Šeď premiéry baletu ND aneb Narcistická zahleděnost do taneční techniky

Večer otevírá The Second Detail Williama Forsytha z roku 1991. Americký choreograf (ročník 1949) je známý revolučním přístupem ke klasickému tanci a jeho technice. Mnohdy se zdá, že Forsythe se od této techniky nachází natolik daleko, že vytvářet pomyslné spojnice tu už snad ani nejde. „Pod mikroskopem“ však zjistíme, že se v jeho přístupu k dědictví starému několik staletí zračí respekt a pokora. Zároveň však nechce ustrnout na jednom místě, a proto starou techniku moduluje a aktualizuje ji. Nedějová choreografie The Second Detail tak vzdává hold čistému, abstraktnímu tanci.

Tanec se v této choreografii vyznačuje virtuozitou, jistým druhem strohosti a emoční plochosti. Někdy Forsythova choreografická řešení připomínají aleatorický přístup (Johna Cage k hudbě a Merce Cunninghama k tanci), v nichž náhoda představuje gros tvorby. Proto se tanečníci vynořují nečekaně z různých koutů, aby se po pár obyčejných krocích začali hýbat do rytmického doprovodu dvorního Forsythova skladatele Thoma Willemse. Nebo jindy, kdy dva jsou pohlceni svým tancem, jeden z nich náhle přestane vykonávat precizní a striktně dané kroky, aby se připojil k jiné skupině. Choreografie se tak stává vrstevnatou, intelektuální záležitostí, jejímž účelem je promlouvat sama o sobě.

I tak lze v The Second Detail hledat významy. A to zejména díky postavě, která se kostýmem (bílé šaty), ale i pohybem, jenž je zaoblený, zemitý, často dynamicky neočekávaný, zcela odlišuje od ostatních účinkujících – ti mají sterilní, šedé přiléhavé kostýmy a pro jejich tanec jsou charakteristické podlouhlé linie, skvostné torze a bezchybně plavné, technicky vyšperkované skoky s pohrdavým charakterem.

Této choreografii dominují zejména výkony tanečníků, kteří odvádí skvělou práci. Zauzlené pozice nebo extrémně vysoké polohy dolních končetin pokouší – bez nadsázky – možnosti lidského těla. V úvodním slově v programové brožuře šéf baletního souboru Filip Barankiewicz nazývá své podřízené tanečníky-atlety. Vyvstává však otázka: stačí být tanečníkem-atletem? Akcent technické dokonalosti mi spíše překážel, emoční plochost, plytkost a vyprázdněnost působila jako neustále se vracející nepříjemná ozvěna. Na závěr tak ve mně zůstalo ohlušující prázdno… Má toto být smyslem tanečního umění?

Balet Národního divadla Praha – snímek z choreografie Williama Forsytha The Second Detail, foto: ND – Serghei Gherciu

Někdy stačí (zdánlivě) málo

Choreografie Handman (2016) rumunského tvůrce Edwarda Cluga (* 1973) je podobného ražení. Nicméně je to kus mnohem méně okázalý a pohybově výstřední. Choreografická kompozice tu citlivěji pracuje s detaily a jejich načasováním, a o to více pak v kontrastu s předchozím titulem. Pohybová kvalita osciluje na kontinuu od bezešvého a plynulého proudu tance po pohybovou izolaci jednotlivých částí, kdy jedna nenavazuje na druhou – zastavují se v určitých pozicích a v těch setrvávají. Taneční výrazivo působí zaobleným (typické jsou paže ve tvaru ptačích křídel), vlnovitým, někdy až malebným dojmem. Vše rozvíjí pomocí kánonů, jež rozprostírají jednotlivé variace v čase i prostoru a tvoří tak spletitou choreografickou síť.

Mezi všemi mě především zaujala jednoduchá scéna, v níž tanečníci leželi v kruhu břichem k zemi, zvedli trupy a nohy do výšky a chytili se za ruce – rázem jsme měli před očima výjev parašutistů užívajících si volného pádu. Jak prosté řešení někdy postačí k tomu, abyste měli zážitek! V kontrastu k předchozímu dílu byl Handman pohlazením po duši, nadějí, že stále lze do tance propašovat špetku emocí a pohybového gagu. Na druhou stranu nemohu tvrdit, že by toto dílo udělalo takzvaně díru do světa. V nabízeném programu však působilo nejlépe.

