Zpěvačka, která zuří nad pokrytectvím a temnou minulostí Kanady

Jezdí k nám docela často, máme možnost sledovat její vývoj. Poslední dobou se však zdá, že Tanya Tagaq (* 1975) se soudného dne možná nedožije: Buď jí bolestí, či vztekem pukne srdce. Tak naplno jde do soubojů se společností, která podle ní zklamává na celé čáře při ochraně dětí a přírody.

Svým dosud zvukově nejagresivnějším a názorově nejostřejším albem Tongues si Tanya vynucuje naši absolutní pozornost, která by nás mohla či měla provést ne zrovna libým katarzním procesem. Zpěvačka už prý nemá potřebu kohokoliv, koho se albem tematizované utrpení dotkne, utěšovat. „Nechoďte za mnou a neomlouvejte se, raději s tím něco udělejte,“ vzkázala držitelka Řádu Kanady, nejvyššího civilního ocenění udělovaného těm, kteří se „zasloužili o lepší zemi“.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Velmi osobní záležitost

Její hudbu od počátku formuje inuitský původ a osobité převzetí katajjaqu, původního stylu inuitského zpěvu, hravého souboje dvou žen, stojících tváří v tvář a navzájem se trumfujících ve vydávání zvuků – do té doby, než jedna z nich ztratí sílu nebo se nerozesměje, a tím pádem prohraje. Tanya ve své produkci zastupuje vlastně obě, nechává v sobě probouzet instinkty. O to víc zní neuvěřitelněji. Sípe, křičí, bručí, extaticky rytmicky dýchá, řve. Jako kdyby se tu projevovala sama příroda, kterou po celou svou kariéru chrání před ničením z pozice Inuitky z arktického kanadského Nunavutu, nejsevernějšího obydleného území na světě. Tam si ne všichni lidé myslí, že jsou nadřazeni ostatním tvorům.

Klimatické změny a obhajobu tradičního způsobu života Inuitů brala vždy nesmírně osobně. A když došlo na nejrůznější pokusy zakázat lov tuleňů, zásadního zdroje obživy Inuitů, a vrcholily kampaně na těchto restriktivních aktivitách profitujících nevládních organizací, zveřejnila Tanya v roce 2014 fotografii své malé dcery ležící vedle mrtvého tuleně. Dočkala se spousty nenávistných reakcí, dokonce i výhrůžek smrtí.

Záběr z dokumentárního filmu Angry Inuk (režie Alethea Arnaquq-Baril, 2016, 85 minut), zdroj: CBC

Madam, jste mimo

Všemu předcházela showbyznysová akce americké moderátorky Ellen DeGenere. Během předávání Oscarů pořídila selfie s největšími hollywoodskými celebritami a na twitteru požádala o hromadné sdílení. Na to došlo, a dokonce se mluvilo o rekordu. A protože firma Samsung slíbila za každé retweetnutí jeden dolar, moderátorka označující lov tuleňů za jeden z nejkrutějších činů vůči zvířatům, měla zčistajasna na účtu milion a půl dolarů, s možností věnovat ho jakékoliv neziskové organizaci. Nebylo těžké uhodnout, jakou si vybrala: Její přátelé z Humane Society of the United States prosluli dost nevybíravým bojem proti zabíjení zvířat.

Tanya tehdy Ellen vzkázala, ať se podívá na dokumentární film Angry Inuk. Obyvatelé Nunavutu zahrnuli sociální sítě fotografiemi, na nichž mají na sobě oblečení z tulení kůže, přejmenovanými na sealfie. V poště moderátorky přistály stovky vysvětlujících dopisů, jak je se svým názorem mimo, a kdyby to prý náhodou nevěděla, tak tulením masem se lidé v Nunavutu po staletí živí prostě proto, aby přežili. O nějakém komerčním lovu z jejich strany nemůže být řeč.

Na moralizování veganských aktivistů se teď Tanya Tagaq zaměřila ve skladbě In Me: „Tam, odkud pocházím, žijeme v souladu s matkou přírodou a se zvířaty jsme úzce spřízněni. Ti lidé zřejmě nechápou, jak moc je milujeme a vážíme si všech forem života. Skladba vypráví o stahování tuleně z kůže a o tom, že když konzumujete čerstvé zvíře, jíte energii ze slunce, tedy něco víc než maso. Nejde o maso zvířat plných chemikálií a antibiotik z obřích jatek, kdy pozříte i jeho bolest, strach a utrpení.“

Na pódiu. Tanya Tagaq v roce 2015 v americkém Austinu, zdroj: The Canadian Encyclopedia/Flickr CC – Bob Tomlinson

Jako by nás někdo lovil

Když Tanya Tagaq za mimořádné album Animism přebírala v září 2014 kanadskou hudební cenu Polaris, na ceremoniálu poděkovala po svém: V doslova nelidském rauši a za doprovodu čtyřicetičlenného sboru odsípala a odeřvala skladby Uja a Umingmak. Moderátor Jay Baruchel se v tom přímém přenosu neudržel a vykřikl „Holy shit!“. Nešlo o jediný šok: Na plátně za sebou nechala Tanya promítat fotografie zavražděných, pohřešovaných, znásilněných a týraných inuitských žen. Mezi nimi se objevila i Loretta Saunders, šestadvacetiletá studentka píšící o neřešeném násilí diplomovou práci a zabitá v únoru toho roku.

