbora Kaufmanová – 28. a 29. listopadu 2021 od 19:30 hod ve velkém sále pražského Paláce Akropolis.
Invisible I. / Hannah – 13. prosince tamtéž.
