Co je to nezávislost? V dnešním mainstreamu nelze spoléhat jen na sebe

Hvězdný chicagský Chance the Rapper vydal poslední červencový týden album The Big Day. Jak tomu u rapperů bývá, hudebník na něm neopomenul několikrát připomenout své dosavadní úspěchy – tři ceny Grammy, koncert v Bílém domě nebo vyšplhání na číslo jedna amerického žebříčku. Pokaždé zároveň dodal, že zmíněných triumfů dosáhl přesto, že nevydává pod žádným labelem. I nejnovější album si vydal sám. Fanoušci to poznali třeba díky tomu, že se na streamovacích službách nahrávka neobjevila v pátek ráno, jak je obvyklé, nýbrž až během dne. Proč by měl Chance dodržovat pravidla, která si vymyslely velké nahrávací společnosti?

Ve svých textech vystupuje Chance the Rapper jako hrdý renegát, který vyráží do války proti stávajícímu systému, jenž se k umělcům chová nespravedlivě. „Je to mrtvý průmysl. Není žádný rozumný důvod podepisovat s nikým smlouvy,“ prohlásil předloni v časopise Rolling Stone. Chce vypadat jako Robin Hood. Jenže pravda je komplikovanější.

Muzikanti dneska nepotřebují label k tomu, aby jim vydával desky nebo půjčoval peníze na klipy. Nicméně peníze jsou pořád potřeba. Chance the Rapper hraje v reklamách (třeba na čokoládovou tyčinku), je tváří produktů a svoji mixtape Coloring Book prodal společnosti Apple, aby ji dva týdny exkluzivně streamovala na své službě Apple Music.

Singl kapely Buzzcocks z roku 1977 Spiral Scratch, repro: Amazon.com

Slovo „nezávislý“ má ve slovníku hudebních fanoušků zvláštní patinu. Zkrácenina „indie“ se vžila pro rockové kapely osmdesátých let, které působily na scéně jakéhosi paralelního hudebního průmyslu, kde se desky prodávaly na koncertech namísto v obchoďácích – a mezi fanoušky a muzikanty nestál prostředník. Indie scéna vzešla z punkového étosu nezávislosti na světě velkého byznysu. Když Buzzcocks vydali v roce 1977 singl Spiral Scratch, sepsali na zadní straně, kolik je přesně příprava desky stála, položku po položce, aby měli před fanoušky čistý stůl. Tehdy získala nezávislost na průmyslu bezmála ideologickou podstatu a stala se puncem autenticity. A má ho dodnes.

Jenže v hudebním průmyslu se toho za čtyři desetiletí dost změnilo. Moc nahrávacích společností je dnes menší než tehdy. A rozdíly mezi velkými nadnárodními firmami a těmi menšími, které se ještě nedávno honosily přívlastkem „indie“, se víceméně smazaly. Internet otevřel nevídané možnosti inovativnímu marketingu a technologie daly muzikantům svobodu točit si desky doslova na koleně. To vše „zahustilo“ prostor; hudby nyní vychází tolik, že komerčně se prosadit beztak nadále znamená nutnost využívat služeb nejrůznějších agentů – od styku s médii přes koncerty.

Album The Big Day chicagský Chance the Rappera, foto: © 2019 Chance the Rapper LLC

Když se vrátíme k Chance the Rapperovi, tak za ním stojí bookingová agentka Cara Lewis, kterou časopis Billboard letos zařadil mezi sto nejvlivnějších lidí v hudebním průmyslu. Chance se sice prezentuje coby nezávislý tvůrce, ovšem bez pomoci Apple nebo Kit Katu se neobejde. Závislost na labelu se pouze přesunula jinam. Ostatně sám na nové desce hořce přiznává v jedné skladbě, kde rapuje: „-náctiletý vztek ti v žádný bance neproplatí.“

Na konci července vyšel v tuzemském časopise Marketing & Media krátký článek Lukáše Rychtaříka z vydavatelství Championship Music, jedné ze „štik“ domácího hudebního průmyslu. „Stará doba je pryč,“ říká v titulku a hned v prvním odstavci vysvětluje, že CD jsou přežitek a pro muzikanty je nejdůležitější točit videa na YouTube. Rychtařík se však hlavně chlubí inovativní způsobem, jakým vydal EP Kontakt Bena Christovaa, největší hvězdy tohoto vydavatelství. (Fanoušci si ho mohli nejprve poslechnout ve speciálních budkách rozmístěných po velkých městech.) Zajímavější je závěr textu, v němž Rychtařík píše o způsobech financování hudby. „Intenzivně se věnujeme také kreativnímu a hlavně věrohodnému napojení komerčních partnerů, díky kterým lze financovat vybrané umělecké projekty Bena.“ Dodejme, že se stačí podívat na jedinou promofotku a hned víme, kdo zpěváka spolufinancuje.

Rychtařík na závěr dodává: „Naštěstí se doba stále více a více posouvá k tomu, že klienti vyžadují být více součástí obsahu vytvořeného umělcem a už si v takové míře nechtějí kupovat umělce pro své kampaně.“ Jinými slovy: muzikanti se stále sofistikovaněji propůjčují různým kampaním. Jsou u toho sice nadále „indie“, ale to slovo tady v podstatě znamená hlavně „nezávisle“ se prodávat. Ta umělecká nezávislost – o niž šlo kapelám v sedmdesátých a osmdesátých letech – jako kdyby už tady nehrála roli. Dříve se kapely uchylovaly do nezávislé scény, aby mohly dělat hudbu, jakou chtějí; teď už na tom nesejde.

Recenze na novinku Chance the Rappera se shodnou na tom, že je nevyrovnaná, příliš dlouhá a je na ní nesmyslně mnoho hostů. Ta deska jednoduše není příliš povedená. Skoro by se až chtělo dodat, že kdyby měl za sebou nějaké vydavatelství, nejspíš by ho přesvědčilo, aby pár skladeb vypustil. Chance ovšem chce využít stávajících pravidel monetizace streamování – za 22 písní dostane víc peněz než za deset. I to jsou nutné počty někoho, kdo se vydal válčit osamoceně. O moc víc než fakt, že musí vymýšlet, kde sehnat peníze, to neznamená.