Herec Denis Šafařík: Mladí nahotu dneska využívají i jako manifest. I kvůli otázkám genderu
Ačkoliv on sám jejich podobnost nevnímá, podobní si s Václavem Neckářem bezesporu jsou. Teď ho navíc Denis Šafařík ztvárňuje na pražské Kampě v inscenaci Marta. Byla to pro něj výzva? A jak vnímá nahotu na jevišti? I o tom se dočtete v tomto rozhovoru.
Dneska večer budete hrát pana Neckáře tady na Kampě. Jak se na to připravujete? Máte nějaký rituál před představením?
Musíme se nazvučit a zkusit si písničky. Nástup máme obvykle hodinu a půl před začátkem představení. Já rád chodím ještě o chvíli dřív. Dám si kafe, cigaretu, vyklidním se. Ale když není čas, žádný rituál nemám.
Je pro vás výzvou hrát Václava Neckáře?
Velkou. Popravdě, původně jsem do toho jít nechtěl. Za prvé kvůli tomu neustálému spojování s ním, to po určité době začne být trochu otravné. Druhá věc je, že když někoho takového ztvárňujete – někoho, kdo je navíc naživu a kdo je zapsaný v divadelně filmově hudební historii – musíte si dávat velký pozor, abyste z té osobnosti nevytvářel karikaturu. Bál jsem se, že vytvořím jen jakousi postavičku Vaška Neckáře. Chtěl jsem, aby ta postava měla i něco ze mě, aby byla zkrátka uvěřitelná.
Golden Kids. Denis Šafařík hraje v inscenaci Marta na Letní scéně Musea Kampa Václava Neckáře, foto: Petr Kadlec
Jak jste se k tomu problému tedy postavil?
Nemám žádné speciální postupy, jednám intuitivně a zatím se to vyplácí. Nejsem typ herce, který by příliš studoval backgroundy svých postav. Vždycky mě spíš baví hledat, co ta postava vytváří ve mně. U Vaška jsem si všiml, že jsem ho původně vytvářel velmi energického, rozlítaného. Pak jsem se znovu podíval na záznam ze Slavíků a uvědomil jsem si, že když mluvil, nepůsobil příliš extrovertně, nepřišel do místnosti a nezakřičel: „Á, tak tady mě máte!“ Byl spíš vykulenej kluk. Když tančil a zpíval, tam byl teprve extrovertní, tam dělal šílené taneční kreace. To byl můj klíč, se kterým jsem chtěl pracovat.
Vnímáte u této inscenace jako výhodu to, že o vás lidé říkají, že jste panu Neckáři vizuálně podobný?
Nějaká výhoda v tom bude. Kdybych byl blonďák a měřil dva metry, tak to asi nebudu vůbec hrát. Já i Honza Cina jsme byli obsazení právě díky našemu typu – oba jsme křehcí, hubení, hnědoocí kluci. Pro mě je náročné hlavně to, že svoji podobnost s panem Neckářem nevidím. Musel jsem se naučit s tím pracovat a zkusit ji podpořit.
Setkali jste se osobně?
Bohužel ne. Měl přijít na druhou premiéru, ale nedorazil.
Je pro vás zpívání stále intimní záležitost?
Pořád. Myslím, že Tvář (Denis Šafařík se letos účastnil pěvecké soutěže Tvoje tvář má známý hlas, pozn. red.) to do jisté míry prolomila. Před Tváří jsem si myslel, že zpívat umím, šel jsem do Tváře, zjistil jsem, že neumím, Tvář skončila, myslel jsem si, že umím zpívat, přišel jsem na Kampu, zjistil jsem, že neumím. A teď, po několikáté repríze, mám zase pocit, že zpívat umím.
V čem je to zpívání tedy intimní?
Jsem v něm nejvíc odhalený. Je to v něm nejvíc poznat. U hraní to dokážu zaonačit, u zpěvu ne. Ze začátku to byl silný diskomfort, jako když lezete poprvé nahý na jeviště.
„Nejsem typ, co by rád zacházel do bolavých hloubek a vyvolával si nepříjemné pocity, abych byl schopný postavu prožívat. Myslím, že to nefunguje,“ tvrdí Denis Šafařík, foto: Kateřina Zemanová
Máte tendence hledat paralely se svým životem, když ztvárňujete nějakou roli?
Nejsem typ, co by rád zacházel do bolavých hloubek a vyvolával si nepříjemné pocity, abych byl schopný postavu prožívat. Myslím, že to nefunguje. Občas se přistihnu, jak mi daná situace něco připomíná, ale vždy se snažím z ní vytvářet spíše paralelní realitu. Na jevišti v té chvíli já – jako Denis – nefiguruju. Na divadle nikdy nemůžu být sám sebou, leda, že bych hrál Denise. A i v tu chvíli by to byl Denis přizpůsobený jevišti.
