Poe Lenky Vagnerové aneb Magika bez Laterny

Pojďme do toho vosího hnízda píchnout hned zkraje a konstatovat, že s klasickou „Laternou” má inscenace Poe jen velmi málo společného. Naopak, mnohem větší důraz než na filmem a světlem vytvořené iluze je zde kladen na kouzlení s materiálem – ať už se jedná o kostýmy, fyzično či o manuálně preparované hudební nástroje. Ostatně dvě krátké projekce na inscenaci trvající bezmála dvě hodiny jsou trochu málo i na jakékoliv jiné současné divadlo, natož na divadlo typu Laterna magika.

Na druhou stranu, kolikrát za posledních deset patnáct let se zde objevila nová inscenace, která by opravdu uspokojila skalní milovníky Laterny? Navazovat na tradici v jakémkoliv oboru je složitá věc, a nikdo nezná recept, jak s tímto dědictvím, které má svoji tíhu, nejlépe naložit (autorka tohoto textu už vůbec ne). V tom nejširším slova smyslu se snad ale dá říci, že Laterna byla vždy prostorem pro experiment a prolínání žánrů. A tak bude na nové dílo pohlíženo v tomto textu, zatímco otázku ohledně toho, jak moc se mají místní inscenace vztahovat k tradici, ponechme prozatím stranou.

Sehraný tým

Na první pohled není pochyb o tom, že v inscenaci Poe se prolíná mnoho uměleckých disciplín, které spolu efektivně komunikují a souzní. Tanec hraje prim, ale velký prostor dostává i mluvené slovo skrze herce Vladimíra Javorského a herečku a houslistku Terezu Marečkovou, kteří jsou rovněž zapojeni do pohybové akce – a to velmi účinně a s jistou bravurou. Marečková navíc uplatní i svůj nemalý pěvecký talent, Javorský v sobě nezapře tanečníka, který se učil u japonského mistra butó Mina Tanaky. Hudba Ivana Achera uplatňuje širokou paletu zvuků a stylů – od nepříjemných hlasitých vrzání a rytmického beatu, přes grotesku, libozvučné lyrické pasáže až po grunge. Jedná se o devátou spolupráci Lenky Vagnerové s tímto skladatelem – dokonalá atmosférická, dramaturgická a rytmická symbióza tance a hudby tedy není překvapením.

Z inscenace Laterny magiky Poe, foto: Národní divadlo – Vojtěch Brtnický

Mezi deseti tanečníky vidíme členy souboru Laterny magiky, ale také členy tělesa Lenka Vagnerová & Company a Ondřeje Vinkláta, bývalého člena baletu ND. Choreografka vždy vychází z potenciálu jednotlivých tanečníků, dlouho s nimi pracuje na pohybovém materiálu, což je znát i v tomto díle. Zároveň ve skupinových výstupech působí jako skutečně sehraný soubor, který jede na jedné vlně.

Vagnerová opakovaně spolupracuje rovněž se scénografkou Evou Jiřikovskou, jejíž scéna a především kostýmy tvoří podstatnou část dramaturgie díla a výsledného estetického zážitku. Již základní rozdělení inscenace na dvě poloviny (hraje se však bez přestávky) se děje zejména skrze vizuální složku, kdy tu první, těžší a strašidelnější, podtrhují tmavé minimalistické kostýmy, zatímco druhá, v níž se vše zvrhává do zvrácené grotesky, je barevná a plná nečekaných tvarů.

Vagnerová na kostýmy vždy kladla důraz, a v posledních letech s nimi čím dál tím více experimentuje, aktivně je zapojuje do choreografického procesu.

Na scéně a projekci spolupracoval i skladatel, z jehož impulzu údajně vzešla přítomnost obrovského ocelového kyvadla, které se z času na čas zhoupne nad jevištěm. Acher v rozhovoru pro Radiožurnál sám uznal, že nápad to není veskrze originální, má ovšem svoji dramatickou funkčnost. Více mi ale vadilo provedení jeho pohybu, při němž mohli diváci za scénou spatřit (zřejmě záměrně?) techniky tahající provazy. Od magického světa Laterny a Poea bych přeci jen očekávala určitou záhadu a kouzlo, což průhledy do banality zákulisí spolehlivě zabijí.

