Kolik už je moc hudby? Big Thief a jiní přepisovači pravidel

Když Big Thief letos v květnu vydali album U.F.O.F., hudební portály se předháněly ve chvále a psaly o jednom z největších kandidátů na desku roku. „Oslnivé album“ (Pitchfork), „zasněně impresionistické, a přesto hluboce znepokující“ (Allmusic) si podmanilo kritiky i posluchače. Když o necelý půlrok později Big Thief bez ohlášení vydali další album – Two Hands, museli hudební publicisté chvalozpěvy zopakovat. Kvarteto původně z Brooklynu se rozhodlo narušit tradiční postup rockových hudebníků, který velí vydávat maximálně jednu desku za rok a následně ji propagovat na turné. Možná tak Big Thief budou mít ve výročních žebříčcích dvojí zastoupení.

Poslechněte si skladbu Forgotten Eyes z nového alba Two Hands. Kvarteto Big Thief, zatím má na kontě čtyři alba, zdroj: MASS MoCA

„Jsou to jiné desky, ale chtěli jsme vyjádřit, že jsou příbuzné. Čekat více než šest nebo sedm měsíců by tento fakt popřelo,“ vysvětlovala zpěvačka Adrianne Lenker v rozhovoru pro portál Stereogum, proč se Big Thief rozhodli nahrávky vydat v takhle krátkém časovém rozestupu. Lenker písně psala souběžně, ale myslela na to, že budou určeny pro různé desky. Odlišné nálady těch alb se odvíjejí od míst, kde vznikala. Kolekci éterického, „kosmického“ folku U.F.O.F. nahráli Big Thief uprostřed lesů ve Woodinville ve Washingtonu, kdežto zatěžkanou, rockovější kolekci Two Hands o stovky kilometrů jižněji, v Texasu, během vlny veder. Jsou jako duše a tělo, přitom jejich vznik od sebe dělí jen několik dní.

Adrianne Lenker – výhradní autorka písní Big Thief – navíc vloni v říjnu vypustila svoji sólovku abysskiss, která rovněž sklidila pozitivní recenze. Lenker tak vlastně publikovala tři fantastické desky v rozmezí dvanácti měsíců. Dřív by ji nejspíš label od takové záplavy hudby zrazoval, popíralo by to pravidla marketingu: jednotlivé desky by tříštily pozornost veřejnosti a neprodalo by se jich dost. Jenže dnes staré dobré poučky neplatí.

Respektive: The Beatles, Bob Dylan nebo Led Zeppelin neměli problém vydávat v šedesátých letech dvě klasické desky v průběhu jednoho kalendářního roku. Pak se však hudební průmysl proměnil v mašinu na peníze a vymyslel sofistikované postupy, jak hudbu prodávat. Vše, co se těmto pravidlům vymykalo, mělo problém. Když v polovině osmdesátých let přišel hyperaktivní Prince s nápadem vydat trojalbum Crystal Ball, jeho vydavatelství mu plány zatrhlo, protože netušilo, jak se taková věc bude prodávat. Vydání dvou či více desek v jednom roce se stalo tabu.

V novém tisíciletí se průmysl pod vlivem digitalizace a internetu otřásl a pravidla se rozvolnila. Britští Radiohead mohli v letech 2001 a 2002 vydat v rozmezí několika měsíců desky Kid A a Amnesiac, byť druhá jmenovaná zůstala poněkud ve stínu té první. Americké indie hvězdy Bright Eyes si v roce 2005 dokonce dovolily přijít s dvěma deskami souběžně (I’m Wide Awake, It’s Morning a Digital Ash in a Digital Urn). V naší dekádě podobné kousky předvedlo třeba americké dream popové duo Beach House (alba Depression Cherry a Thank You Lucky Star vydalo roku 2015 v rozmezí několika týdnů). Dnes se na scéně pohybuje kupříkladu australská skupina King Gizzard and the Lizard Wizard nebo americký rockový zpěvák a kytarista Ty Segall, kteří mají ročně desek hned několik. A plodné rapové hvězdy jako Future, Lil Wayne či Gucci Mane chrlí i jednu mixtape za měsíc.

Obaly letošních alb kapely, obě vydala značka 4AD: vlevo U.F.O.F., vpravo Two Hands; první vyšlo 3. května, druhé 11. října, repro: 4AD

Vyvstává samozřejmě otázka, zda nadbytek hudby nezpůsobuje saturaci, která může kapelám uškodit. Nadbytek však nemusí nutně být na škodu. Konzumace hudby je dnes jiná než v době, kdy se produkovaly výhradně vinyly, cédéčka nebo kazety; fanoušci jsou zvyklí na nadbytek hudby a naučili se v něm orientovat. (Přesněji: nic jiného jim nezbylo.) Ostatně internet narušil naši schopnost soustředit se a zhoršil naši paměť. Na kapely, které na pár let zmizí ze scény, rychle zapomeneme, a proto vítězí hudebníci, kteří se víc drží na očích.