Britští folkaři Spell Songs zpívají o ztracených slovech a přírodě, jež čeká, až se vzpamatujeme
Když v roce 2019 vyšlo první album kolektivního projektu Spell Songs, rychlejší šíření nadšených ohlasů byste v britském folku těžko hledali. Zhudebnění dětské knížky The Lost Words se dočkalo i odborného ocenění. S nynějším pokračováním Let The Light In vstoupil projekt do té samé řeky.
Bývaly doby, a nebylo to zase tak dávno, kdy děti přes den běhaly po lesích, loukách, dvorcích, a i když se večer vrátily domů utahané, ušpiněné, s rozdrbanými kalhotami a odřenými koleny, byly šťastné. Stavěly bunkry, lezly po stromech, cákaly se v potocích a do hry přirozeně zatahovaly zvířata. Divoká i domácí, o která se navíc musely starat. Zkrátka nepřišly ani městské děti, jen svá dobrodružství prožívaly v temných uličkách, parcích a na hřištích. A protože jim k dětství nikdo nedodal návod, zapojovaly do svých her svoji čerstvou a mocnou představivost.
Dnes děti nemohou samy ven skoro ani na krok, aby se jim „nic nestalo“, ze života jim byly odsunuty snad všechny myslitelné překážky a hygienická starost rodičů přešla v paranoiu. Na bolístky dostávají antibiotika s antidepresivy a – připoutané k obrazovkám televizí, k displejům počítačů či mobilů – ztratily kontakt s reálným světem. Městské děti pomalu ani netuší, jak vypadá živá kráva a u kuřat předpokládají, že je vyrábějí v nějaké továrně. Do slovníku jim vůbec nepronikla spousta dříve běžných slov spojených s přírodou.
Velmi jednoduchá myšlenka
Není proto divu, že když vědci z Oxfordského slovníku pro mládež v roce 2007 odstranili údajně nepoužívaná slova jako žalud, koniklec, zimolez nebo ostružina (dohromady takových slov bylo kolem čtyřiceti) a nahradili je výrazy jako attachment, MP3, voice-mail nebo blog, naštvali tím nejen rodiče a pedagogy. Do protestního manifestu se rovněž zapojili vlivní umělci, podle nichž dětem vědci upřeli právo na zvídavost. „Zapomnělo se na to, že nejenže děti potřebují přírodu, ale že ani příroda se bez dětí neobejde,“ upozornila tehdy zpráva organizace National Trust o přirozeném dětství. Britský spisovatel Robert Macfarlane a ilustrátorka Jackie Morris na ni v roce 2017 zareagovali nádhernou a záhy mezinárodně úspěšnou knihou The Lost Words, která zanedlouho dala vzniknout aktivistickému hnutí.
„Jádrem se stala velmi jednoduchá myšlenka. Vzali jsme dvacet názvů v přírodě běžných zvířat a rostlin a pomocí básní a obrázků je vrátili zpět do myslí dětí. A proč záleží na tom zvířata správně pojmenovat a rozeznat špačka od kosa nebo třešeň od hlohu? S ubýváním přírodních druhů se ztrácejí i názvy a my těžko můžeme milovat něco, co nedokážeme pojmenovat. A co nemilujeme, to nezachráníme,“ uvedl Macfarlane.
Publikace označená za kulturní fenomén získala významné ceny, dočkala se překladů, přepsání do Braillova písma a brzy se ukázalo, že není dílem pouze pro děti, nýbrž i pro dospělé, trpící rovněž silnou „přírodní negramotností“. Část výtěžku byl z rozhodnutí autorů věnován neziskovým organizacím, které pak darovaly výtisky knihy britským učitelům. A samovolně vznikly crowdfundingové iniciativy vybírající peníze na to, aby se The Lost Words dostala do britských základních škol.
Zatímco tato velkoformátová publikace měla skrze slova inspirovat děti, aby milovaly přírodu, tři roky nato vydanou knížku The Lost Spells strčíte do kapsy a můžete si ji vzít na procházku. Pak prý jen stačí nahlas pronášet kouzelná zaříkávadla a před vámi znovu ožije ztrácející se moudrost divokých zvířat, květin a stromů. Záleží jen na vás, jak vábivě vyvoláte duchy oněch nepochybně živých bytostí.
Zapomeňte na táborové řečníky
Vůči úspěchu obou knih nezůstali imunní divadelníci, filmaři, natož folkaři. A když Caroline Slough z festivalu Folk by the Oak uslyšela zpívat Kerry Andrew převzatou báseň Wren, navrhla spisovateli a ilustrátorce Morris, shodou okolností obdivovatelům britského folku, aby si vybrali autory, kteří by zhudebnili zbytek.
