Tváře folku: Záviš

Muž s kytarou
Záviš, foto: ČT art

Stěny obložené dřevem, masivní dřevěný stůl, svíčky v kovovém svícnu, kožešina pověšená na stěně. Závišovo království. Nabízí domácí jahodovou šťávu (i pálenku) a hledá svoje sbírky básniček. Na postel jich vykládává hned několik: Veršíky z putyky, Pičoviny, Záviš & kol., Nedá se svítit, Ať žije republika, Konec zhuntovaného kavalíra a další. Všímám si tetování na ruce. „Když jsem byl malý, táta mi říkal Mikeš, byla to moje nejoblíbenější pohádka. Kocour Mikeš je to jediné, co jsem si na sebe nechal nakreslit, už k němu nic nepřibude,“ prozrazuje.

Přezdívku Záviš má už přes padesát let. Začali mu tak říkat podle středověkého pěvce, krále lyrických balad. Dvacet pět let se písničkařením živí. I nyní hodně koncertuje, lidé si ho zvou na rozlučky se svobodou, na svatby nebo na večírky – tím si přivydělává. Ve všem hledá legraci. Dvě třetiny jeho písniček vznikly ve vlaku. Tvrdí, že je „jen trychtýř, do kterého někdo nalije inspiraci“, ta se v něm smíchá a píseň nebo báseň je na světě.

Hudbu neposlouchá, hudební vzory nikdy neměl. „Nemám žádné hranice. Tak, jak píšu, se mluví, nejsou to pro mě vulgarismy, jsou to normální slova. Koho to pohoršuje, ať si poslechne třeba Helenu Vondráčkovou.“ Vydal patnáct řadových desek, poslední vyšla v roce 2020 a jmenuje se Hrci prci. „Nahráli jsme ji asi za dvě hodiny ve studiu. Nedávám si moc záležet na tom, aby to mělo formu nebo rytmus. Je to spíš polopunk, prostě to natočím, nezáleží mi na tom, jestli se někde přebrknu,“ řekl v Artzóně.

Přesouváme se chatu v nedaleké chatové osadě. Království Záviše číslo dva. Hned po otevření zahradních dveří nás v zahradě přivítá obří dřevěný falus, symbol plodnosti. U své Vily Anděla, jak se ta chata jmenuje a na niž je náležitě hrdý, Záviš tráví večery, griluje, relaxuje u vody… A občas taky píše. „Jsem samotář. Mám rád samotu a svobodu, nikdo mě v ní neotravuje.“

Záviš u své Vily Anděla Záviš u své Vily Anděla, foto: Kateřina Zemanová

Milan Smrčka alias Záviš nebo také Záviš, kníže pornofolku (* 1956) skládá verše a na kytaru hraje od deseti let. Vystupuje po celé republice, často v pražském klubu Vagon a Nad Viktorkou a v brněnském klubu Melodka. V roce 2006 o něm český dokumentarista Karel Vachek natočil film Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho prázdnin pana Hulota. Vydal patnáct řadových alb a několik sbírek poezie. Hudbou se dvacet pět let živí, předtím pracoval v kotelně, fabrice nebo jezdil traktorem.

Související