Antonie Formanová: I děda Miloš Forman říkal, že naše heslo zní „rodina“
Ve filmu Hranice lásky neměla jako jedna z mála erotickou scénu. Byl to také její první film s vysloveně současnou tematikou – dosud Antonie Formanová hrála v historických látkách. Za snímek Okupace obdržela Českého lva. Přestože jsme chtěli, ani rodinné historii, která se dotýká i režiséra Miloše Formana a spisovatele Jiřího Stránského, se v rozhovoru nešlo vyhnout.
Dopisujete diplomovou práci na DAMU. Jaké jste si zvolila téma?
Nazvala jsem ji „Rodina na scénu!“ a týká se rodinných vztahů na jevišti. Zkoumala jsem, co dělá s herci, i s divákem, když se na jevišti potkají členové jedné rodiny, jestli tím třeba funguje i nějaký druh terapie… Vycházím ze dvou autorských projektů, na kterých jsem se podílela: Nothing else, Mothers a Papagen. V Nothing else, Mothers hrajeme s Cécile Da Costa, režírovaly to Dominika Špalková s Annou Klimešovou a týká se to vztahu matky s dcerou. Papagen je zase jakási oslava vztahu (mého a Karin Bílíkové) s našimi otci.
Co to tedy dělá s lidmi na jevišti? A co s diváky?
Řekla bych, že to dodává autenticitu, i když v těchto případech jsme neměli na jevišti přímo rodinné příslušníky, ale u obou inscenací používáme jejich nahrávky. Právě autentické záznamy můžou být pro diváky důležité – když sledujete hru nebo film o určitém člověku, a na konci uvidíte jeho reálnou fotku, celé to získá na pravdivosti.
Původně jsem se na vaši rodinu ptát nechtěla, protože se vás na ni ptají všichni. Ale vaše umělecké působení mi nedává moc na vybranou. Třeba zrovna dneska hrajete Játra – inscenaci, kterou napsal váš děda Jiří Stránský, upravila ji vaše maminka Klára Formanová a režírovala vaše sestra Josefína. V damáckém divadle Disk jste spolu s Emilem Rothermelem spolurežírovala inscenaci Raf Raf Raf, která se dotýká i osudu vašeho pradědy. Ve filmu Balada o pilotovi jste ztvárnila svou babičku. Přistupujete k filmům a inscenacím, které se týkají vaší rodiny, jinak než k těm, které se jí netýkají?
Rodina je pro nás, Formany, opravdu velké specifikum, vzácnost. Děda Miloš Forman vždycky říkal, že heslo je „rodina“, tak jsme se to všichni tak naučili. Když jsme začaly pracovat na inscenaci Nothing else, Mothers, všechny tvůrkyně jsme vyplnily dotazník, který se zabýval vztahem s naší mámou. Přistupovala jsem k tomu s velkou opatrností. Je to podobné jako u rozhovorů – člověk se má tendenci cenzurovat. Hrozně mi ovšem pomohlo, že nás na tom pracovalo víc. Nicméně vím, že třeba moje mamka si to celé vztahovala ke své osobě – ve hře totiž zazní její hlas a navíc tam vidí mě v pozici té dcery.
Naopak inscenace Játra pro mě byla úplně přirozená zkušenost, neměly jsme tendence k protekci, nebo hádkám, jak by si někdo mohl představovat. Prožívala jsem to úplně stejně, jako když zkouším v divadle jakoukoli jinou inscenaci. Sestra se toho statečně chopila a pojala to velmi profesionálně, ač to byla i pro ni velmi osobní, a navíc jedna z prvních režijních zkušeností. Když hraju ve věcech, které se mojí rodiny netýkají, je to samozřejmě jiná práce, ale jak píšu ve své diplomce, i tam mám tendenci si ty „rodinné vztahy“ vytvářet – nakonec spolu trávíte dva měsíce zavřený, vidíte se ve šťastných, ale i v hrozných momentech, chodíte v teplákách, utváříte si interní vtípky…
Jak velký prostor pro fikci byl v inscenaci RAF RAF RAF? Vycházeli jste jen z faktů, nebo tam měla prostor i fabulace?
