Esej: Na bolesti je nejlepší, když ustane. Přestaňme si ji romantizovat
Představě talentovaného umělce či umělkyně, kteří jsou pro vlastní vizi ochotni překonávat překážky vlastní mysli, těla nebo obecně nepřízně osudu, se věří snadno. Ale žádné takové snadné rovnice neexistují, jak ukázaly i pandemické roky.
„Vím, že se říká, že pro umění se musí trpět, že jinak to není skutečné umění. Já tomu nevěřím. Tohle je určitě nejlepší album, co jsem kdy udělala, a v té době jsem byla nejšťastnější, ” vyprávěla v roce 2015 hudebnice Kate Bush o vzniku alba Hounds of Love. Narážela na rozšířený stereotyp, který předpokládá, že umění pocházející z bolesti je intenzivnější, zajímavější a esteticky hodnotnější. Bolest jako by člověku zaručovala jedinečnou perspektivu ve vnímání světa.
Bolest a trauma nebo hluboký zármutek zažijeme v nějaké formě všichni a je povzbudivé věřit, že za utrpení budeme oceněni. Podobné příběhy o odměně za houževnatost jsou součástí naší kultury od antiky. Řecká báje o lukostřelci Filoktétovi vypráví příběh o muži, jehož cestou do Tróje uštkl had a z rány vycházel takový zápach, že Filoktéta ostatní vojáci raději vysadili na pustý ostrov. Tam vyděděnec dlouhých devět let bojoval o život. Ztrápený vymyslel a zkonstruoval luk a šípy, které měly podle věštby Řekům pomoci vyhrát trojskou válku. Řekové se pro Filoktéta vrátili, válku s pomocí jeho zbraně vyhráli a tomu se konečně dostalo ocenění společností, která ho předtím odvrhla.
Něco z antiky – Guillaume Guillon-Lethière Filoktétés na ostrově Lémnos (1798), repro: Academus
Toxická pozitivita
Takové příběhy nám přímo i nepřímo vštěpují, že pro to, co má člověk rád, musí trpět – ať už jde o umění, práci nebo vztahy. Pracuje s představou, že utrpení očišťuje charakter a rovná priority. Bolest máme tendenci, stejně jako svět kolem sebe, racionalizovat; k tomu jsme si ostatně vymysleli nejprve náboženství a potom i vědu. Utrpení bez hlubšího smyslu nám připadá příliš kruté na to, aby se dělo jen tak, nahodile. Říkáme si tedy „všechno zlé je k něčemu dobré“ nebo „co tě nezabije, to tě posílí“. Když to začneme otáčet proti druhým lidem, pak i možná dobře míněná povzbuzení se stávají nástrojem bagatelizace, která trpící umlčuje a legitimizuje jejich bolest. Nemůžeme se pak divit, že nám sexuální násilí a fakt, že je za život zakusí každá desátá Češka, nepřipadá alarmující, když jej třeba kinematografie vcelku běžně používá jako prostředek k rozvoji charakteru hlavní hrdinky. Například autoři seriálu House of Cards přisoudili kariérní ambice postavy Claire Underwood, kterou hraje Robin Wright, právě jejímu znásilnění z mládí.
Tvůrci seriálu House of Cards přisoudili kariérní ambice postavy Claire Underwood, kterou hraje Robin Wright, jejímu znásilnění z mládí, foto: Netflix
Tento předpoklad má i další rozměr. Lze ho chápat jako specifickou formu darwinismu: Ten, kdo nezvládne překročit stín vlastního strádání, si prostě nezaslouží uspět. To už se zas tak motivující nezdá.
Proč vůbec existují tendence kreativitu a utrpení propojovat? Jedno z možných vysvětlení nabízí prostý fakt, že umělci byli po dlouhou dobu jediní, komu společnost dovolovala otevřeně a veřejně projevovat – adekvátně estetizované – negativní emoce. Utrpení umělců máme tendenci romantizovat už od dob řeckého filozofa Platóna, který tvrdil, že básníkovo šílenství je darem z nebes.