Trailer k inscenaci Poe, zdroj: YouTube

Mezi pohybem a slovem

Efektivní prolínání žánrů tomuto dílu jistě nechybí, v otázce originality a experimentu se ovšem dá polemizovat. Lenka Vagnerová pokračuje v osvědčených spolupracích a dramaturgických vzorcích, které známe z jejích dřívějších projektů. To se projevuje zejména ve fragmentárnosti scénických obrazů, expresivitě tanečníků, vytváření pohybu skrz kostým a další scénické elementy, a dynamických skupinových tanečních pasáží.

Větší prostor nově dostává mluvené slovo. Vagnerová sice se slovem pracovala i ve své poslední inscenaci Maria de Buenos Aires, tam se však jednalo o zpracování pevně daného libreta tangové opery.

V Poeovi se s textem pracuje jinak. Z úst herců i reprodukovaně zaznívají úryvky textů vybraných povídek, které jsou ilustrovány, či zcela dovyprávěny pohybem a kostýmem. Kostrou dramaturgie jsou povídky Jáma a kyvadlo, Maska červené smrti a Skokan, objevují se zde také motivy a slova z Havrana, Anděla pitvornosti a dalších. Příběhy ovšem nejsou předkládány posloupně a ve své úplnosti, nýbrž se prolínají skrze střípky obrazů a promluv. Zejména v první půli se jednalo o spíše abstraktní, metaforické obraty, do nichž sotva usazený divák proniká ztuha.

Relativně dlouhé mluvené pasáže v úvodu jsou vystřídány podobně dlouhými, skvěle provedenými, ale někdy trochu zacyklenými tanečními sekvencemi – jako by autorka k určitým choreografickým či režijním myšlenkám velmi přilnula a těžko se jí opouštěly. Vagnerová pracuje s různou kvalitou pohybu, od vláčných oblouků po strohé až roboticky sekané pasáže, a vše mezi tím. Pestrostí choreografických nápadů to zde jen hýří a mnohdy jsou potěšením pro oko, i když vždy mají zároveň hlubší význam v dané situaci. Často zde například spatřujeme téma manipulace a zneužívání moci. Hlavní tanečník Ondřej Vinklát pak dostal příležitost ukázat celou šíři svého tanečního rejstříku, včetně poněkud ironických baletních citací, vogue a parodií na indický tanec.

Vladimír Javorský (uprostřed) v inscenaci Laterny magiky Poe, foto: Národní divadlo – Vojtěch Brtnický

Vladimír Javorský a Tereza Marečková se někdy ocitají v roli průvodce inscenací, coby alter ega E.A. Poea, jindy se stávají postavami jeho příběhů. V obou případech jsou brilantní. Lyrický zjev a hlas Javorského kontrastuje s živelnou energií Marečkové, která je oproti němu o hlavu menší. Oba skvělým způsobem zvládají pohybovou stylizaci přecházející v až taneční pasáže, zejména je to patrné v zosobnění Poea, v liliputánské hráčce na housle (Marečková) a v Masce červené smrti (Javorský).

Znát, či neznat? O to zde až tak neběží

Poeovi fanoušci si v této inscenaci přijdou na své v rozklíčování scénických fragmentů, budou nacházet analogie mezi jednotlivými tématy a povídkami. Divákovi, který není důvěrně obeznámen s Poeovým dílem (což je případ autorky tohoto textu), zcela jistě mnoho referencí unikne. Možná ale není nutné být odborník na Poea, aby si divák představení užil. Pokud na sebe nechá působit obrazy a texty, pronikne k němu alespoň atmosféra jeho díla, strašidelnost příběhů, která někdy zachází do zvrácené grotesky a absurdity. A třeba bude inscenace také inspirací obrátit se k četbě povídek tohoto amerického romantika.

Autorka je redaktorkou Tanečních aktualit.cz