Nejprve oslovili skotskou písničkářku Karine Polwart. S pádným důvodem: Její album A Pocket of Wind Resistance, v podstatě mistrovské dílo na poli folku a mluveného slova, se až dojemně v roce 2017 dotklo lidského života spojeného s přírodou. Pozvání okamžitě přijala Julie Fowlis, považovaná za nejznámější zpěvačku ve skotské gaelštině. Tímto jazykem rovněž zpívá harfenice Rachel Newton a částečně i kytarista Kris Drever, jinak člen tria Lau. Beth Porter skvěle hraje na violoncello a Jim Molyneux skoro na všechno. Zpívající senegalský hráč na strunný nástroj kora Seckou Keita do sestavy zdánlivě nezapadá – než si uvědomíte, že tento v Nottinghamu žijící tvůrce natočil spolu s velšskou harfenicí Catrin Finch úžasná alba věnovaná vymírajícím ptákům; jestli jazzová óda Transparent Water, společné dílo s kubánským klavíristou Omarem Sosou, není modlitbou za přírodu, tak pak už nic.
„Zapomeňte na táborové řečníky nebo na protesty. Tohle je mírumilovný odpor jako od Gándhího a v té jemné kráse se skrývá víc ohlušujícího křiku než v jakékoliv pouliční demonstraci,“ napsali v magazínu Songlines, když roku 2019 vyšlo album The Lost Words: Spell Songs. Jednalo se – a i u desky Let The Light, jež se objevila loni v prosinci se jedná – o kolektivní dílo osobností usazených v jedné místnosti a okouzlených lyričností textů i obrázků. To však neznamená, že vždy vznikají písně od nich přímo odvozené. Nejedna ze skladeb je na výše jmenovaných knižních publikacích nezávislá a staršího data. „Šlo o společný pokus o to, co Jackie nazývá ‚krásným protestem‘ proti nenápadnému ničení přírody probíhajícímu každou hodinu okolo nás,“ řekl k prvnímu z alb spisovatel Macfarlane a Jackie, tedy ilustrátorka Morris, vzpomínala na první koncerty, kdy se všemi seděla na pódiu a zatímco hudebníci v harmonii, ve dvojicích nebo sólově, zpívali, ona malovala. Sama to nepřizná, zato folkaři neskrývají, jak je ve studiu nenápadně ovlivňovala: Namísto poznámek reagovala obrázky, nejednou měnícími konečné vyznění skladeb.
Bez kázání a mravní okázalosti
Podruhé se folkaři sešli loni, a to na dost výjimečném místě: V domově básníků, jak se přezdívá historické budově Greta Hall v nevelkém severozápadním anglickém městě Keswicku. Album Let The Light In symbolicky dokončili v době, kdy v Glasgow probíhal summit o změně klimatu COP26 a covid ztrácel na smrtící síle. Během skládání vedli i pochmurné rozhovory – lockdowny na optimismu nikomu nepřidaly… Podle kytaristy Krise Drevera měli v úmyslu dodat svými skladbami lidem naději. „Trefili jsme se, myslím, do nálady doby, naříkající nad nenávratnými ztrátami. Spell Songs se nebojí melancholie a temnoty, ale zároveň naše hudba dokáže být povzbudivá,“ řekla Karine Polwart, autorka krásné skladby Bramble.
Na druhém albu uskupení Spell Songs se intenzivněji než na tom prvním míchají žánry: Do označení folk tu pronikají rock, country, klasika, západoafrické rytmy, gaelské tradice i elektronika. Takhle v kostce zní třeba skladba Jay: propletenec harfy, kory, elektrické kytary, v mandince zpívajícího Keity a anglicky odpovídajících zpěvaček. K tomu producent Andy Bell doplnil albovou atmosféru přírodními zvuky, štěkotem lišek, máváním ptačích křídel a křikem dětí z edinburských škol stávkujících proti ničení přírody. Ten křik zaznamenala písničkářka Karine Polwart a Kris Drever jej vložil do smutné skladby Oak – o dubu, který tři sta let roste, tři sta let se mu daří a tři sta let stárne, aby zemřel.
Klíč k ohromujícímu výsledku Let The Light In spočívá v tom, že ačkoliv se nahrávka točí okolo přírody pochroumané civilizací a samozřejmě také okolo dětských zaklínadel, straní se apokalyptických kázání a mravní okázalosti. Nikdo vám zde nenadává, že jezdíte autem do práce nebo nesázíte stromy; vašeho svědomí se tu dotýkají metaforické texty, připomínky tradičních zvyků a Macfarlaneovy neakademické příběhy o liškách, dubech, sovách pálených, tuleních a rorýsích, vyznívající jako hudebně a jazykově vábivá meditace o smrtelnosti a odpuštění.
„Potěšilo mě, že obě knihy inspirovaly tolik mladých lidí a naše hudba je přiblížila i jinému publiku. Vím, o čem mluvím, jsem griot (ten, kdo předává zprávu – pozn. red.) a přes univerzální sílu hudby předávám celý život poselství. Pokud pomůžeme rozpoutat dialog o naší planetě a připomeneme lidem, jak je na ní vše živé propojeno, budeme spokojeni,“ odpověděl Seckou Keita na otázku, v čem cítí největší přínos Spell Songs.
Album Let The Light In vyšlo v prosinci, takže na žádné výroční ceny nedosáhlo. Na nejvyšší pozice Official Folk Albums Chart ovšem vystřelilo okamžitě a převalila se přes něho vlna zasloužených gratulací a pochvalných recenzí, ve většině případů končících otázkou: Kdy vás zase uvidíme na koncertech?
Jiří Moravčík
Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.