Když se písně mění v povídky

Povídková sbírka We Were Strangers je plná tísnivých příběhů lidí, kteří jsou nuceni začít zpochybňovat pevné body své existence. Text Shadowplay vypráví o muži, který začne mít neodbytný pocit, že žije uvnitř počítačové hry. V She’s Lost Control sledujeme příběh devatenáctileté dívky s epilepsií, kterou její máma nutí nosit ochrannou koženou helmu, jež jí ztěžuje sociální kontakt. I Remember Nothing je působivý tělesný horror o dospívání. Názvy znalcům napoví: ty povídky byly inspirovány písněmi ze slavné desky Unknown Pleasures od britské postpunkové kapely Joy Division. Kultovnímu albu, které letos oslaví čtyřicet let od vydání, skládá kniha We Were Strangers (editor Richard Hirst, nakladatelství Confingo Publishing) neobvyklou poctu.

Hudebníci se vždy rádi inspirovali v literatuře. Naopak to platí ve skromnější míře. Převést abstraktní hudbu do konkrétnějších slov je náročnější. Beatnici v padesátých letech milovali bebop a snažili se v literatuře zachytit jeho překotný rytmus. Německý moderní klasik Thomas Mann se při psaní románu Doktor Faustus inspiroval mimo jiné Beethovenovou klavírní sonátou č. 32. Japonec Haruki Murakami rád do svých románů vplétá odkazy na hudbu od klasiky přes jazz po rock. Ostatně jeho asi nejslavnější kniha se jmenuje Norwegian Wood/Norské dřevo – podle písně Beatles. Povídkové sbírky inspirované písněmi konkrétních kapel jsou ovšem docela novým trendem.

Po loňské, výše zmíněné We Were Strangers vyšla před měsícem v Británii další taková publikace: kolekci Love Bites sestavili Andrew Gallix a Tomoé Hill pro malé nakladatelství Dostoyevsky Wannabe. Soubor obsahuje povídky inspirované skupinou Buzzcocks a jejím frontmanem Petem Shelleym, který zemřel vloni v prosinci. „Povídky mají zachycovat bezprostřednost a stručnost tříminutové popové písně a kytarového sóla pro jednu notu,“ píše se v anotaci knihy, v níž se představují mladí i starší autoři, které uhranula kapela zrozená z punkové scény konce sedmdesátých let.

Převést do povídek kompletní tracklist desky Abbey Road od Beatles, která letos slaví padesáté výročí, se v osmdesátých letech pokusil český sci-fi spisovatel Josef Pecinovský. Výsledek vyšel ve stejnojmenné sbírce. Někdy mu jako inspirace stačil název nebo úryvek textu. V Pecinovského povídkách se často odráží dobový pesimismus pozdní normalizace; kupříkladu text Nos to závaží (podle Carry That Weight) pojednává o světě, v němž lidé dostávají jako trest za zločiny kila navíc. Próza Její Veličenstvo (podle dvacetivteřinového skrytého tracku Her Majesty z úplného konce desky) je dystopií o přelidněném světě, v němž chudí pracují na bohaté. Obě zmíněné povídky byly oceněny Cenou Karla Čapka udělovanou českou sci-fi komunitou.

Vlevo obálka knihy We Were Strangers (editor Richard Hirst, nakladatelství Confingo Publishing), vpravo pak publikace Love Bites, kterou Andrew Gallix a Tomoé Hill sestavili pro nakladatelství Dostoyevsky Wannabe, repro: Amazon.com & dostoyevskywannabe.com

Spousty amatérských povídek inspirovaných písněmi bychom nejspíš našli na serverech s fanfikcí; tady často figurují příběhy se členy slavných kapel psané z čistého nadšení pro „paralelní reality“. Antologie Pop Fiction: Songs Inspired by Songs z roku 2010 z malého britského nakladatelství YouWriteOn se pohybuje přesně v této rovině (polo)amatérské tvorby. Na obálce je vizuální „remix“ slavného černobílého coveru desky London Calling kapely The Clash – až na to, že Joe Strummer nerozbíjí o podlahu kytaru, nýbrž psací stroj. A uvnitř najdeme povídky inspirované Beatles, Davidem Bowiem, The Clash nebo třeba The Fall, dalšími hrdiny postpunkové éry.

To, že se britští autoři (a s nimi i čtenáři) často vrací k hudbě z přelomu sedmé a osmé dekády, není úplná náhoda. Zatímco punk je v dějinách rocku o něco viditelnější a hlasitější, jeho mladší „bratranec“ post-punk, reprezentovaný právě kapelami jako Joy Division, Fall nebo Buzzcocks, už těžil z rozbourání norem a namísto laciných provokací mohli muzikanti vložit svůj talent do experimentů. Pětiletka 1978–1983, v Británii obvykle spojovaná právě s érou postpunku, je ve znamení pozoruhodných desek, které posunuly vývoj hudby.

Autoři povídek navazujících na písně z oněch let nicméně stojí před jednou „nepříjemností“ – písně postpunkové generace jsou samy často inspirovány povídkami. Ian Curtis, frontman Joy Division, miloval spisovatele J. G. Ballarda a jeho temné dystopické a halucinační vize a snažil se je zachytit v hudbě. Píseň Atrocity Exhibition, otevírající druhé album Joy Division Closer, odkazuje na stejnojmennou Ballardovu sbírku ze začátku sedmdesátých let. Mistra zvláštně vypointovaných příběhů miloval i Mark E. Smith z The Fall, jehož písně často připomínaly kondenzované surreálné sci-fi povídky. Smith miloval i další autory ze sféry fantastiky – P. K. Dicka, Kurta Vonneguta jr. a H. P. Lovecrafta. Když se dnešní prozaici snaží zpětně zachytit nálady postpunkové generace do povídek, znamená to střetnout se s tímto odkazem. Žádný div, že jen málokdy to skončí pro dnešní spisovatele umělecky lichotivě.