Ve filmu O malých věcech, který připravujete, v jedné ze scén ale sám sebe hrajete, pokud se nepletu.
Povídek, které jsme ztvárnili, bylo původně patnáct, ale tři jsem vyškrtl. A ta, kde hraju sám sebe, je jedna z nich. Tyhle povídky byly zbytečně „meta“ a nebyly moc k pochopení. Nemyslím si, že byly úplně mizerné, ale neměly tah na branku.
Objevil jste sám sebe více skrze extrémní situace ve vašem životě, nebo spíše skrze herectví?
Určitě skrze život než skrze divadlo. Člověk se nejlépe pozná v reálném životě, kdy řeší mezníky. Na divadle to jsou menší bitvy, ne ty, které nás utvářejí.
Divadelním novinám jste k inscenaci OIDIPUSSY řekl toto: „Beru to jako výzvu a musím v sobě hodně věcí překonávat a přeprogramovat.“ Co jste musel překonávat a přeprogramovat?
Studoval jsem na DAMU herectví alternativního a loutkového divadla. Tam nás učili pracovat autorsky, tedy tak, že od začátku nemáte divadelní hru, ale máte téma, které rozvíjíte. DAMU mě však v tomhle hrozně zablokovala, po škole jsem už žádnou autorskou věc nedělal, měl jsem pocit, že to je trapný, že to neumím. U inscenace OIDIPUSSY jsem právě tohle nastavení musel překonfigurovat.
„Pokud má nahota důvod, má svoje místo. U OIDIPUSSY jsem to navrhl sám,“ říká Denis Šafařík. Na fotografii spolu s Johanou Krtičkovou a Eliškou Soukupovou, foto: Michal Hančovský
Jak moc zvažujete, jestli budete souhlasit s nahotou na jevišti?
Už od prváku na DAMU jsem se nahotou na jevišti zabýval. Došel jsem k závěru, že pokud má nahota důvod, má svoje místo. U OIDIPUSSY jsem to navrhl sám. Nevěděli jsme, jak tu věc začít, tak jsem si říkal, že by bylo boží, kdyby to začínalo i končilo mým příchodem z podsvětí.
Výchozím tématem byl příběh o Oidipovi, ale jak jste sama viděla, zbylo z toho v podstatě jen to téma. Vycházíme ovšem z antické tragédie, Řekové byli nazí pořád, pořád měli sex, byli trochu úchylní, svobodní. Tak jsem holkám řekl, že bych mohl na začátku vylézt z podsvětí a bejt úplně nahej. A ony by to neposkvrněné tělo rituálně oblékly. V tu chvíli bych začal tvořit svůj osud…
Řeší vůbec mladá generace herců nahotu na jevišti, nebo už je to prostě úplně v pohodě?
Na české divadelní scéně nahota stále přináší kontroverze. Jsou divadla v Polsku nebo v Německu, kde je nahota nebo klidně i čůrání na jevišti docela normální. Nedivil bych se ani, kdyby tam někdo masturboval. Myslím, že spousta mladých lidí nahotu používá jako manifest, obzvlášť v době, kdy tu máme otázky týkající se genderu.
O svém filmu jste řekl, že je to osobní zpověď, o básních zase, že fungují jako terapie. V nové inscenaci OIDIPUSSY ztvárňujete (trochu neúspěšného) terapeuta. Nikdy jste o dráze psychologa neuvažoval?
Uvažoval, ale pak jsem si uvědomil, jak to člověka deformuje. Vždy jsem měl smysl pro vztahové věci, chápání toho, jak duše funguje. To pak aplikuju do svého herectví i textů.
Je pro vás téma duševního zdraví tabu?
To nesmí být tabu!
Jak se o něj tedy staráte?
Za prvé: Terapie. Ta by pro mnoho lidí měla být povinná. Za druhé: Spánek, v tom si utřídím spoustu věcí. Za třetí: Procházky. A pak ještě moje kreativní tvorba.
Co na sobě máte rád?
Mám na sobě rád, že se poslední dobou mám rád. Že se nesnažím stylizovat do něčeho, co nejsem, abych zaujal. Jsem hrdej na to, kdo jsem a začíná mi být jedno, jestli se to někomu líbí, nebo ne. A to je strašná svoboda!
Denis Šafařík v inscenaci OIDIPUSSY souboru Maso krůtí. Na fotografii spolu s Kateřinou Beran, Eliškou Soukupovou, Johanou Krtičkovou, foto: Michal Hančovský V rozhovoru na iDnesu jste porovnával pozitivní motivaci při studiu herectví v Americe a znejistění na DAMU. Co na vás platí víc?
