Tváře folku: Cermaque
Kousek za Prahou, v Řevnicích, v nynějším dějišti Porty – nejstaršího hudebního open festivalu v Čechách, bydlí v jednom z nenápadných domů písničkář Jakub Čermák alias Cermaque. Ťukáme a vstupujeme přímo do jeho pracovny.
„Musím ještě dodělat kousek videa, nevadí vám to?“ ptá se Jakub a ukazuje k počítači. Na Janáčkově akademii múzických umění vystudoval audiovizuální tvorbu, videa s prvky animací nyní vytváří pro Knihovnu Václava Havla. Obývací pokoj se volně prolíná do pracovny, poličky jsou plné knížek, na jedné z nich leží akordeon, ve vedlejším dětském pokoji stojí klávesy.
Jakub Čermák napsal přes tři sta písní a vydal deset studiových alb, za písničkáře by se tedy označil, ovšem škatulka folku se mu příliš nezamlouvá. „Mám obecně problém se škatulkami, jsou zavádějící, já navíc folk nikdy reálně neposlouchal. Tradiční folk mě nebaví a ani já nebavím tradiční folkaře. Moje vystupování je založené na expresi, zpívat rozhodně neumím,“ směje se, zatímco si sedá do svého oblíbeného křesla.
Jeho písně reflektují širokou paletu témat – politiku, filozofii, teologii, lásku nebo alkoholismus. Tvrdí, že když je zmatený ve svých vlastních pocitech, hudba nebo verše mu je pomáhají uspořádat. „Jakmile to terapeuticky funguje pro mě, funguje to i pro moje publikum,“ myslí si. Hudbě se prvoplánově věnovat nikdy nechtěl, říká, že se v ní ocitl trochu proti své vůli, spíš náhodou. Kromě písňových alb publikoval pět básnických sbírek – Padavčata, Stroboskopy, Středohoří, Do vesmíru! a Resumé sedmnáct. Vybírá jednu z nich a hledá, kterou báseň by nám přečetl.
Všimneme si nápadného obrázku u dveří. Obal Čermákova posledního alba Lament. Na tom se Cermaque vydává do světa rapu, překračuje hranice žánrů, objímá svůj vztek i samotu. „Často poslouchám francouzský a anglický rap a chyběla mi v češtině deska, která by byla názorová a aktivistická, ale zároveň ne ramenatá, která by byla drzá, ale zároveň sociálně citlivá a empatická, rapová deska s texty, z jejichž jazyka a obraznosti by nemusel posluchač mít osypky. Pár let trvalo, než jsem sebral odvahu a čas zkusit natočit takovou vysněnou desku sám. A to navzdory skutečnosti, že rapovat vlastně neumím,“ řekl Cermaque k desce.
Míříme k řece, tam, kde to má Jakub Čermák rád. Je konec léta, po dešti, prodíráme se lehce bahnitou cestičkou kolem opuštěných loděk. Jakub vyndává kytaru a přemýšlí, kterou píseň zahrát. Volba padne na Resumé 25 z roku 2011. „Dlouho jsem ji nehrál jen s kytarou, obvykle mám za sebou kapelu,“ říká a začíná. Po první sloce kolem nás přejíždí vlak, chceme nahrávání zastavit, abychom měli čistou stopu, ale Jakub zakřičí, že to přece vůbec nevadí a hraje dál. „Po nebi přeletěl stín/ jako černý kohout/ nabírám vesmír ústy/ a bůhví na jak dlouho…“
Jakub Čermák alias Cermaque (* 1986) se narodil v Teplicích. Dříve hrál s kapelou Cirkus Cermaque a také se svou bývalou ženou vystupující pod pseudonymem Iamme Candlewick, s níž před pěti lety natočil album Gravitace. Dosud vydal deset alb (to zatím poslední, Lament, vyšlo vloni) a pět básnických sbírek. Alba Neboj a Gravitace získala nominaci na Ceny Anděl. Pracuje pro Knihovnu Václava Havla a pro své kolegy hudebníky vytváří hudební klipy (například pro píseň Loďky kapely Zrní). Má dceru Agátu.
