Daniel Krejčík: Heterosexuálního mladíka hraju málokdy, Absolvent je změna
„Měl jsem pocit, že vše, co se na jevišti odehrává, musím odžít vlastním tělem. Dnes už vím, že stačí, když pláče divák,“ říká herec Daniel Krejčík, když vzpomíná na nelehkou dobu před premiérou inscenace Dánská dívka. Teď, ve stejném divadle, hraje hlavní roli Benjamina v inscenaci Absolvent.
Nedávno měla v pražském Divadle Na Fidlovačce premiéru hra Absolvent na motivy románu Charlese Webba z roku 1963 a stejnojmenného oscarového filmu (1967). Režie se ujala Natálie Deáková. Při jedné scéně, kde se kolem zhrouceného mladíka Benjamina válí spousta zmačkaných milostných dopisů, mu z pusy spadla cigareta a ty milostné dopisy začaly doutnat.
„Jsem kuřák, a protože v Absolventovi neslezu ani na vteřinu z jeviště, vybojoval jsem si, že můžu aspoň na moment kouřit. Měl jsem vymyšlený skvělý tríček, jak mi z pusy vypadne cigareta rovnou do popelníku. Jenomže v něm byl zmačkaný jeden z těch dopisů a začal hořet – na scéně, kde je koberec z plyše a v jediném pražském dřevěném divadle,“ vzpomíná Daniel Krejčík.
Co se herci honí hlavou, když mu na jevišti začnou doutnat papíry pod rukama?
Pokusil jsem se to zadupat nohou, ale byl jsem naboso, takže jsem si propálil patu. Pak nám to chytlo ještě třikrát. Navíc je to taková nejintimnější scéna z celého Absolventa – říkám tam svojí holce, že si ji chci vzít. A do toho vám hoří a ze zákulisí se ozývá: „Konev, konev, divadlo hoří!“ Byla to prostě „žhavá“ premiéra. Zpětně nechápu, jak se nám povedlo, že to během žádné zkoušky nechytlo.
Absolvent. Daniel Krejčík v roli Benjamina a Martina Jindrová v roli Elaine, foto: Divadlo Na Fidlovačce
Viděl jste film Absolvent?
Viděl. Poprvé před deseti lety. Naposledy asi tři dny před premiérou, kdy jsem měl pocit, že musím do noci vzývat ducha Dustina Hoffmana a zeptat se ho, jak je možný, že to tak dobře hraje.
Je pro herce výhodné vidět, jak vaši postavu ztvárnil někdo předtím na filmovém plátně?
Dustin Hofman (který ve filmu hrál hlavní roli Benjamina, pozn. red.) je výborný herec a podle mě je v pohodě zjistit, jestli přišel na něco, na co jsme nepřišli my. Na film jsem se ale znovu podíval, až když jsem měl roli postavenou a nějak fungovala. Herec by do ní měl stejně dát vždy hodně hlavně ze sebe – to tvoří její charisma a unikátnost.
Vy na jevišti coby Benjamin působíte spíš roztomile a roztržitě, zatímco Dustin Hoffman se skoro neusměje…
On totiž roli postavil na tom, že ta postava neměla smysl pro humor. Chtěl jsem mu to ukrást, ale narazili jsme na to, že je divadlo jiné médium. To, co v blízkém detailu u filmu fungovalo dobře, na jevišti, kde jsme tu emoci museli mnohokrát zvětšit, fungovat přestalo. Já bych se však do role Benjamina nikdy neobsadil.
Proč?
Vždycky jsem hrál postavy, které byly buď tragické, expresivní, temperamentní nebo nějakým způsobem vyšinuté. Jedna z mých postav má maniodepresivní psychózu, jedna vyklopí mrtvolu svého otce z rakve, další je trans žena… Nikdy jsem v činohře nehrál heterosexuálního dospívajícího kluka. Navíc jsem si na to přišel dost starej, to, co tam Benjamin řeší, jsou zmatky šestnáctiletého kluka, mně bude za chvíli třicet. Jsem ale vlastně stejně starý jako Dustin Hoffman v době, kdy Absolventa natáčel.
Inscenace Absolvent. Daniel Krejčík jako Benjamin, foto: archiv Divadla Na Fidlovačce
Je vám Benjamin sympatický?
Vůbec. Režisérka Natália Deáková udělala všechno proto, abych si tu postavu mohl zamilovat. Dlouho jsem měl pocit, že je to absolutní „antihrdina” a chová se pořád jako vůl. Pak mi ale paní režisérka vyprávěla, že příběh Benjamina Braddocka je autobiograficky pojatý život amerického romanopisce Charlese Webba. On i jeho žena byli z velmi dobrých rodin, ale odešli ze studií, vzdorovali svým velmi bohatým rodičům a světu, který jim nabízeli. O tom je i Absolvent. Pak prožili život v absolutním minimalismu, Charles Webb dokonce i práva filmové společnosti prodal za strašnej pakatel. Měl velký odpor k materialistické společnosti.
