Hudebnice Xenia Rubinos ukazuje transformační sílu bolesti

Xenia Rubinos
Nezapírá své kořeny. Xenia Rubinos, foto: Michelle Arcila

Najít způsob, jak prezentovat vlastní hudební identitu, nebyl pro tvůrkyni portoricko-kubánského původu, rodačku (* 1985) z connecticutského Hartfordu, jednoduchý. Nechtěla, aby jejím skladbám novináři kvůli jménu nebo vzhledu automaticky přiřazovali nálepku „latino”, spojenou nezřídka s uměleckou fetišizací chudoby sociálně vyloučených lokalit. „Na desce Black Terry Cat není ani slovo španělsky!” rozčilovala se nad škatulkováním po vydání předchozího alba v rozhovoru pro britský deník The Guardian. S podobnými zkratkovitými úvahami se setkávala od začátku kariéry a svojí žánrovou nezařaditelností se proti nim vymezovala.

Ztráta, kterou nešlo přehlušit

Na letošním titulu Una Rosa, vytvořeném ve spolupráci s producentem Marcem Buccellim a publikovaném vydavatelstvím ANTI v polovině října, jde Xenia Rubinos ještě dál. Na albu začala pracovat zkraje roku 2020. Podle vlastních slov se v té době nacházela v nejhlubší depresi, jakou kdy zažila. Vyčerpání z nekonečného koncertování, které následovalo po vydání úspěšné desky Black Terry Cat z roku 2016, si vybralo daň. Bolestné vzpomínky na otce, jenž zemřel rok předtím, se snažila přehlušit pracovním zápřahem, jenže zármutek i vyhoření ji beztak dohnaly. „Byla jsem jako duch, absolutně nepřítomná,” popsala serveru Pitchfork stav, v jakém se tehdy nacházela.

Xenia Rubinos Xenia Rubinos. Zpočátku na ni měla vliv tvorba Prokofjeva či Ravela, neboť otec, Kubánec, byl fanouškem klasické hudby a opery. Populárnější žánry se dostavily s dospíváním, foto: Michelle Arcila

Práce na Una Rosa jí pomohla najít smíření. „Když jsem dodělala skladbu Did My Best, zježily se mi chlupy, úplně mě to sejmulo. Samotnou mě překvapilo, jak léčivé to bylo,” řekla také Pitchforku. Ve jmenovaném tracku zpívá do pulsujících syntetizátorů hlasem zastřeným procesem Auto-Tune o nenadálé ztrátě milovaného člověka a sama sebe přesvědčuje, že když byl ještě naživu, „udělala všechno, co mohla“. Intenzita jejího hlasu přesto vypráví o opaku; o pocitech viny a lítostí nad vším, co nestihla. Elektronikou podtrhuje pocity hlubokého osamění, které ztráta přináší.

Hudební tvorba jí léta pomáhala upouštět tlak, který cítila při snaze skloubit náročné studium jazzové skladby na Berklee College of Music s péčí o nemocného otce, jenž trpěl Parkinsonovou chorobou. Rodiče se rozvedli, když byla Xenia ještě malá, starost o otce zůstala na ní, ale nebrala ji jako povinnost. „Každý den jsem si to zvolila znovu a znovu, prostě jsem s ním chtěla strávit co nejvíce času,” odpověděla letos v říjnu na otázku redaktora podcastu Brooklyn Magazine, zda ji nemrzí, že neprožila mládí bezstarostně jako řada jejích vrstevníků.

Obal alba Una Rosa Obal alba Una Rosa. Nahrávka je rozdělena na dvě části, po sedmi písních. Strana A se nazývá RED a obsahuje skladby agresivnější, ohnivější; strana B, BLUE, nabízí introspektivnější nálady, repro: Anti- Records

Po otcově smrti pro Xenii zmizely kontury, zavedený řád pro ni přestal platit. Byla nucená vytvořit si nový. Stavy dezorientace a odtržení od reality, které Xenii Rubinos v hlubokém smutku provázely, ji však v jistém smyslu také osvobodily a poháněly v experimentování. Přestala se bát netradičních kombinací. Rubinos, která tíhla převážně k jazzu, soulu nebo R&B, na novém albu do zmiňovaných žánrů vpouští karibské vlivy. Třeba v tracku Sacude, po vzoru Rity Indiana a jejího alba El Juidero z roku 2010, propojuje rumbu s hip hopem; v tracku Ay Hombre si po svém – opět za pomoci Auto-Tune a elektroniky – přepracovává bolero.