Potkávají se tu dvě skupiny, které mají stejný název: RAF, tedy Royal Air Force, britské letectvo, a RAF – Rote Armee Fraktion, což byla západoněmecká komunistická teroristická skupina, kterou v České republice, jak jsme zjistili, už spousta lidí nezná. Diváka, který má jistá očekávání, jsme chtěli trochu zmást. Hledali jsme místa, kde se obě skupiny protínají – z čehož nám tam nejvíce vyčnívala témata hrdinství a násilí. Násilí používaly obě skupiny, ale každá za jiným účelem, a i v rámci toho hrdinství nás zajímalo, kdy a za jakých okolností je ještě obhajitelné. Debatou jsme se dostali až do antiky, k antickým sochám a ke dvanácti úkolům pro Hérakla – skoro ve všech musel někoho nebo něco zabít, aby se stal hrdinou.
Pro mě bylo zajímavé pracovat právě s historickými fakty, na to jsem nebyla dosud moc zvyklá, většinou jsem vycházela z vlastních pocitů. Myslím, že fabulace se tu objevuje taky, ale spočívá právě spíš v tom matení diváka – člověk vždy neví, která fakta patří k jaké skupině. A to byl záměr.
Docela často jste obsazovaná do filmů, které se vypořádávají s minulostí. Proč tomu podle vás tak je?
Nevím. Pravděpodobně vyzařuju nějaký typ, který se do těchto dobových věcí hodí, i když bych si chtěla zkusit i něco jiného… Všechny tyhle filmy pro mě ale byly velmi zajímavé – o tématu dvoudílného filmu Dukla 61 jsem toho předtím příliš nevěděla, v Baladě o pilotovi jsem se dozvěděla víc o pradědovi a babičce, u Okupace mě zase hodně zaujal scénář a forma – ve filmu nejde jen o to, abychom se vypořádali s minulostí, ale hlavně, abychom se vypořádali s charakterem našeho národa. Až Hranice lásky jsou takovým prvním filmem o současnosti, ve kterém hraju – tak se to nejspíš už zlomilo.
Inscenace RAF RAF RAF v divadle Disk, foto: divadlo Disk
Chtěla byste víc vyprávět příběhy vaší generace – jak třeba vyzývá ve svém manifestu Šimon Holý? Nebo témata téhle generace nejsou tak silná?
Chtě, nechtě, současnost se stejně vždycky do všeho propíše. Historická témata mohou být svým způsobem i formou ventilu současnosti. Chápu, co říkáte – teď vzniká spoustu filmů o dobách našich dědů, pradědů, ale myslím, že to je proto, že ty věci potřebují odstup. Ve hře Játra naši generaci zastupuju já a na konci říkám: „My máme taky naložíno, ale nehodlám se z toho přece hroutit a doufám, že z toho taky jednou zbude takováhle halda.“
Doufám, že problémy, které teď řešíme, jednou pominou, ale samozřejmě jsem přemýšlela, hodnotila, jestli je vůbec potřeba se jimi zabývat, když si naši rodiče zažili tohle a dědové tamto. Nicméně doba je prostě jiná, nedá se srovnávat, že něco je víc a něco míň. My to třeba nezažíváme tak na tělo, jako oni kdysi, ale více globálně – zasahuje to v podstatě celou planetu, visí to ve vzduchu, i kvůli sociálním sítím, prožíváme to více psychicky. Od starších generací se tak chci hlavně inspirovat. A to mám pocit, že se té naší generaci daří, vznikla třeba iniciativa Díky, že můžem.
Je v dnešní době dostatečný prostor pro hrdinství?