Balet Národního divadla Praha – snímek z choreografie Edwarda Cluga Handman, foto: ND – Serghei Gherciu

Taneční ráj se nachází jinde

Choreografie Eden/Eden (2005) Brita Wayneho McGregora (* 1970) využívá třetí části videoopery Three Tales Steva Reicha a Beryl Korotové; hudbu při pražské premiéře živě zahrál orchestr Berg. McGregora jmenované dílo inspirovalo natolik, že Reichův a Korotové příběh o první naklonované ovci Dolly převedl do tanečního zpracování. Posouvá je však o krok dále a zajímá se o etiku moderní vědy a technologických objevů, zejména těch, které zasahují do jedinečnosti lidské existence.

Název choreografie odkazuje na biblický ráj, prvotní místo bez hříchu, z něhož byli kvůli utrhnutí jablka ze Stromu poznání vyhnáni Adam s Evou. Ti později založili lidské pokolení, jehož potomky zřejmě právě sledujeme na jevišti. McGregor příběhu dodává jistý utopický rozměr použitím pohybového materiálu, který je na hony vzdálen přirozenosti. Tanečníci ve spodním prádle tělové barvy a s pokrývkou hlavy, která zvýrazňuje tvar lebky, ženou a tlačí svá těla do podobných extrémů jako v případě první choreografie. Klonují jednotlivé pohyby, zejména surrealisticky vyznívají pozice využívající vytočení dolních končetin na maximum, tedy hybnosti v kyčli, která přitom už musí být přinejmenším nezdravá, ba i škodlivá. Mnohdy už ani nepřipomínají lidské bytosti; možná právě to ovšem bylo záměrem choreografa.

Titulu Eden/Eden nicméně škodí fakt, že v rámci večera přichází na řadu až jako poslední z tria děl, která jsou si navzájem velmi podobná. Nutně tak dochází k rozptýlení divácké pozornosti a mozková kapacita již není schopna pojmout veškerou McGregorovu intelektuální nabídku. V McGregorově choreografii mi kromě toho schází hmatatelnější sdělení, konkrétně jeho propojení s tanečním výrazivem. Domnívám se totiž, že znázornění jedné myšlenky bez jakýchkoliv jiných kontextů nebo náhledů na ploše zhruba třiceti minut je zoufale málo.

Balet Národního divadla Praha – snímek z choreografie Waina McGregora – Eden/Eden, foto: ND – Serghei Gherciu

Po zhlédnutí další premiéry baletu Národního divadla pro mě zůstává otázkou, proč se v dramaturgii našeho prvního tělesa stále ještě nic nezměnilo. Soubor pro jeho dramaturgii kritizuje mnoho oborových osobností, často býváme (pejorativně) nazýváni druhým Stuttgartem, odkud Filip Barankiewicz do Česka přišel. Přijde mi obrovská škoda, že se šéf souboru nesnaží hledat specifikum zdejšího souboru. Kromě několika repertoárových výjimek se tím zbytečně nacházíme v pomyslné šedi středoevropského baletu bez vyhlídek na lepší budoucnost. A z takové představy mě jímá úzkost.

Autor je šéfredaktorem časopisu Taneční aktuality.cz.

Národní divadlo, Praha – Forsythe / Clug / McGregor

The Second Detail

Choreografie: William Forsythe, hudba: Thom Willems, kostýmy: Yumiko Takeshima a Issey Miyake (White Dress), scéna a světelný design: William Forsythe, scéna a světelný design – supervize: Tanja Rühl, asistent choreografa: Noah Gelber.
Světová premiéra: National Ballet of Canada, 20. 2. 1991

Handman

Choreografie: Edward Clug, hudba: Milko Lazar – Piano and Drums (2015) pro Nederlands Dans Theater, Justin Hurwitz – Dismissed; Drum & Drone z filmu Whiplash, scéna a kostýmy: Edward Clug, světelný design: Tom Visser, asistent choreografa: Aya Misaki.
Světová premiéra: Nederlands Dans Theater, 18. 2. 2016

Eden/Eden

Choreografie, scéna: Wayne McGregor, hudba: Steve Reich – Dolly (z videoopery Three tales), kostýmy: Ursula Bombshell, světelný design: Charles Balfour, video: Ravi Deepres, nastudování: Catarina Carvalho, Antoine Vereecken, scéna – supervize: Catherine Smith, světla – supervize: John-Paul Percox. Orchestr Berg (dirigent Peter Vrábel).
Světová premiéra: Stuttgart Ballet (Staatstheater), 7. 4. 2005

Premiéra v Národním divadle Praha 14. a 15. října 2021.