Pokud bychom utrpení chápali jako nutnou podmínku kreativity, mohlo by to kupříkladu znamenat, že by se americká zpěvačka Lady Gaga nikdy nestala tak úspěšnou, pokud by na počátku kariéry nezažila sexuální násilí. Trauma však není tím, co jí v hudbě umožňuje věrně modelovat drobné záhyby posttraumatické stresové poruchy. Je to právě její schopnost stavy komunikovat prostřednictvím umění – bolesti navzdory! Skladba Replay z poslední desky Chromatica věrně zachycuje traumatické flashbacky, starší skladbou Marry the Night z desky Born this Way táž umělkyně fascinujícím způsobem interpretuje sebenenávistnou psychotickou epizodu. „Všechno zlé je k něčemu dobré“ se tedy na příkladu Lady Gaga aplikuje ještě o poznání hůře. Představa, že by miliony prodaných desek vyvážily doživotní psychické – a v jejím případě i fyzické – následky, s nimiž se zpěvačka, vlastním jménem Stefani Germanotta, musí vypořádávat, se zdá přinejmenším perverzní.
Ano, v historii najdeme řadu umělkyň a umělců, kteří osudu navzdory dosáhli velkých věcí. Mexická malířka Frida Kahlo do svých obrazů promítala nejen fyzickou bolest po nehodě autobusu, která ji málem připravila o život, ale i své ztrápené srdce. Britská spisovatelka Virginia Woolf, autorka mimo jiné próz Paní Dallowayová, K majáku, Vlny, Orlando či Mezi akty, žila s bipolární poruchou, až se nakonec rozhodla svůj život sama ukončit. Ludwig van Beethoven napsal 9. symfonii s posledními zbytky sluchu. Česká básnířka Vladimíra Čerepková před nešťastnými zážitky z dětství a dospívání neutekla nikdy.
Obal alba Lady Gaga Chromatica, repro: Amazon
Hlavně to nějak vydržet
Lze na základě namátkově vybraných příkladů předpokládat, že se kreativita rodí převážně z bolesti? Na tuhle otázku se snažila najít odpověď britská hudebnice Catherine Anne Davies poté, co ji stihla série tragických událostí. V eseji, který publikovala na serveru The Quietus zkraje loňského roku, shrnuje zkušenosti se zármutkem a kreativitou kolegů a kolegyň, hostů a hostek svého podcastu.
Hudebnici samotné pomáhalo soustředit se na práci. Její fixace na tvorbu však spíš než kreativní puzení připomínala to, co mi říkávala moje valašská babička. Ta mi se zástěrou zaprášenou od mouky a s rukama hluboko ponořenýma v zadělávací míse tvrdila, že když člověk zaměstná ruce, tak zaměstná i hlavu. Davis totiž v článku popisuje, že jí práce v rozpadajícím se světě poskytovala úlevu, protože vytvářela iluzi, že alespoň něco drží pohromadě. Řadě jejích přátel zase tvorba pomáhala zůstat ve spojení s těmi, o něž přišli.
Britská hudebnice Catherine Anne Davies, foto: PRS For Music – Annick Wolfers
Americká hudebnice Xenia Rubions se podobně snažila nezapomenout na zemřelého otce, když svoji poslední nahrávku Una Rosa protkala vzpomínkami na jeho svět. Pocity marnosti a netečnosti ji dostaly do stavu, kdy Rubions přestalo záležet na výsledku a při tvorbě alba si svobodně dělala, co chtěla.
Stav mysli osvobozený od předsudků, studu či obav ze selhání zmiňuje jako nezbytný předpoklad řada umělkyň a umělců. „K tvorbě potřebuju prostor, kde se nekritizuju, kde si můžu hrát. Nesnažit se napsat něco dobrého. To samozřejmě neznamená, že všechno, co napíšu, za něco stojí, ale o to vůbec nejde. Snažím se být v nejužším kontaktu sama se sebou. Myslím, že nejinspirativnější je slyšet kousky vlastní duše,” vysvětlovala americká písničkářka Adrianne Lenker na předloňské přednášce studentům Berklee College of Music. Zdá se, že je to spíš schopnost sdílet vlastní zranitelnost než utrpení, která činí umění působivým.