Já v to věřím, ale řekla bych, že to hrdinství už není tak individuální, jako spíš skupinové. Každý samozřejmě může být sám pro sebe hrdinou, ale opravdu se něco stane, až když se těch hrdinů spojí víc. Nicméně prostor pro malé kroky, které může udělat každý, je tu podle mě velký.
Máte nějaké aktuální – což nemusí nutně znamenat současné – téma, které byste ráda zpracovala?
Abych pravdu řekla, trochu se ta současná témata bojím zpracovávat. Mám z nich respekt. Konkrétní téma asi nemám, ale už nějakou dobu pracuju na příběhu o slonovi Jumbo, na kterého jsem narazila díky dokumentu Davida Attenborougha. Zpracováváme to jako pohádku, ale ve skutečnosti je to hrozně smutný příběh a možná se nějakým aktuálním poselstvím přirozeně doplní. Nechci ale na diváka tlačit: „Teď se ciť špatně, teď se ciť dobře.“ Nechávám ho, aby si k problematice našel vztah sám.
Ve zmíněném filmu Hranice lásky nemáte jako jedna z mála erotickou scénu. Šla byste do ní?
Erotickou scénu jsem zatím neměla ani na jevišti, ani ve filmu. Když jsem dostala do ruky tenhle scénář, trochu jsem se toho bála a nejdřív jsem roli odmítla. Režisér Tomasz Wiński se pak se mnou sešel osobně a ukázal mi i část těch erotických a intimních scén, které se natáčely na mobil – formou a svou poetikou mě přesvědčil a já si řekla, že tohle je asi zrovna ten typ filmu, kde bych se toho nebála. Nakonec tam s Matyášem máme jen takovou mazlivou postelovou scénu, nedovedu si teď představit, jak by probíhala erotická scéna – známe se s Matyášem od dětství, tak by to asi pro nás bylo hodně komické.
DAMU asi na erotické scény nepřipravuje, co?
Nepřipravuje. Možná na činohře, ale na alterně moc ne.
Kdy vám takové scény dávají smysl?
Tady mi to smysl dávalo. Popravdě nevím, jestli jsem už viděla film, kam by se to vyloženě nehodilo. Většinou jsou erotické scény beztak přeskočené – začne líbačka a pak už jsou dva pod peřinou a kouří cigaretu. Některé erotické scény ukazují milostný vztah dvou lidí, to, jak se mají rádi, ale na druhou stranu mohou zpodobňovat i násilnosti. Ať už je jakákoli, občas ve mně dokáže vyvolat všelijaké emoce a v takových momentech, když je to dobře pojaté a zasazené do příběhu, mi to smysl dává.
Antonie Formanová ve filmu Hranice lásky, foto: archiv ČT
V Hranicích lásky hrajete postavu, která poměrně zamíchá s dějem, protože začne mít poměr s hlavní postavou Petra. Nicméně konec filmu je dost otevřený a divák může jen hádat, jak ten váš začínající vztah nakonec dopadl. Jak to skončilo pro vás osobně?
Pro mě to skončilo tak, že se ti dva, Petr s Hanou, k sobě vrátili a já zůstala bez muže. Ale když jsem to viděla ve Varech, nebyla jsem si už tak jistá, takže vlastně sama nevím. Celý film uzavírala vzpomínka na dovolenou, kdy ještě všechno bylo v pořádku. Často jsou to právě vzpomínky, co k sobě dva lidi tak poutá.
Nedávno měla v pražském A Studiu Rubín premiéru inscenace Po škole. Přiznám se, že jsem z ní odcházela s rozpaky a přemýšlela jsem, o čem to vlastně bylo. Co jste si z této inscenace vzala vy?
Táhl mě hlavně prostor Rubínu, přišlo mi to jako super příležitost vyzkoušet si takovou zvláštní, ale komickou věc. A zkoušení fakt velká sranda byla, takže jsem si užila hlavně ten proces. Nicméně se přiznám, že i já v tom samotném ději trochu plavu, navíc tam hraju takovou neurčitou postavu.
