Píseň, která se dá vypočítat. Stojíme na úsvitu kultury algoritmů?

Nahrávací společnosti obyčejně podepisují talentované muzikanty. Na konci března však firma Warner Music Group uzavřela distribuční smlouvu s – aplikací. Samozřejmě že přesnější by bylo napsat s tvůrci aplikace. Společnost Endel, produkující stejnojmennou aplikaci, sídlí v Berlíně a svůj výtvor popisuje coby „meziplatformový audio ekosystém“. Co to znamená? Aplikace Endel za pomoci algoritmů natáčí, nebo možná lépe řečeno generuje alba s hudbou, která mají za úkol u posluchačů snižovat úzkost. V „diskografii“ společnosti zatím figuruje pouze pět alb s názvy jako Deštivá noc, Zamračené odpoledne nebo Mlhavé ráno.

Na Spotify má i nejpopulárnější píseň od Endel (One Starry Skies – Nebe s hvězdami) jen něco přes tisíc přehrání, tedy žádné terno. Warner Music však – zdá se – spatřuje značný potenciál ve stejnojmenné aplikaci s podtitulem: Soustřeď se, odpočívej a spi. Ta je schopná vytvářet hudbu dle potřeb posluchače. Zadejte, co zrovna potřebujete dělat, a Endel vygeneruje zvuky, které pomohou ukočírovat váš mozek. Aplikace má na Apple Store skvělé hodnocení a je předzvěstí budoucnosti, v níž algoritmy budou pronikat do našich každodenních činností.

Ostatně digitální obchody jako Amazon nebo streamovací služby typu Spotify již používají chytré algoritmy k tomu, aby uživatelům doporučovaly, co by mohli – na základě svých předchozích voleb – konzumovat. Velké digitální služby mají k dispozici obrovské množství dat, z nichž mohou vytvářet důmyslné sítě vkusu. Odhadují, co by se nám mohlo líbit. Za doporučovacími taktikami nestojí jen spokojenost uživatelů, nýbrž i dosud nevídané možnosti vnucovat ke konzumaci obsah, který společnosti chtějí prodat. Logické je tudíž tajnůstkářství, které vývoj i schopnosti takových algoritmů provází.

Kniha Spotify Teardown: Inside the Black Box of Streaming Music, která vyšla v polovině února v USA, sleduje snahu tria švédských analytiků poodhalit, jak funguje doporučovací algoritmus největší hudební streamovací služby současnosti. Autoři k tomu účelu vytvořili i několik falešných vydavatelství a mapovali, jakým způsobem bude onen tajný algoritmus Spotify („černá skříňka“ z názvu knihy) s jejich skladbami zacházet. Zjistili třeba, že umělá inteligence, s níž služba pracuje, jde do takových detailů, že analyzuje i články hudebních periodik a všímá si, jak novináři o dané hudbě píší, jaká slova používají a do jakých žánrových souvislostí jednotlivé kapely a interprety zařazují. (Představa, že moje články snad čte i umělá inteligence, mě zároveň děsí i těší.)

Nejbizarnější historkou z knihy jsou patrně osudy jedné ambientní desky, kterou autoři sami nahráli na Spotify. Ze služby sice po nějaké době zmizela (jedna z firem, s níž spolupracovali, zanikla), avšak v jiné formě se začala objevovat na nejrůznějších místech internetu. Její „druhý život“ totiž vygeneroval automat, který krade hudbu ze Spotify a naplňuje s ní stránky plné reklamy. Je to bizarní obrázek světa, v němž počítačové programy generují falešný obsah, který pak určuje chování algoritmů.

Kniha, která se to snaží pochopit: Spotify Teardown: Inside the Black Box of Streaming Music, repro: Amazon.com

Někteří publicisté již nyní mluví o kultuře algoritmů – o světě, v němž náš vkus bude podřízen doporučovacím mechanismům. Když se vrátíme k aplikaci Endel, tak další tváří této dystopie by mohla být alba, která budou algoritmy generována přímo na tělo, jen a pouze pro naši individualitu. Stroj si přečte naše posluchačské návyky natolik důsledně, že nám nabídne něco, co prostě nebudeme moci odmítnout.

Ve zmíněné knize Spotify Teardown se dočteme třeba i to, že algoritmus počítá s průměrným věkem 33 let, v němž se definitivně zastaví naše touha objevovat novou hudbu. Je to trochu mrazivé zjištění, avšak nejspíš nebude daleko od pravdy. Toto zjištění připomíná něco ještě děsivějšího: nevyřčený předpoklad této algoritmové filozofie, že náš vkus funguje jako logický stroj. Snaží se nám vsugerovat, že písně, jež se nám líbí, jsou pouhými deriváty hudby, kterou již známe. Vkus – a obzvláště, pokud jste ve formativním věku – ovšem mnohdy funguje spíše jako roztržka než jako kontinuita. Často objevíme něco úplně neznámého a mimo naše dosavadní vkusové mapy, něco, co nám předefinuje naše vnímání hudby a potažmo světa.

Muž, který se vyjíjel – Scott Walker. Zde na snímku v roce 1967 rozdává autogramy v Moskvě, toto: ČTK/PA

Na konci března zemřel ve věku 76 let Scott Walker. Hudebník, který celým svým životem a dílem popíral předvídatelnost. Hvězda barokního popu šedesátých let se v následných dekádách s každou další deskou posouval víc a víc k avantgardě a přiváděl své staré fanoušky k šílenství. Místo sladkých orchestrálních balad tvořil v devadesátých letech například písně ze zvuků, které vznikaly při mlácení baseballovou pálkou do syrového masa. Vzpomínám, že když jsem v polovině nulté dekády uslyšel na doporučení časopisu The Wire jeho album The Drift, onu divokou koláž nalezených zvuků, instrumentálních beatů a pseudooperního zpěvu, otevřely se mi dveře do nového světa hudby, kam jsem předtím jen stěží nakoukl. A nasměrovalo mě to objevovat okrajovější „prostory“ experimentující hudby.

Obávám se, že žádný algoritmus by mi excentrickou a „divnou“ hudbu Scotta Walkera nikdy nenabídl. Vymyká se logice, běžné kategorizace u ní selhávají a do vkusových sítí, které algoritmy sepisují, nejenže nepatří, nýbrž ji cupuje na kusy. Podobným hudebníkům, jako byl Scott Walker, lze jen fandit, byť je otázkou, zda, respektive kde pro ně v algoritmové kultuře budoucnosti bude místo.