Vyburcovat mě dokážou oba tyto přístupy. Ale přirozeně jsem cílevědomý a pracovitý, takže mi mnohem víc vyhovuje, když mě někdo motivuje, spíše než hecuje. Ale samozřejmě existují lidé, kteří nemají tak silnou vnitřní motivaci a potřebují, aby je někdo trochu buzeroval. I když mi toho DAMU hodně dala, ve spoustě věcech mi také nasekala pěknou paseku a doteď ze sebe musím odstraňovat zbytečné nánosy, které se tam nastřádaly.
Takže by se nad sebou měly české herecké školy zamyslet, což se vloni snažila podnítit i iniciativa Nemusíš to vydržet?
Nejenom ty herecké. Celé naše školství je tak trochu „za opicema“. To, co ve světě funguje už mnohem déle, se tu teprve otevírá. A to je naprosto správně.
Myslíte, že je dnes nutné vystudovat hereckou školu, aby se člověk stal dobrým hercem?
Byla tu taková éra, kdy herci neměli vystudované herectví. Ať už je ale DAMU jakákoliv, vysoké standardy na ní fungují a její prestiž je vysoká. To znamená, že když se na ni člověk dostane, automaticky se mu otevírá svět, do kterého by jinak vkračoval těžko. Škola dá člověku možnost, ovšem nikoho už nedrží za ruku – buď té možnosti využijete, anebo ne. Teď popravdě neznám moc herců, kteří by herectví nevystudovali.
Divadlo jste hrál i ve Spojených státech a v Německu. Změnil se od té doby váš pohled na český jazyk jako vyjadřovací prostředek?
Čeština je můj rodný jazyk, vždycky v ní budu svobodnější než třeba v angličtině.
A necítíte se v ní ovšem také více zranitelný?
To ano, ale to mám rád. Člověk musí být odhalený, když dělá divadlo. Jsem takový věčný hledač pravdy, kterou se snažím zachytit.
Denis Šafařík nedávno vydal i knihu pro děti. Jmenuje se Beztvárci aneb Putování za kouzelným stromem, foto: Kateřina Zemanová
Co vás vedlo k tomu napsat knížku Beztvárci, která je určená dětem?
Napsal jsem ji v Německu, kde jsem měl práci, která mě absolutně nebavila (uklízeč hotelových pokojů, pozn. red.) a měl jsem pocit, že bych měl dělat něco kreativního. Byl to také útěk ze světa samoty. Vracel jsem se do vzpomínek z dětských let, ve kterých nacházím bezpečí. Je to knížka o hledání identity, o návratu domů, k sobě.
Jak se teď má vaše vnitřní dítě?
Někdy se možná až zbytečně moc projevuje. Je mi dvacet osm a mohl bych se možná trochu zklidnit, jenže mi to moc nejde.
Jak v dětech neudupat ambice, touhy a sny?
Od malička děti podporovat, respektovat jejich názory, jejich osobnost. Někdy se stane, že je dítě komplikované, třeba hodně brečí a rodiče to irituje, protože by chtěli mít dítě podle jasného formátu, dítě, které poslouchá. Ale tím v něm zabíjejí jeho individuální osobnost. A tím osobnosti zanikají, vytvářejí se uniformovaní lidé.
Takže je začátek vždycky v rodině?
Rozhodně. Ideálně v úplné a harmonické rodině. Když je člověk z neúplné nebo disharmonické rodiny, ať chce, nebo ne, nese si to v sobě celý život. Když vidím někoho z úplné rodiny, kde se jeho rodiče mají rádi, působí na mě úplně jinak než my z rodin rozpadlých. Něco tam je správně. Ale já děti nemám, nemůžu do toho moc mluvit, protože z té druhé strany to prostě zatím neznám.
Denis Šafařík (* 1994)
Herec, scenárista, spisovatel, režisér. Chtěl dělat balet, kvůli zdravotním problémům spojeným s kyčlemi však studium v Tanečním centru Praha musel ukončit. V roce 2012 odjel do USA, kde propadl herectví. Dva roky pak žil v Německu, kde se živil jako uklízeč pokojů. Tam také napsal knihu pro děti Beztvárci aneb Putování za kouzelným stromem, která mu nedávno vyšla. Televizní diváci ho mohou znát jako Kouzelníka Žita ze stejnojmenné pohádky Zdeňka Zelenky a také ze seriálů Zločiny Velké Prahy, Specialisté nebo Pan profesor. V současnosti na divadelních prknech hraje v inscenacích Marta (Letní scéna Musea Kampa), OIDIPUSSY, Čekání na Kokota (Maso krůtí), 294 statečných (Divadlo pod Palmovkou), Petr Pan, A osel na něj funěl (Městská divadla pražská), Každý má svou pravdu (Dejvické divadlo). Momentálně také dokončuje svůj filmový debut O malých věcech, v němž hrají kupříkladu Vanda Hybnerová, Jakub Žáček nebo Oskar Hess.