„Je to děsivý pocit, jako by nás někdo lovil. Já a moje dcery máme čtyřikrát větší pravděpodobnost, že budeme v této zemi zavražděny,“ sdělila Tanya Tagaq. Předloni se přidala k rockovému duu Crown Lands, jehož skladbu End Of The Road, poctu mrtvým domorodým ženám z okolí dálnice v Britské Kolumbii, přezdívané Highway of Tears, otevírá prosbou, ať se všechna temnota rozptýlí.

V děkovné řeči na cenách Polaris podtrhla i nutnou nápravu ve vnímání historie Kanady a původních obyvatel. „Kolonialismus je zlo,“ uvedla tehdy a do své protestní agendy přibrala nesmlouvavou politickou kritiku. Kanaďané podle Tanyi Tagaq smýšlí tak, že všechna zvěrstva spáchaná na původních obyvatelích jsou prostě minulostí a dneska se s tím už nedá nic dělat. Kanada zůstává zobrazována jako příjemná země s javorovým sirupem. Jenže potomci lidí, kteří se té země kdysi zmocnili, zapomínají, na čí půdě jejich domy stojí. Proto se na albu Tongues dočkáme temně frenetické skladby Colonizer, bodající dokola opakovanými slovy: „Oh you’re guilty. You colonizer.“

V uplynulých letech Tanya u sebe neustále nosila poznámkový blok, do něhož si zapisovala vše, co ji potkalo, upoutalo, naštvalo nebo se jí zjevilo ve snech. Směs fiktivních i reálných příběhů, mýtů, brutálních vzpomínek na mládí uprostřed civilizací těžce zkoušené inuitské společnosti a niterných vzpomínek na těhotenství a porod převedla v roce 2018 do knihy Split Tooth s ilustracemi amerického komiksového umělce Jaime Hernandeze. Osobní literární terapii zakončila připomínkou sexuálního zneužívání, vládní neokolonizační politiky a především osudy dětí, které prošly kanadskými indiánskými internátními školami – tohoto tématu se dotkla už na předcházejícím albu Retribution.

Tanya Tagaq do jedné takové školy chodila. Takže i osobní zkušenost sytí skladbu Teeth Agape, v níž kritizuje necitlivý kanadský systém pěstounské péče. Zpěvačka varuje: „Dotkněte se mého dítěte a prokousnu vám průdušnici. (…) Mám nabroušené drápy a vyceněné zuby.“

Jak (v dítěti) zabít indiána

Indiánské internátní školy (Indian Residential School) představují jednu z nejostudnějších kapitol kanadské koloniální historie. Od roku 1894 do osmdesátých let minulého století těmito ústavy spravovanými církvemi prošlo na sto padesát tisíc násilně odvlečených indiánských a inuitských dětí. Tisíce jich tu za otřesných podmínek zemřely. Asimilační systém fungoval na způsob „jak v dítěti zabít indiána“. Nyní je oficiálně nazván kulturní genocidou spáchanou na původních obyvatelích Kanady.

Co děti za neprostupnými zdmi, odkud nebylo úniku, čekalo? Podle nejvyššího kanadského soudu devastace osobnosti a odstřižení od jejich rodin, komunit a kultury. Zbavili je jmen, ostříhali, navlékli do uniforem, sexuálně zneužívali. Nesměly používat rodný jazyk, za neposlušnost byly krutě trestány. Obrovský počet dětí zmizel a loňský další nález víc jak tisíce tajných hrobů pak potvrdil kam.

Národní pobouření vedlo k pokračování hledání dalších ostatků. Jenže pátrání (za pomoci moderních technologií) na místech skoro sto čtyřiceti škol ztěžovala skutečnost, že katolická církev kdysi záměrně označení hrobů odstranila. Takže neexistuje úplný obraz o počtu zemřelých dětí ani o okolnostech jejich úmrtí.

Senátor Murray Sinclair, předseda Komise pro pravdu a usmíření, uvedl, že církev a úředníci opakovaně tvrdili, že patřičné dokumenty zmizely a v těch, které komisi předali, byly záměrně začerněné celé pasáže s odvoláním na zákony na ochranu soukromí. Z jednoduchého důvodu – měly zakrýt těžké zločiny. Podle Sinclaira jsou neobjevené pravdy mnohem ničivější, než si Kanaďané vůbec uvědomují, a číslo sedmi tisíc mrtvých není prý rozhodně konečné.

