Tváře folku: Karel Plíhal
Sešli jsme se před jeho koncertem v divadle v Horních Počernicích. Dokouřil cigaretu. Zatímco se šatnou rozléhalo rozehřívání kytary Petra Fialy, Karel Plíhal se s námi šel projít.
„Je příjemné, jak je to divadlo malé. Na takové koncerty je to to nejlepší,“ otočil se plaše. „Jsem introvert, ale na jevišti je to něco jiného…“ Tam mají prostor jeho písně, v nichž reflektuje útržky pocitů a nálad – nehledá v nich cíleně děj nebo poselství, a už vůbec ne politiku. Když ho něco štve, snaží se to do písní spíše zaobalit. „Ale opravdu jen zaobalit, nebudu na lidi řvát, že všechno stojí za prd.“
Vystudoval střední průmyslovou školu v Olomouci, pracoval jako konstruktér, topič v olomouckém divadle, písničkářem se stal po vojně. „Od malička se u nás doma poslouchal Voskovic, Werich, Suchý, Šlitr, Vodňanský, Skoumal, hodně mě bavili také Dědeček a Burian,“ vzpomíná. Po vojně založil s kytaristou Lubošem Schneiderem a basistou Vojslavem Ketmanem kapelu Plíharmonyje, některé písně z té doby hraje dodnes. První samostatné LP nahrál Plíhal v roce 1985.
Kromě vlastních textů zhudebňuje texty Jiřího Žáčka, Emanuela Frynty, Jaroslava Seiferta nebo Vítězslava Nezvala. V roce 2004 vydal spolu se Zuzanou Navarovou album Nebe počká složené z písní Josefa Kainara. „Jeho písničky mě bavily od vojny, kdy jsem dostal desku, kterou nazpívala Olmerová, Suchý, Hála, Jelínek. Zaujaly mě natolik, že jsem si už tenkrát říkal, že by bylo hezké je uvést znovu do života alespoň s jednou kytarou na jevišti,“ přibližuje Plíhal.
Kolem nás projelo auto zvukaře. Míříme zpátky do sálu na zvukovou zkoušku. Na jevišti jsou dvě židle – jedna pro kytaristu Petra Fialu, druhá pro Karla Plíhala. Po chvilce se vynoří z postranního šálu s mandolou v ruce. Na kytaru už léta hrát ze zdravotních nemůže. Proč? – to právě vysvětluje v přítomném videu. „Před lety shodou okolností zrovna tady v Horních Počernicích jsem odehrál svůj poslední koncert s kytarou.“
Karel Plíhal (* 1958, Přerov) na kytaru hrál od svých patnácti let, působil v olomouckých country-swingových skupinách Hučka a Falešní hráči, po vojně založil kapelu Plíharmonyje. V Olomouci provozoval od roku 1996 vlastní nahrávací studio. Ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla z roku 2002 ztvárnil sám sebe. Složil hudbu k řadě inscenací Moravského divadla Olomouc. Z diskografie: Karel Plíhal (1985), Takhle nějak to bylo (1992), Králíci, ptáci a hvězdy (1996), Vzduchoprázdniny (2012). V roce 2006 vydal soubor básní Jako cool v plotě (s ilustracemi Miroslava Bartáka). V hudebních Cenách Anděl 2012 získal ocenění v kategorii Folk & Country za album Vzduchoprázdniny. Na koncertech ho nyní doprovází kytarista Petr Fiala.