Na mnoho umělců totiž bolest působí opačně: Zármutek paralyzuje a znemožňuje dotknout se své vlastní bolesti. Nick Cave po tragické smrti syna přestal na nějakou dobu tvořit úplně. Ne, že by se nesnažil, ale všechno, co napsal, na něj působilo jako výsměch skutečné bolesti, kterou cítil. „Máte v sobě tu věc a nedokážete s tím nic udělat. Zevnitř vás to úplně zahltí. Cítil jsem to až fyzicky, takový tlak uvnitř prstů. Nebyl ve mně vůbec žádný prostor pro kreativitu,“ popisoval vlastní prožívání hlubokého zármutku britskému The Guardianu v roce 2017.
Britská raperka Little Simz, foto: Star Wood
Touha po bezpečí
„Vůbec nevím, co bych dělala, kdybych neměla celou tuhle armádu lidí, která mi pomáhá dát se dohromady, když se nemůžu pohnout,” pláče zoufale Germanotta v dokumentu Gaga: Five Foot Two při jednom ze záchvatů bolesti, které se jí vrací coby somatické flashbacky někdejšího sexuálního napadení. Její utrpení inspirativně nevypadá. Zároveň se ze scény, v níž je tato zpěvačka opečovávána řadou lidí, nelze ubránit dojmu, že schopnost tvořit i přes bolest je zde spíše otázkou větších nebo menších privilegií, které člověku umožní si pro tvorbu vytvořit bezpečný prostor.
Motiv bezpečí se v hudbě jasně projevil během pandemie. Nejenže část desek působila tišícím dojmem – třeba alba Folklore a Evermore americké superhvězdy Taylor Swift nebo album Rare to Wake americké písničkářky Shannon Lay. Řada umělců a umělkyň potřebu bezpečí jako nutný předpoklad k tvorbě přímo zmiňovala. Adrianne Lenker se ukryla do lesů kvůli bolesti z rozchodu, britská raperka Little Simz zažívala lockdowny docela spokojeně ve svém londýnském bytě. Obě se v izolaci a tichu cítily v bezpečí natolik, aby dokázaly samy sobě lépe naslouchat a vytvořit působivé a otevřené nahrávky.
Americký psycholog Abraham Harold Maslow (1908–1970), jeden ze zakladatelů humanistického proudu v psychologii, 10. nejcitovanější psycholog ve dvacátém století; autor pyramidy lidských potřeb. Foto/zdroj: Bettmann Archive
Americký psycholog Abraham Harold Maslow přišel v roce 1943 s hierarchickou teorií potřeb. Ta předpokládá, že abychom dokázali přemýšlet o něčem dalším, nejprve potřebujeme mít naplněny základní fyziologické potřeby jako je přístup k vodě a jídlu nebo spánku a bezpečí. Rakouský neurolog a psychiatr Viktor Emanuel Frankl pak na základě svých zkušeností z koncentračního tábora poukazoval na skutečnost, že za určitých podmínek nám naopak zaměření se na vyšší potřeby – jako jsou duchovno nebo kreativita a estetika – může pomoci překonat mizérii nedostatku potřeb úplně základních. Jejich závěry sice představu o bolesti coby hybné síle umění ne zcela vyvrací, ale zdá se, že pokud se tak děje, jedná se spíše o výjimky. Většina lidí se v utrpení prostě snaží nějak přežít, než aby sepisovala svoje zážitky.
Strádání je třeba naslouchat a podávat o něm zprávu, ale přestaňme se těšit na to, až z válečného nebo i jiného utrpení vzejdou velké věci. Za takové oběti žádné umění nestojí.
Autorka je hudební publicistka.
