Skutečná, anebo umělá? Deska Lany Del Rey učí přemýšlet nad ženským popem

Vydání nové desky zpěvačky Lany Del Rey nazvané Norman Fucking Rockwell! provázela na začátku letošního září záplava recenzí. Desku vesměs pochválily jako autorčinu zatím nejlepší nahrávku. Ke standardním recenzím se však na kulturních stránkách zpravodajských webů netradičně přidaly i hlubší eseje – některé osobněji laděné, jiné přísně analytické, které desku rozebíraly z obecnějších pozic. Lana Del Rey znovu potvrdila, že je hudebnicí, jejíž tvorba vzbuzuje zájem novinářů a má potenciál otevírat debaty ohledávající hranice možností současné populární hudby.

„V počátcích kariéry působila její nabubřelá fatální žena, střižená holkou z padesátkového plakátu a pojatá coby hvězda z Instagramu, nedodělaně a proto také cynicky,“ všímá si v eseji pro web National Public Radio kritička Ann Powers, která introspektivní texty z desky Norman Fucking Rockwell! konfrontuje s verši Joni Mitchell ze sedmdesátých let. Legendární kanadská písničkářka tehdy psala o ženské frustraci, která se musí podřizovat pravidlům, a mnohdy skončila v tíživém smutku. Totéž charakterizuje písně z Norman Fucking Rockwell!. Čtyřiatřicetiletá Američanka Lana Del Rey nevychází z tohoto srovnání pro recenzentku příliš dobře: Powers píše o jejích písních jako o často „nedovařených“ a o zpěvaččině postavě, která vypráví své příběhy, jako o „sebesabotující“, „masochistické“ a „dobrovolně se zbavující moci“. Recenze je to ovšem i tak převážně pochvalná; podle Powers potvrzuje Lana Del Rey, že se už naučila v písních „lépe formulovat příběhy, jimiž ona – nebo postava, o níž tvrdí, že je – žije“.

Právě tohle pobouřilo zpěvačku, která přes Twitter kritičce vzkázala, že se jí nelíbí jak recenze, tak především to, když o ní někdo hovoří jako o „postavě“. „Na mně není nic nedovařeného. (…) Nikdy jsem neměla žádnou postavu. Nikdy jsem žádnou nepotřebovala. A nikdy potřebovat nebudu,“ napsala na Twitter naštvaně. V dalším příspěvku dodala: „Prosím, netvrď, že jsi moje fanynka.“

Dodejme, že Ann Powers je první ženou, která se výrazněji prosadila v hudební publicistice – ta byla dlouhodobě ovládána muži. V devadesátých letech psala kritiky pro deník New York Times a posledních několik let pracuje pro NPR, americkou obdobu veřejnoprávních rozhlasových stanic známých z Evropy. Publikovala rovněž několik knih.

Šelma & šelma, zdroj: lanadelrey.com

„Někdo by měl Laně Del Rey připomenout, že je to známka respektu, když o vás píše největší kritička popu, která vychovala celou generaci hudebních publicistů a fanoušků, aby brali ženské umění vážně,“ připomněla zpěvačce na Twitteru jiná publicistika, Jessica Hopper. Ann Powers následně znovu zopakovala, že zpěvačku respektuje a doufá, „že její hudba bude i nadále vzbuzovat vášnivé reakce jako doposud“.

Tou podrážděnou zmínkou o „neexistenci postavy“ jako kdyby Lana Del Rey vrátila debaty o několik let nazpět. Když totiž v říjnu 2011 vyšel její debutový singl Video Games a záhy se z něho stal virální hit, začali hudební novináři zuřivě pátrat, kdo je ona záhadná žena s botoxovými rty z klipu. Ukázalo se, že Lana Del Rey je pseudonym zpěvačky jménem Elizabeth Woolridge Grant, narozené v New Yorku, vychované však mimo největší americké město. Vystudovala vysokou školu a rozhodla se, že bude zpěvačkou – s pomocí peněz svého bohatého otce vydala několik nahrávek pod jmény May Jailer a Lizzy Grant, ale uspěla teprve jako Lana Del Rey. V té době už měla v kapse nahrávací smlouvu s velkým vydavatelstvím. Některým novinářům to vložilo do rukou argument, že její kariéra je uměle vytvořená, že na té tvorbě není nic autentického, a tudíž její hudba nestojí za nic.

Bad & Bad, zdroj: lanadelrey.com

Připomeňme dobový kontext: na počátku nynější dekády byl pop posedlý opravdovostí; příčinou byly talentové soutěže, boom sociálních sítí i hip hopu. Zpěváci „museli“ psát písně o sobě a o svém životě, stát si za každým veršem celou svou existencí a být k fanouškům maximálně upřímní. Byla to doba, kdy Adele ukazovala kamerám prostředníček a zpívala o svém zlomeném srdci a všichni jsme věřili, že dostáváme přesně to, co vidíme. Obvinit někoho z toho, že je vytvořený marketingem, bylo tou největší urážkou.