Nově nalezenou svobodu slyšíme i v mnohem větší míře expresivity, kterou na nynější nahrávce předkládá. Dlouhodobě ji fascinovala teatrálnost a dramatičnost latinsko-amerických div (mezi inspiracemi zmiňuje třeba mexickou zpěvačku Lucha Villa), ale vlastní uzavřenější povaha jí podobný způsob sebevyjádření dlouho nedovolovala. Když potom hledala současnou interpretaci hyperfeminity, kterou by se mohla nechat vést, došlo jí, že není lepšího příkladu než vizuální estetika drag queens. Podle jejich vzoru si vytvořila alter ego Xenia 2020 – dramatickou zpěvačku bolera; tahle „bytost“ jí pomohla vytoužené polohy dosáhnout.

Xenia Rubinos Xenia Rubinos. Byla to především hudba Milese Davise, co ji přivedlo ke studiu jazzu na Berklee College of Music, foto: Michelle Arcila

Nikdy nezapomenout, kdo jsem

Střípky vzpomínek na otcův svět, které futuristickým zvukem integruje do vlastního příběhu, na albu hrají zásadní roli. Nahrávku pojmenovala Una Rosa po melodii, kterou hrávala stará, barvy měnící lampa v babiččině domě. Identifikovat další melodie, s nimiž měla otce spojeného, nebylo vždy snadné. Kvůli konkrétní skladbě, kterou si pamatovala díky společnému sledování kubánského baletu, se vydala na Kubu, píseň však neobjevila. „Velmi brzo mi došlo, že to, proč jsem tam musela jet, nebyla ona skladba, ale to, že mi chyběl táta a jeho svět, který odešel s ním,” vzpomínala pro Pitchfork. Melodii, již zkomponovala skladatelka elektronické hudby Wendy Carlos, nakonec objevila o pár let později díky novinářce, která při rozhovoru zmínila, že jí hudba Xenie Rubinos připomíná právě tvorbu zmíněné skladatelky.

Přestože na koncepčně vystavěném albu Una Rosa, rozděleném na dvě různé náladové části, dominuje osobní linka, Xenia od sociálních témat, jimž se věnovala na předchozích dvou albech, neutíká. Svoji bolest zasazuje do komplikované každodenní zkušenosti různorodé latinsko-americké komunity. Například v tracku Working All The Time kritizuje mocenské struktury kapitalismu a zpívá „musíš si mě udržet v chudobě a zaneprázdněnou/ jinak pro tebe budu nebezpečná“. Nabízí se tu ovšem také interpretace odkazující na institucionalizovaný rasismus, na nějž reaguje hnutí Black Lives Matter.

Xenia Rubinos Una Rosa – to je imaginární noční prostor se životy různých postav, které Xenia Rubinos zvukově vykresluje, foto: Michelle Arcila

Sama svoji tvorbu za primárně politickou nepovažuje. „To, že popisuji realitu určité části společnosti, která se liší od reality většiny, ještě neznamená, že dělám protestsongy,” komentovala sociálně kritický aspekt svojí tvorby v podcastu Brooklyn Magazin a dodala, že v její hudbě je přítomno víc než politika.

Ostatně ukazuje to i na letošní desce, kde originálně balancuje mezi vzpouzením se nálepkám a potřebou hrdě se hlásit ke karibskému původu. „Kubánci dokážou prožívat radost i bolest, jako by to byly stejné věci, to mě vždycky fascinovalo,” svěřila v roce 2016 britskému The Guardianu. Z alba Una Rosa se zdá, jako kdyby volnost zrozená z bolesti a nalezená v kořenech byly právě tím, co jí pomohlo se s minulostí smířit a vytvořit si novou budoucnost.

Autorka je hudební publicistka.

Související