Znovuzrození jazzového titána Pharaoha Sanderse z ducha minimalismu a ambientu

Američan Pharaoh Sanders je považován za jednoho z nejlepších saxofonistů celých jazzových dějin. Jeho učitelem byl Sun Ra, hrál s Johnem Coltranem, spolupracoval s Alice Coltraneovou nebo s Donem Cherrym. Jeho expresivní styl v šedesátých letech pomáhal budovat jazzovou avantgardu i free jazz, nahrávky jako Karma nebo Black Unity zároveň ustavily kánon spirituální větve žánru. Klasikové tohoto typu si obvykle užívají ve stáří zasloužený klid a Pharaoh Sanders nebyl výjimkou. Od začátku tisíciletí koncertoval pouze příležitostně a nové desky nevydával vůbec, částečně kvůli znechucení praktikami v hudebním průmyslu. Ovšem v roce 2015 – ve svých pětasedmdesáti – objevil album Elaenia britského elektronického producenta a DJe, který si říká Floating Points.

Neobvyklý atmosférický mix ambientní elektroniky a jazzu Sanderse zaujal a zatoužil s producentem o čtyři dekády mladším (vlastním jménem Sam Shepherd) navázat spolupráci. Výsledkem je o šest let později album Promises, třičtvrtěhodinová hypnotická meditace rozdělená do devíti vět. V nich se Sandersův tenorsaxofon proplétá mezi minimalistickými melodiemi cembala, celesty či varhan, které se vynořují z ticha, a zase se do něho vrací.

Obal Promises zdobí abstraktní obraz slavné americké umělkyně afrického původu Julie Mehretu, na němž se nad sebou vznáší tři plátna vzdáleně připomínající mapy. Snad mají zobrazovat tři vrstvy Promises – Sandersonův saxofon, zdrženlivé atmosférické instrumenty ovládané Floating Pointem a smyčce Londýnského symfonického orchestru, které podtrhují melancholickou náladu nahrávky. Elementy ambientu, jazzového minimalismu a vážné hudby tu do sebe zapadají zcela přirozeně, jako kdyby se zmíněné mapy daly číst jedině pohromadě.

Na Promises se nikam nespěchá, zároveň zde vše má svůj správný čas. V první polovině album klidně plyne a hudba připomíná jemné poryvy větru na mořské hladině. Přesně uprostřed nahrávky se smyčcové nástroje zvednou jako uragán a nahrávka dostane nečekanou dynamiku. Následně se vrátíme do ticha s něžným, bezmála pětiminutovým sólem Pharaoha Sanderse, z něhož stříkají emoce, aniž by bylo jakkoliv okázalé.

Zatímco v radikálních šedesátých letech byl Sanders mistrem extrémních hudebních zážitků a jeho saxofonem vyluzované „zvukové deky“ připomínaly nálety bombardérů, na Promises spatřujeme spíše meditativní tvář jazzového „mudrce“. Toho ostatně hudebník připomíná svým bílým plnovousem na fotografiích a v doprovodném klipu. V závěru osmé věty se ozvou varhany, za jejichž zvuku se přesuneme do nebeských výšin, kde poté dlíme v závěrečné codě.

O spojení vážné hudby a jazzu se už na konci padesátých let snažili hudebníci označovaní škatulkou third stream. Ty nejpovedenější fúze na deskách jako jsou Sketches of Spain od Milese Davise nebo The Black Saint and the Sinner Lady od Charlese Minguse operují s podobnou citlivostí jako Promises – ctí tajemství a magii okamžiku a jednotlivé prvky pracují v zájmu celku. Namísto bombastičnosti orchestrálního jazzu tady vládne intimita a vyrovnanost.

Pro Sanderse nejsou spolupráce s mladými hudebníky ničím novým. V devadesátých letech – tedy v období před dlouhou pauzou – spolupracoval s elektronickými muzikanty, jako jsou Bill Laswell nebo Jah Wobble. Na albu Heaven And Earth z roku 1995 se Sandersův saxofon potkal s dubovými rytmy a hiphopovými scratchi. Na o rok mladším albu Message From Home pro změnu zní africké rytmy z tehdy populární fúze jazzu a world music. S odstupem jsou nicméně tyto nahrávky příliš zatížené dobovými postupy, a proto nezestárly příliš dobře. Zní jako relikt své doby, což je dost možná to nejhorší, co se o deskách jazzového titána dá napsat. Tohle by ovšem Promises potkat nemuselo.

Floating Points si původně získal jméno v první polovině minulé dekády na postdubstepové scéně. Potom se odrazil k nadžánrovým experimentům, do nichž nasál inspiraci z různých období experimentální a alternativní hudby. Jeho druhé studiové album Crush spojovalo blaženost house music s volnomyšlenkářstvím krautrocku a se současnými glitchovými výboji – a vzpíralo se snadnému škatulkování.

Obdobně se éterické nálady Promises vznáší mimo čas, chvíli jako pozdrav z budoucnosti, v níž hudba ztratila veškerou tíži, a chvíli jako relikt časů, kdy Teo Macero lepil desky z útržků nahrávek Milese Davise. Floating Points a Pharaoh Sanders stvořili dílo po všech směrech nadčasové.