Drsný symbolismus letošního lednového videoklipu Colonizer, zrežírovaného Leah Fay Goldstein a Peterem Dreimanisem z torontské skupiny July Talk, podle Tanyi akcelerovaly zprávy o dalších hrobech nalezených v Britské Kolumbii. Vidíme tu polární záře a rozpadající se sochy dobyvatelů, a také ovšem hořící školy. Znázorňují jejich definitivní konec? Nebo podporují vyprávění očitých svědků z řad přeživších o pálení kojenců v pecích? „Hlubokou soustrast,“ vzkázala na twitteru Tanya Tagaq po zveřejnění videoklipu rodinám dětí, které se z takových škol už nedostaly domů…

Anglikánské a presbyteriánské církve se v osmdesátých a devadesátých letech minulého století oficiálně omluvily, ale když v roce 2017 požádal kanadský premiér Trudeau papeže Františka, aby tak učinil i on za katolickou církev, ten vyjádřil lítost, ale omluvy, která byla součástí doporučení Komise za pravdu a usmíření, se indiánské národy od katolické církve nedočkaly. Uvidí se, co přinese papežova plánovaná návštěva Kanady. Urychlením vyšetřování se zaobírá kanadská vláda, k čemuž poslanec Singh uvedl: „Kdykoli přemýšlíme o neoznačených masových hrobech, myslíme na nějaké vzdálené země, kde došlo ke genocidě, ale tohle není vzdálená země, tohle se stalo v Kanadě.“

Tamní parlament vyhlásil vloni 30. září Národním dnem pravdy a usmíření, čímž uzákonil dosud neoficiální společenskou tryznu Orange Shirt Day, spontánně poprvé vyhlášenou roku 2013 na popud Phyllis Webstad, nastupující v sedmdesátých letech do školy ve slavnostním oranžovém tričku, které jí hned sebrali.

Učím se svému jazyku

O traumatech přeživšího, vedoucí k sebevraždám, alkoholismu a doživotním stresům, zpívá Tanya Tagaq na albu Tongues napřímo i v náznacích. Ve videoklipu k titulní písni, natočeném s queer multimediálním umělcem Omarem Rivero aka Driftnote a vydaném těsně před Národním dnem pravdy a usmíření, Tanya chrčivě odříkává: „Vzali nám náš jazyk. Nestojím o vašeho boha ani o vaši hanbu.“ Na jazyk, vyplazený z úst zasazených do hornaté krajiny v okolí jejího rodného města Cambridge Bay, útočí ostré katolické kříže. Sice jej rozříznou, ale jazyk znovu naplno sroste a skladba končí hrdým výkřikem: „Jsem Inuit a můj jazyk mi nemůžeš vzít!“

Zmíněné školy totiž dětem zakazovaly používat rodné dialekty, nejvyšší výraz jejich identity. Takoví jedinci si odnášeli panický strach z jejich používání mnohdy až do dospělosti. Odmítali ho předávat i vlastním potomkům a nutili je mluvit anglicky, aby je společnost neodsoudila coby primitivy. Potkalo to i Tanyu. „Do skladby jsem se snažila zanést hlubší pochopení toho, že jsme o své jazyky přišli, protože z nás byly doslova vymláceny, a to záměrně ve jménu boha a pokroku. Proto jsem změnila směr vyprávění ze ‚ztratila jsem svůj jazyk‘ na ‚jděte do prdele za to, že jste nám ho vzali‘. Já jazyk neztratila, oni mně ho ukradli. Chodím na lekce inuitštiny a snažím se ze sebe dostat stud, který s tím souvisí.“

Na novém území

Prakticky po celou dobu své dosavadní kariéry má Tanya Tagaq po boku dva „bratry“, jak v úctě nazývá houslistu Jesse Zubota s perkusistou a programátorem Jeanem Martinem. Covidová izolace je však oddělila. Přetlak vzteku z neřešení problémů stály za rozhodnutím nenechat nic na později. Zpěvačka – s knihou Split Tooth v ruce – vstoupila do studia bez „bratrů“, rozhodnutá nechat stranou improvizaci a soustředit se na texty. „Zjistila jsem, že mně to otevřelo dveře, o nichž jsem neměla ani tušení.“

Tanya Tagaq, zdroj: Bandcamp

Při onom překračování prahu se jí dostalo podpory a vedení od amerického hiphopového producenta, rapera a básníka Saula Williamse. Nadšená byla i z konečných mixů skladeb a z empatického napojení elektroproducenta Gonjasufiho. Podpořili ji nejen v radikálním výrazu, ale náladovějším elektropodložím umožnili Tanye zorientovat se v intimnějších úvahách přicházejících po agonii. Třeba v tématu sebeodpuštění, rozehraném s myšlenkami na zneužívané dívky ve skladbě I Forgive Me, pokračující v Do Not Fear Love radou, že zbavit se studu není známkou slabosti, a končící mateřským vyznáním Earth Monster.

Album vyšlo na kanadském labelu Six Shooter Records a jeho alternativní název by namísto Tongues mohl klidně znít: Opovaž se znovu si nasadit klapky na oči, okamžitě ti je strhnu.

Jiří Moravčík

Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.