A přitom ve stejné době – jakoby navzdory médii vynášené autenticitě – uspěla Lady Gaga, která do popu vrátila divadelní spektákl a glamovou opulenci. Gaga otevřeně přiznávala, že skutečného na ní není nic. Fanouškům to nevadilo, dokud se královsky bavili. (O pár let později se i ona sama pokusila o rebranding do „autentické“ folkové zpěvačky, jenže neuspěla.) Lana Del Rey zůstala někde mezi oběma póly – otázky na svoji pravou identitu odrážela jako nesmyslné. U novinářů jí určitě nepomohlo žonglování s atributy retra a nostalgie a už vůbec ne stylizace do padesátkové sexbomby tančící před americkou vlajkou. To jí v éře nového feminismu odpustil málokterý trendový publicista. Dodnes toho o jejím soukromí známe velmi málo; ještě se tak dozvíme, které americké město na aktuální desce právě považuje za svůj domov. Na albu Norman Fucking Rockwell! je z ní obyvatelka Los Angeles, mytického centra glamouru a hollywoodských snů, do něhož zasazuje příběhy zraněné ženy, které se dějí jen ty nejhorší věci.

Která z nich je ta pravá? Zdroj: lanadelrey.com

Tady možná leží hlavní problém: Zvykli jsme si spojovat v popu emoce s jasně definovanou identitou a s příběhem – když Adele zpívá o zlomeném srdci, víme, koho tím myslí. Taylor Swift byla zklamána plejádou mužů – i ti jsou reální. Billie Eilish se potýká s reálnými depresemi. Beyoncé bojuje s institucionalizovaným rasismem a stereotypy. O tom, proč je smutná Lana Del Rey, však netušíme nic. Potřebujeme to však vědět? Proč nestačí její písně? O skutečném důvodu smutku Joni Mitchell na Blue se veřejnost dozvěděla až o několik desetiletí později (dcera, kterou si nemohla nechat a dala ji k adopci), přesto to při poslechu desky nevadilo. Bob Dylan nebo Eminem měli svých „postav“ hned několik a vyprávěli skrze ně různé příběhy a namísto toho, aby je kritika obvinila z umělosti, oslavovala jejich talent převtělovat se do různých identit.

Na přelomu let 2011 a 2012 zněla na internetových blozích hlavní otázka spojená s Lanou Del Rey takto: Je tato žena umělá, anebo skutečná? Jediná správná odpověď: Je to úplně jedno. „Nikdy jsem nechápala tu kontroverzi. Všichni umělci si budují nějakou personu,“ citovala Jessica Hopper v článku „Deconstructing Lana Del Rey“ producentku Princess Superstar. Když zmíněný článek vyšel v lednu 2012 v časopise Spin, do jisté míry utnul či „vyřešil“ debatu o autenticitě zpěvačky. Jenže jak to vypadá, přinejmenším Lana Del Rey má sama potřebu bojovat dál.

Lana Del Rey naživo, zdroj: lanadelrey.com

Kritička Ann Powers má pravdu, když v eseji pro NPR píše, že hudba Lany Del Rey posluchače „absorbuje a dezorientuje. Volá po interpretaci v tom nejosobnějším smyslu toho slova – chce po vás, abyste ji bláznivě milovali, anebo naštvaně nenáviděli.“ Silné emoce deska vzbuzuje i v reakcích. Jeden z nejlepších textů, který album „zrodilo“, je esej „Lana Del Rey explains heterosexuality to me“ (tedy: LDR mi vysvětluje heterosexualitu). Emmy Madden si v tomto materiálu pro portál Dazed všímá stížností zpěvačky na své milence roztroušených po celé desce – hned v úvodní titulní skladbě muže popisuje jako nedospělého a nezodpovědného, avšak nemůže ho přestat milovat. Pro autorku coby lesbu je to záhada. „Je to klasická otázka heterosexuální ženy dneška: muži jsou blbí a trapní, tak proč je milovat?“

Částečnou odpověď poskytuje kritičce Emmy Madden následující skladba „Mariners Apartment Complex“, v níž zpěvačka hraje roli ženy, která se o svého muže pečlivě stará a pomáhá mu překonat jeho problémy. „Touha se nedá ohnout,“ konstatuje Madden v textu a vysvětluje, že heterosexuální ženy jsou uvězněny v ideálu lásky, který je samotné ve vztahu vždy nutně staví na druhé místo. „Co kritici často opomíjejí, je to, že hudba Lany Del Rey je pro ni jednoduše způsobem, jak přežít. Všechno kolem sebe převrací do mechanismu vyrovnání,“ konstatuje Madden a své postřehy končí: „Převzetí moci a osvobození od mužů existuje ve skutečnosti jen v písních rapperky Lizzo. V reálném životě nelze ignorovat realitu, kterou Lana Del Rey ukazuje.“

Ano, stejně zábavné a zajímavé jako tuhle desku poslouchat, je si o letošní nahrávce Lany Del Rey číst.

Mám(e) album, vyjíždím(e) na turné, zdroj: lanadelrey.com