Balet v Národním divadle jen s částečným úspěchem naslouchá tepu bpm

Pojďme se tedy projít krok za krokem oním baletním večerem bpm – beats per minute na první tuzemské scéně.

Artza – Zkrocené zvíře

Taneční sérii otevřelo dílo Artza izraelského tvůrce Eyala Dadona (* 1989). Hebrejský výraz, který dal choreografii název, odkazuje k povelům „sedni“, „lehni“ „zůstaň“, jimiž obvykle voláme na psa. Pokud takto promluvíme na člověka, bude to považováno za velmi hrubé, stojí v anotaci. Ta vysvětluje, že choreograf se tu zaměřil na naše vnitřní zvíře, které s ohledem na ostatní držíme na uzdě.

První díl z tanečního trojlístku začíná slibně. Soubor využívá štědrého prostoru scény Národního divadla, tanečníci se střídavě chystají ke startu a dávají se do sprintu přes celou plochu jeviště. Záhy však dravost pohybu upadá. Choreograf Dadon využívá slovníku, který zdánlivě připomíná některý z kmenových tanců, avšak ve velmi uhlazené fazoně. Animalita, jež by se dala vzhledem k tématu očekávat, se nedostaví.

Záběr z choreografie Artza. Národní divadlo Praha: bpm – beats per minute, foto: ND – Serghei Gherciu

Promluva s vnitřním zvířetem je přitom téma, které se v tanci objevuje poměrně často. Není divu: Tělo je příhodný instrument, jímž se dá vnitřní animalita vyjádřit. Choreograf však při zpracování zůstává u prvoplánových asociací. Uzavírá tanečníky do obří klece, která obepíná jeviště po celém obvodu. Ta je metaforou společenských hranic a předpisů, což je nasnadě.

Jednomu tanečníkovi pak přisuzuje vlčí hlavu a bič, scénografický prvek použitý již tolikrát, že tanec, kterému není po technické stránce co vytknout, vizuálně shazuje na úroveň školní besídky. Znovu se zde ukazuje, že je častokrát lepší svěřit své dílo do rukou zkušeného scénografa, než aby se choreograf ambiciózně pouštěl do stage designu sám.

S každou další minutou se dílo řítí do spirály předvídatelnosti – je jasné, v jakou chvíli „vlčí muž“ projde středem scény a začne kolem sebe práskat bičem. Během další ze zbytečně popisných scén si tatáž vlčí postava přivede tanečníky plazící se po čtyřech na řetězech. Korunu všech klišé Eyal Dadon dílu nasazuje, když tanečníci začnou imitovat vlčí vytí.

Jeden z mála momentů, který nechává diváku alespoň trochu prostoru pro imaginaci, je ten, kdy se dvě skupiny tanečníků zrcadlí, každá na jedné straně klece. Ti v předním plánu mají barevné kostýmy v červených tónech, ti vzadu jsou celí v černém. Nabízí se otázka, zda se jedná o šelmovité a „domestikované“ já, voyerskou společnost, která animalitu zavrhuje a je jí fascinovaná zároveň, nebo o civilní verzi člověka, jemuž zpoza klece našeptává vnitřní zvíře.

Making of bpm Baletu Národního divadla, zdroj: YouTube

Bohemian Gravity – Poddat se zemské tíze

Jak napovídá název, dílo českého choreografa Yemiho A.D. (* 1981) Bohemian Gravity vypráví o odvěkém boji člověka s gravitací – s fyzikální, mentální i se společenskou. Multidisciplinární tvůrce pracoval s čistě baletním tělesem vůbec poprvé. Kdo by čekal, že soubor výrazněji konfrontuje se street dance, bude zklamán. Na výsledku není patrné, že s tanečníky pracoval choreograf dominantně se pohybující ve zcela jiném tanečním stylu.

