Sbohem zármutku. Mystické písničkářství Arooj Aftab
Přibližně uprostřed celkové stopáže alba Vulture Prince se zjeví těžkotonážní zkouřený dubový beat a noirjazzové podklady, do nichž pákistánská zpěvačka Arooj Aftab zpívá anglicky přeložené verše mystického súfijského básníka Rúmího z 13. století: „Tak krásný jako měsíc, dokonce jasnější než slunce,“ opakuje jako v transu – a v jejím hlase zní naděje.
Ten právě popsaný moment je zvláštním vytržením z ponuré, intimní nálady první poloviny alba, kde vládnou teskné písně urdského žánru ghazals, jenž je považován za jihoasijskou obdobu blues. Jestli jsou úvodní tři skladby letošní nahrávky pokusem Aftab, jak zachytit vnitřní bolest z nečekané smrti svého bratra, píseň Last Night značí moment, v němž se jí daří najít alespoň nějaké světlo. Zbytek alba se pak nadále převaluje v meditativní náladě, do naprosté beznaděje už však nesklouzne.
Arooj Aftab vyrůstala v Pákistánu, ale odjela studovat na proslulou bostonskou Berklee College of Music a v USA v roce 2005 už zůstala; teď žije v newyorském Brooklynu. V Americe do sebe nasála vážnohudební minimalismus, vlivy spirituálního jazzu, afrobeatu i experimentální elektroniky a spojila je s hudebním dědictvím, do něhož se narodila – s extatickými zpěvy zvanými qawwali či s hindskou taneční hudbou thumri. Americký minimalistický průkopník Terry Riley se v její hudbě potkává s prominentní pákistánskou zpěvačkou a skladatelkou Abidou Parveen; súfijské nápěvy střídá éterický folk a všechno koexistuje zcela organicky. Arooj Aftab v různých tradicích hledá hlavně to, co mají společného: vhled do jádra lidské zkušenosti, v němž se střetávají světlo a tma. Univerzální témata překračující geografii i náboženství.
Arooj Aftab v čase svého debutu, zdroj: Beehype
Zpěvaččino debutové album Bird Under Water (2014) uvedlo její osobitý crossover západního folku a pakistánského zpěvu, crossover něžný strohým minimalismem, zároveň emočně brutální. Druhé album Siren Islands pro změnu evokovalo vyklidněné nálady současného new age revivalu – Arooj Aftab hojně využila analogové syntezátory a své improvizace nahrávala naživo. Jemně plynoucí zvukové plochy posluchače obestoupí a pohltí jako proud vody, mají i parametry filmové hudby. Ostatně vloni Aftab složila doprovod ke krátkému indickému snímku Bittu, jenž byl nominován na Oscara.
Třetí studiová deska měla být ve znamení rozličných rytmů – Arooj Aftab na ní chtěla prozkoumávat zákoutí samby nebo kubánského jazzu. Plány však radikálně změnila rodinná tragédie. Její mladší bratr si vzal život. Připravované album nabralo úplně jiný směr. Většina materiálu z Vulture Prince se bez perkusivních nástrojů obejde, v popředí stojí hebký hlas Aftab, ovšem zatížený neveselými tématy, o nichž zpívá.
Skladba Diya Hai byla poslední, kterou Aftab zpívala svému bratrovi – smutnou melodii kytary tady interpretuje brazilská hudebnice libanonského původu Badi Assad a jemně ji dokreslují smyčce. Aftab zde zpívá verše indického básníka a prozaika Mirzáa Gháliba (1797–1869) o muži, jenž chtěl vyznat lásku ženě, ale použil k tomu coby prostředníka svého přítele. Když ten onu ženu uviděl, zamiloval se do ní a z přátel se stali rivalové. „Nemůžu mu to mít za zlé, protože je také jenom člověk,“ končí příběh smířlivými verši.
Nahlížet na různé konflikty skrze schopnost empatie je motiv, který se v písních Arooj Aftab opakuje. Ostatně její hudba má i politický kontext – svoji zemi opustila i ze strachu před eskalací indicko-pakistánských územních rozepří. Vystoupit ze svého omezeného světa a vidět problém očima druhého je pozice, již Aftab nachází třeba v tvorbě zmíněných mystických básníků. A pomáhala jí také na cestě k smíření se ztrátou milované osoby.
„Obraz, který se mi při natáčení desky vracel, jsou takzvané věže mlčení – perské pohřební struktury, v nichž jsou těla zesnulých odložena, aby je zkonzumovali supi a vrátili do oběhu života,“ vysvětluje zpěvačka v průvodním textu k desce, kde se dočteme o „mystických silách předků,“ jež jí pomáhají stát se lepším člověkem i hudebníkem.
Poslední dvě skladby alba (Saans Lo a Surror) už vyzařují zvláštní klid, jako kdyby zachycovaly mystický stav finálního probuzení, v němž se všechny problémy rozplynou, protože jsou nahlédnuty jako malicherné. Album o zármutku a vyrovnání se se smrtí zde dostává důležitou pointu, která nijak neumenšuje cestu, po níž jsme k ní došli.
