Anonymní výtvarník Timo: Na deprese a smutky nefunguje smajlík, ale poslech Bacha
Volný cyklus rozhovorů s vybranými osobnostmi současné české výtvarné scény
Když se před více jak dvaceti lety začala po Brně objevovat Timova díla, bylo brzy jasné, že jde o výjimečného autora, který nemá v českém prostředí obdoby. V tvorbě odvíjející se od vybraného místa spojuje výtvarnou zručnost s jednoduchým poselstvím a vtipem postaveným na všeobecném společenském povědomí.
Brněnský streetartista s pseudonymem Timo začal tvořit kolem roku 1996. Do širšího povědomí se dostal krátkými básněmi a stylizovanými obrazy doplněnými výstižnými hesly, či přepracovanými logy, objevujícími se v městské krajině. V roce 2019 vyšla kniha b jako brno, která se věnuje jeho dílu. V kombinaci s aurou anonymity není tento tvůrce ničím méně než legendou. I z toho, jak některá jeho díla postupem času dále nabývají na významu, není těžké pochopit, proč tomu tak je.
Co vám bylo popudem k tvorbě street artu? Existuje nějaké datum, určitá příhoda, jistý zážitek, prostě něco, co lze považovat za spouštěč?
Vanutí jara na sídlišti, spojená s domněle tajemným poselstvím trojpísmenných zkratek množících se na tamních stěnách. Měl jsem touhu Rychlých šípů objevovat staré půdy, kterých se ovšem mezi paneláky příliš nedostávalo. Tohle se mi zpětně jeví jako tajemná vůně dobrodružství. Mluvíme tedy o graffiti, které se tou dobou, kolem roku 1996, šířilo ulicemi. Mně z něj bočním šlahounem začalo vykvétat cosi jako street art. V té době jsem samozřejmě netušil, že takový pojem existuje. Prostě drobné komentáře pod písmeny JZD, které jsem tou dobou psal coby „graffiti“, začaly bytnět v samostatné výkřiky mezi pravé úhly betonů…
Sledujete tvorbu jiných streetartistů? Máte mezi nimi vzor?
Mám hodně rád výtvarníka Vladimíra Kokoliu, sochaře Kurta Gebauera nebo fotografa Jindřicha Štreita. A to pro jejich celostní přístup, schopnost nezbláznit se z vlastního ega a mít co říct ostatním. Jinak mi rozhovory s výtvarníky připadají často jako povídání s hokejisty po zápase. Ještěže to nikdo nesleduje. Vzorům se asi obecně vyhýbám ze strachu z kopírování. Okolí sleduju spíše periferně. Mám rád hry od brněnského studia Amanita Design a celkově autory, kteří si ze strachu před velkým uměním nezapomněli hrát. Ale abych nebyl zpátečnický škarohlíd: Ze současných autorů mám hodně rád třeba Krištofa Kinteru, Annu Hulačovou, Radku Bodzewicz nebo Ondřeje Basjuka. Je jich hodně.
Timova předzvěst. Uhelná ulice, Brno, 2021. (Již zatřeno, ale v současnosti se může nápis opět objevovat na jiných místech.), foto: archiv umělce Jaký počet vašich děl se ve veřejném prostoru nachází? Kolik z nich je v Brně a kolik v jiných městech?
Nevím. Až na výjimky všechna byla nebo jsou v Brně. Jsem pecivál, nikam příliš nevyjíždím.
Kdy jste přešel z pseudonymu, respektive podpisu FREAK či Bubák k Timovi? A proč?
Asi někdy kolem roku 2000. Prostě jsem jen zkoušel různé podpisy a u tohoto jsem zůstal. Timo se mi líbil zvukomalebně. Svým způsobem by toto slovo mohl vyslovit i kapr. A bylo v určitém protikladu ke jménům dunícím testosteronem a plným hrůzně bojovných „hchkrdtn”.
Přezdívka Timo je odvozena z latinského slova pro strach – timor. Proč toto slovo? Strach z čeho, koho či před čím?
Nevím. Když mi bylo -náct a dvacet, bál jsem se skoro všeho a připadal si ve společnosti nadbytečně, nepatřičně, svíral mě pocit, že z ní mám zmizet (a doteď mám občas takové flashbacky). Je to častý pocit v tom věku. A kolem vás je svět vytapetován návody na šťastný život. Na deprese a smutky nefunguje smajlík přilepený na ksicht, ale poslech Bacha. Anebo se z toho snažíte vymalovat anebo popsat okolní neznámý svět a dát mu tak jméno, získat nad ním moc.
