Kdo bude plakat? Kompaktní disky míří na smetiště dějin

Kdykoliv jsem se poslední roky ocitl v klasickém obchodě s kompakty, cítil jsem se poněkud nesvůj. V kapse s mobilem se Spotify, kde jsou miliony skladeb dostupné po několika ťuknutích prsty, jako kdybych sem ani nepatřil. Jako kdybych se ocitl o několik dekád zpět. Rozumím samozřejmě touze mít své oblíbené nahrávky ve fyzické podobě pěkně vyskládané ve vitríně, jenže u mě od určité chvíle zvítězila, ehm… kompaktnost streamování.

Teď se nad obchody s CD nosiči začíná nejspíš již definitivně smrákat. Na konci září oznámil největší český řetězec prodávající hudební nosiče, společnost Bontonland, že po čtvrtstoletí na trhu končí. Podle zprávy se akcionáři společnosti rozhodli pro dobrovolnou likvidaci. Do ledna příštího roku skončí jedenáct jejích kamenných poboček i internetový obchod. Největší tuzemská síť obchodů s hudbou, filmy a počítačovými hrami mizí z důvodu „zhoršující se situace na trhu hudebních nosičů“.

Ze zprávy o konci Bontonlandu jako kdyby dýchla apokalyptická atmosféra z počátku tisíciletí, kdy se všude psalo o těžké krizi hudebního průmyslu. Ve skutečnosti se momentálně hudbě – tedy z čistě komerčního hlediska – daří celkem uspokojivě; rozhodně nejlépe od počátku tisíciletí. Jen se jí už velmi málo prodává na fyzických nosičích.

Něco ze statistik. V Británii se vloni prodalo 32 milionů kompaktů, což je o sto milionů méně než před deseti lety. Z větších měst postupně mizí obchody tradičního řetězce HMV, který vydržel jen o pár let déle než jeho někdejší konkurent Virgin Megastores. O moc lepší není situace ani za oceánem: v USA prodeje kompaktů za uplynulou dekádu spadly o osmdesát procent. I v doposud trochu konzervativní České republice podle výročních statistik IFPI klesly prodeje CD vloni o dalších 23 procent a příjmy z digitálních prodejů už převýšily příjmy z nosičů fyzických (61 vs. 39 procent).

Kompakty, na nichž se hudba ve velkém prodává od počátku devadesátých let, jsou zkrátka v ohrožení. Vloni dokonce dvě desky nominované na Grammy v kategorii album roku na CD vůbec nevyšly. Formát alba se od fyzického nosiče odpoutal a nabral podobu virtuální kolekce písní existujících na internetu.

Nadále samozřejmě existují vinylové desky (a v posledních letech se výrazně rozšířila nabídka gramofonů). Prodeje vinylů sice stoupají, ale už ne tak rychle jako v minulosti a stále zůstávají víceméně kuriozitou – v Británii se jich vloni prodaly čtyři miliony, což je zhruba osmkrát méně než kompaktů. Píše se i o návratu magnetofonových kazet, jenže ty se týkají spíše nezávislé scény a undergroundu a pro průmysl jsou prodané počty kazet víceméně zanedbatelné.

Streamovací služby budou už brzy nejspíše dostupné všude – od základního vybavení aut až po přehrávače v obývákových stěnách. Touha vlastnit hudbu na nějakém nosiči nejspíš nikdy neumře, stejně jako internet úplně nezabil papírové noviny nebo knihy. Je však otázkou, v jaké míře a pro koho bude zajímavá existence analogových, hmotných nosičů. A jestli – což je specifikum hudby – trh může pojmout hned dva „nostalgické“ formáty. Přežije to „sexy“ vinyl s velkým obalem, nebo užitkové CD, které coby předmět, coby „dílo“ nepřirostlo k srdci ani samotným muzikantům? Rozhodnutí bude do značné míry ležet na velkých labelech, které se kdysi rozhodly utlumit výrobu vinylů. To se stalo počátkem devadesátých let, kdy se kompakt stal hudebním formátem číslo jedna.

CD mělo spoustu výhod. Jednoduchou a levnější výrobu i způsob transportu a skladnost. A samozřejmě se přehráváním kompakty neopotřebovávaly, na rozdíl od vinylů. Labely měly z CD vyšší marže. Z CD boomu těžili i muzikanti. Firmy a hudebníci společně fanoušky přesvědčili, aby nakupovali staré desky v novém hi-fi formátu, a i díky tomu byla devátá dekáda zlatou érou hudebního průmyslu. Vše to skončilo s příchodem internetu na přelomu tisíciletí. První ránu zasadil Napster. Tahle online peer-to-peer služba fungovala mezi červnem 1999 a červencem 2001. Uživatelům umožnila mezi sebou kopírovat a distribuovat hudbu ve formátu MP3. Soudy sice nařídily Napster vypnout coby nelegální službu, ovšem pak už to s distribucí hudby nikdy nebylo tak jako před Napsterem. Hudebnímu průmyslu trvalo více než dekádu, než našel nový způsob existence. A nyní možná stojíme na úsvitu dalšího dějinného zlomu, po němž se hudební nosiče stanou pouhou kuriozitou pro promile posluchačů, svého druhu sběratelů.

Nadvláda streamování se dnes už zdá být nezpochybnitelná, byť pro spoustu fanoušků je stále těžké přijmout fakt, že hudbu nevlastní. Na službách jako Spotify lze tuto touhu naplňovat vytvářením playlistů, jimiž se posléze můžete chlubit na sociálních sítích. Jenže co by se stalo, kdyby se Spotify rozhádalo s velkými nahrávacími společnostmi a hudba z něj jednoho dne zmizela? A s nimi se vypařily i naše sbírky? Tak jako se to třeba nedávno stalo s archivy MySpace, které definitivně spolkla historie. Zdá se, že je to riziko, které musíme chtě nechtě podstoupit, když chceme být na síti. Respektive: brzy už nám ani nic jiného nezbude.