Houbu.
Přesně tak. Bylo pro mě zajímavé pracovat s textem, kterému vlastně moc nerozumím. Líbil se mi i ten japonský vibe, který tomu dodal Ondra Menoušek, autor výpravy, ale i ten mě možná trochu zmátl. Celé to zasadil do takové snové estetiky, a to už jsem pak vůbec nevěděla, kde se to vlastně pohybujeme.
Tím možná uklidníte ty diváky, kteří budou mít z té inscenace podobný pocit. Nicméně – jak už jsme zmínily, ve hře hrajete houbu, organismus, který je lecčíms nasáklý. Čím jste nejvíc nasáklá vy osobně?
Jako ta houba nasávám lidi kolem sebe, když s někým trávím hodně času, často přeberu i jeho dialekt. Vždy se nechám hodně strhnout tím, co momentálně dělám. Teď jsem i hodně nasáklá diplomkou, kterou ze sebe zas vyždímám, až ji odevzdám.
Pracujete ještě v šatně Dejvického divadla?
Pracuju, ale přiznávám, že to budu nejspíš brzy pouštět. Směny mi vycházejí na jediné volné večery v měsíci, které mám, takže to pro mě není už úplně udržitelné. Ne, že bych si začala myslet, že jsem něco víc než šatnářka, hrozně mě to bavilo, ale prostě nemám kapacitu.
Co vám tahle zkušenost dala?
Spoustu času na to se učit, šatnářky během představení hodně pročekají. Taky mnoho zkušeností v komunikaci s lidmi, trpělivost i dobré vztahy s divadlem – pracuju tam od roku 2015, to je už sedm let, ty jo!
Jaké je zákulisí šatnářek?
Musíme tam být o hodinu dřív, než začne představení. Jeden prodává, druhý věší kabáty – což většina lidí pochopí, ale musíme se umět vypořádat i s těmi, kteří ne. Nejzásadnější, co jsem se tak naučila, je nosit do divadla kabát s poutkem! Když přijde sto lidí bez poutek, je to peklo. Dvacet minut po představení šatna zavírá. Vždy tam ale zbude třeba pět kabátů těch, co zůstali na baru. Když jsem tam začínala, chodila jsem za každým člověkem zvlášť a ptala jsem se, jestli mu náhodou nezůstal kabát v šatně. Dnes už přijdu na bar a zahlásím, že za chvíli zavíráme. Takže i sebevědomí mi povolání šatnářky zvedlo. A troufnu si říct, že i pro herce jsou konexe se šatnářkami velmi důležité – nedávno jsem pomohla třeba Veronice Khek Kubařové najít ztracenou čepici. Takže: Hýčkejte si své šatnářky, pomohou vám najít ztracené věci z večírku!
Už jen státnice a jste vystudovaná herečka. Co bude dál?
Na jaře zkouším další inscenaci v Dejvickým, do toho budu zkoušet pohádku s Robertem Smolíkem v Minoru. Doufám, že se mi i podaří odjet někam na delší dobu, jakmile totiž máte tři reprízy v týdnu, je složitější a složitější něco naplánovat.
Antonie Formanová (* 1998)
Studovala obor alternativní a loutkové divadlo na DAMU. Od svých sedmnácti let pracuje v šatně Dejvického divadle, kde dnes už také hraje ve dvou inscenacích: Každý má svou pravdu a Játra. V divadle DISK spolu s Emilem Rothermelem režírovala inscenaci RAF RAF RAF. Hrála také ve dvoudílném televizním filmu Dukla 61 (2018), v historickém filmu Balada o pilotovi (2018) pojednávajícím o jejím pradědovi, ztvárnila svou babičku a za film Okupace (2021) získala Českého lva v kategorii Nejlepší herečka ve vedlejší roli.