Nemusí to být nutně špatně – Yemiho dílo je až překvapivě jemné a poetické, podpořeno epickou smyčcovou hudbou možná až lavírující na hranici kýče. Centrálním scénografickým objektem je velký světelný kruh, od nějž se odvíjí veškeré dění. Občas svítí celý a občas na něm problikávají pouze některé body, jako by byl samostatným planetárním systémem nebo galaxií.

Tanečníci se mihotají kolem světelného kruhu jako vesmírná tělesa, která nejsou ovládána vlastní vůlí, nýbrž právě gravitací. Yemi přitom tolik nepromlouvá o překonávání gravitace, věčném tématu tanečníků. Spíše ji přiznává, nechává tělo projevit svou tíhu, tanec zůstává zemitý. Černé bikiny odhalují muskulaturu tanečníků, nepředstírají, že jsou efemérními bytostmi bez tíže, jak tomu často bývá v klasickém baletu. Tanec je plný tahů a tlaků, jako by kromě gravitace přiznával i odpor vzduchu.

Dílo Bohemian Gravity je ornamentální, tanečníci se často shlukují, vynášejí jeden druhého, malují pažemi estetické arabesky a zase se, vlivem fyzikálních sil, noří do nitra skupiny. V jednu chvílí na pozadí bílé plachty svěšené ze světelného kruhu vytváří až sakrální obraz. Yemiho choreografie je na výsost estetická a diváka rozhodně neurazí, ovšem  ani nenadchne.

Záběr z choreografie Bohemian Gravity. Národní divadlo Praha: bpm – beats per minute, foto: ND – Serghei Gherciu

Bill – Pokřivené unisono

Složený večer, který má naštěstí vzestupnou tendenci, uzavírá dílo Bill, které vzniklo v roce 2010 pro izraelský soubor Batsheva Dance Company. Choreografie Sharon Eyaly (* 1971), kterou vytvořila v těsné spolupráci s Gaiem Beharem (* 1977), byla z uvedené trojice nejzajímavější, a pakliže by se celý večer nesl v podobném duchu, dalo by se hovořit o vydařeném triptychu. Eyal se zabývala ideu stejnosti a odlišnosti zároveň. Tanečníky oblékla do bílých kombinéz tak, aby tvořili jednolitou masu.

Pohybově je její dílo nejhravější a nejvynalézavější, nese její velmi specifický a rozpoznatelný styl. Rychlé a úsečné fáze skoků a kroků neustále střídají rozvážnější party, tyto prudké změny udávají rychlé tempo dynamického díla. Poutavou podívanou podkresluje repetitivní dynamická techno hudba. Pohybový slovník Sharon Eyal je natolik tajemný, že neustále nutí přemýšlet, zda se tanečníci pohybují spíše jako marionety nebo roboti.

Větší skupina tanečníků se často pohybuje unisono s až hypnotickou precizností, zatímco jeden nebo dva členové souboru mají šanci vystoupit z davu. Tanečníci zároveň působí, jako kdyby byli soustředěni pouze sami na sebe, stejně jako uspěchaný člověk, který se žene rušnou ulicí – o kolemjdoucích ví jen proto, aby do nich nevrazil. Eyla fascinujícím způsobem kombinuje novotvary s velmi klasickými prvky, aniž by tyto přechody byly rušivé. Choreografie zůstává abstraktní a enigmatická. Nenabízí žádné další vysvětlení kromě hry s absolutní unifikací jedince, a snad si ani žádné další nežádá.

Záběr z choreografie Bill. Národní divadlo Praha: bpm – beats per minute, foto: ND – Serghei Gherciu

Dílo Sharon Eyal je tedy zlatým hřebem večera, ovšem z triptychu jako celku zůstává rozpačitý dojem. Choreografie Artza zklamala „polopatickým“ výkladem, Bohemian Gravity se pohybuje v průměru. Domnívám se, že složený taneční večer Národního divadla by měl být přehlídkou, po jejímž vstřebání bude velmi těžké se rozhodnout, které z děl bylo nejlepší.

Autorka je novinářka, pracuje v magazínu Aktuálně.cz a jako taneční publicistka působí v redakci Tanečních aktualit.