Tváře folku: Jaromír Nohavica

„Já už jsem toho za ta léta řekl tolik, že se moc nového nedozvíte… Ale ptejte se,“ Jaromír Nohavica usedá na židli, vedle něj čeká seznam písní pro dnešní večerní koncert. Klidně a rozvážně promýšlí odpovědi, nenechává se zaskočit. Na některé otázky však odpovídat nechce. „Napsal jsem více než pět set písní. A protože se ptáte na písničku Arab mi šahá na babu, vidím, že hrajete svoji politickou hru, na kterou nepřistoupím. Jmenoval bych vám padesát písniček, kvůli kterým jsem měl třeba za komunistů problémy, a vy jste si vzpomněli zrovna na tuhle. Byl to žertík, humor, píseň jako jedna z mnoha,“ reaguje Nohavica na otázku, co jej vedlo k tomu tuto píseň napsat.

„Každý člověk by si měl najít svoje indiánské jméno. Když ho najdeš, tak víš, kdo jsi, proč tady jsi a kam jdeš. Mně se indiánské jméno najít povedlo: Ten, kdo skládá a zpívá písně.“

Ty jeho jsou o životě kolem a ten je podle Nohavici pestrý – rozkládá se na cestě od toho nejposvátnějšího až po to blátivé. Tvrdí, že právě „pestrost“ je jeho tvůrčí doména. Píše, když celý svět spí – potmě v noci, u sebe v podkroví. „Jak chodím tím světem, sbírám do batohu témata, slova, útržky, maličkosti, melodie. Pak si brnkám a vytahuju to, co jsem posbíral… Ráno se vzbudím a buď píseň nechám, nebo ji roztrhám, protože večer jsem byl nejlepší písničkář na světě a ráno jsem zjistil, že to tak docela nebylo.“

Nohavicu nezajímá jen hudba folková, ale i vážná – do češtiny překládal také Mozartovy opery. Napsal hudbu i texty pro inscenace v Těšínském divadle, pražském Divadle Na Fidlovačce, ostravském Divadle Petra Bezruče… Zhudebnil texty českých básníků – Františka Gellnera nebo Petra Bezruče, přeložil písně Rusů Vladimíra Vysockého, Bulata Okudžavy a básně Alexandra Bloka.

Současný český folk poslouchá (zmiňuje například polského písničkáře Jakuba Blokesze), ovšem postrádá v něm pospolitost. „Kolikrát jsme se neměli rádi, ale díky tomu, že bylo spoustu folkových festivalů, potkávali jsme se, přehrávali jsme si nové písně, ukazovali jsme si, co jsme se naučili.“ Během koronavirové pandemie Jaromír Nohavica natočil desku Máma mi na krk dala klíč, kterou se v podstatě vrátil ke svým začátkům – hraje na ní pouze s kytarou, bez kapely.

Na černou košili obléká pletený svetr, koncert za chvíli začíná. První tóny patří písni Pravda a lež, kterou napsal Vladimír Vysocký. „Chtěl bych poděkovat svému předskokanovi, který byl takovým závanem osmdesátých let,“ směje se Nohavica potom, co zahraje první čtyři písničky, a pokračuje: „V březnu příštího roku to bude čtyřicet let, děcka, co zpívám a hraju, tak jsem si vzal i ten svetr, co jsem tehdy nosil…“

Jaromír Nohavica (* 1953)

Vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu, pak v Brně střední knihovnickou, Vysokou školu báňskou v Ostravě nedokončil. Ve dvanácti letech začal hrát na kytaru, kterou dostal od otce. Na kytaru, housle, flétnu i tahací harmoniky se učil sám. Poprvé vystupoval v roce 1982 na Folkovém kolotoči v Ostravě-Porubě. Vydal více než dvacet alb. S nadsázkou říká, že hrál v každém českém, slovenském a polském městě, které má více než patnáct tisíc obyvatel. V roce 1983 vyhrál anketu diváků o nejvýraznější osobnost na finále Porty. V roce 1985 byl na Portu sice znovu pozván, ale kvůli cenzuře zde nemohl vystoupit. V roce 1988 vydal první profilové album Darmoděj. Věnuje se také tvorbě pro děti (album a kniha Tři čuníci). V roce 2002 ztvárnil hlavní roli (po boku Karla Plíhala) ve fiktivním dokumentu Petra Zelenky Rok ďábla. V roce 2017 obdržel od českého prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání a v roce 2018 získal Puškinovu medaili od ruského prezidenta Vladimira Putina. Lituje toho, že se nedokáže zbavit zlozvyku okusování nehtů.