Nejen ve světle dnešních dnů bych měl podtrhnout dávnou uhranutost hrdým ukrajinským gastarbeitrem Timem, který tu dělal 24/7 a pro mě to byl mužský geroj. Poctivej člověk a ten první důvod, proč jsem to začal psát. K tomu vědomí té latiny.
Byl jste někdy v situaci, kdy jste měl při vytváření díla strach?
Asi pokaždé. Dlouhé roky jsem žil v paranoie, která vám na klidu nepřidá a propíše se do duše.
Kdybyste měl vybrat dílo pro vás něčím výjimečné nebo obzvlášť typické, které by to bylo?
Asi donekonečna se opakující nápis „už nikdy nebudu, už nikdy nebudu…“ psaný jakoby křídou na tabuli za trest. A z poslední doby „máš celej zbytek života před sebou“.
Ve vaší tvorbě, především básnické, se objevuje náboženský podtext či úcta k něčemu vyššímu. Jste věřící? Co pro vás náboženství znamená?
Věřící jsem, ale poslední dobou mám pocit doutnajícího uhlíku vytaženého z ohně. Nikdy jsem nebyl úplně v centru, ale teď se to nějak zintenzivnilo. Jinak jsem fanoušek katolické liturgie, která člověka vrací zpět do kruhového prožívání času, kdy si i s lidmi, které třeba neznáte, zazpíváte kolem táboráku stejné refrény. Od kázání kněží už delší dobu nečekám žádný třeskutý obsah, ale i forma samotné mše je terapeutický zážitek, pokud bych měl hovořit světsky. Jinak náboženství je pro mě asi možnost artikulovat vztah vzhůru a mimo čas. A hledání smyslu.
Jak vás jako umělce a streetartistu ovlivnilo, když jste se stal rodičem?
Možná vědomím toho, že se ocitnete na počátku cesty a samotný fyzický zrod dítěte není žádný glejt na to, že jste prostě rodičem. Postupně se jím stávám a myslím, že ovlivněn jsem hlavně tím, že mě tento stav velmi ztuha odtrhává od umanuté představy, že art je nejdůležitější věc na světě.
Před přibližně šesti lety jste se z Brna odstěhoval na venkov. Nechybí vám městské prostředí? A co přímo Brno, nestýská se vám?
Jsem kousek za Brnem. A připadám si na vesnici pořád jako návštěvník. Trochu se tady neumím chovat. Nevím komu vykat, komu tykat atd. Ale to možná nebude problém vesnice, že ano. Je dobré, že se můžete soustředit na práci a nic vás neruší. Máme vyřešené bydlení, to je požehnání. Na druhou stranu je tu samota. Kamarádi zůstávají v Brně. A okolní krajina je poznamenaná povrchovou těžbou kukuřice. Takže žádný potůček, les a vlak, jak to známe ze slabikáře.
Úkrok z města je dobrý i k tomu, že vypadnete ze závislosti pomalovat každou zeď, kterou vidíte. Vlaju stále na dlouhé pupeční šňůře s Brnem. S městem, se kterým se neustále dohaduju, s městem plným parkujících aut a billboardů. Od dob minulého vedení města se však v Brně dá lépe dýchat, přestože se pěší zónou neustále projíždějí penisové ve svých SUV vozech se zatmavenými skly.
Zvažoval jste někdy, že byste opustil anonymitu? Co pro vás anonymita vlastně představuje?
Obranu před egem. A pokud ještě občas děláte ilegál, není to od věci. V anonymitě jsem se zabydlel a měnit to už asi nebudu, i když nad tím často přemýšlím. Je možné, že je to hodně pubertální a nedospělý postoj nosit na čumáku neustále škrabošku.
Co připravujete?
Různé drobné věci. Žádné velké tahy ve smyslu Londýn – Paříž – New York. Spíš Šošůvka – Pejškov – Kožušice. I když vlastně: Je rozjednán na příští rok brněnský Dům umění. Takže jestli to vyjde, upřu se tímto směrem a byla by to taková větší věc…