Jak se zkoušely sexuální scény s Jitkou Schneiderovou? Měli jste na to speciální choreografku?
Měli – Adélu Laštovkovou Stodolovou, o které se říká, že je nejlepší choreografkou na sexuální scény. Věděli jsme, že to v Absolventovi být musí – příběh vypráví o tom, jak se z chlapce stává muž a první sex je jeden z důležitých milníků. Chtěli jsme, aby ty scény byly sexy, ale náznakové, a zároveň aby v nich zůstala komika, která k prvnímu sexu prostě patří.
Jitku jsem před zkoušením osobně znal málo, ale od začátku jsme věděli, že je hra založená primárně na tom, jakou spolu budeme mít chemii, takže jsme k sobě museli přistupovat s velkou důvěrou. Měl jsem z ní respekt, protože si jí jako herečky velmi vážím. Zaplať bůh, Jitka je i skvělý parťák na cokoliv. I na milostné scény. Možná i proto, že jak ona, tak já máme každý vlastního kluka, mohli jsme být uvolněnější. Jak Jitka řekla, „mezi námi s Danem je to absolutně bezpečné”. Všichni herci vypráví, že jsou milostné scény nepříjemné, ale my jsme si u nich užili strašně moc zábavy. Jitka je holka z Moravy, takže jsme si před zkouškou milostných scén dali panáka slivovice a pak jsme měli pocit, že nás to docela i baví.
Inscenace Absolvent. Daniel Krejčík jako Benjamin a Jitka Schneiderová coby paní Robinsonová, foto: archiv Divadla Na Fidlovačce
Jak vypadala práce té choreografky?
Když naproti sobě postavíte dva lidi a řeknete jim: „Spěte spolu“, je jasné, že se stydí a nevědí, co dělat. Choreografka se nejdřív zeptala režisérky, jak si scénu představuje, pak se zeptala nás s Jitkou, co je pro nás přijatelné, a nakonec to smíchala dohromady tak, aby si to užil i divák. Všichni si v ten moment musí důvěřovat. A my jsme Natálce a Adélce s Jitkou rádi důvěřovali.
Pro mě celé to zkoušení Absolventa bylo hlavně o tom, že jsem poznal úžasné, silné a inspirativní ženy. V tak ženském kolektivu jsem pracoval poprvé a mělo to překrásnou atmosféru. Jak Natálka, tak Jitka a Adéla (a ostatně i Dana Černá a Martina Jindrová) jsou pro mě ženy, které bych rád měl i nadále ve svém životě. Jitka na začátku zkoušení řekla: „My z tebe toho heterosexuála uděláme.” A vlastně se jim to povedlo, protože jsem se do všech zamiloval. Jsem po Absolventovi vlastně takový nevyoutovaný heterosexuál. Dostaly mě.
Inscenace Absolvent. Daniel Krejčík jako Benjamin a Jitka Schneiderová coby paní Robinsonová, foto: archiv Divadla Na Fidlovačce
Vidíte budoucnost v plastech, jak se Benjaminovi snažil vštípit pan Robinson, nebo se je snažíte co nejvíc omezit?
Víte, s kým žiju?! Nevidím, snažíme se žít velmi udržitelným způsobem života. Jediný můj prohřešek vůči ekologii je auto, bez něj by to na vesnici nešlo. Teď je pro mě velké téma i udržitelnost v módě, snažíme se nenakupovat v supermarketech…
Jak zvládáte přecházení mezi světem rekonstrukce zámku, který vám padá na hlavu, a rušnou kulturní Prahou?
Je to super kontrast. Když herec zkouší, hrabe se v sobě a vžívá se do náročných situací, snadno může získat pocit, že je středobodem vesmíru. Život na vesnici, kde musíte pracovat, tento pocit často eliminuje. Navíc děláte něco, co má očividný výsledek. U divadla je všechno strašně subjektivní a pomíjivé, zato když opravíme třeba sochu, něco za sebou doopravdy vidíme.
V Absolventovi vás svádí žena, například ve hře Kdo zabil mého otce hrajete homosexuála, v Dánské dívce jste trans žena. Co se vám ztvárňuje nejlépe?
Jsem herec a jsem nejšťastnější, když můžu hrát pokaždé něco úplně jiného. Když jsem začínal zkoušet Absolventa, několik novinářů se mě ptalo: „A jaké to je hrát heterosexuála?“ To mě dost zarazilo. Možná jsem už jiná generace, ale opravdu se snažím nekoukat na postavy optikou toho, jakou mají sexuální orientaci. Každá z nich má za sebou nějaký příběh a je jedno, s kým v něm chodí.
Dánská dívka. Daniel Krejčík v roli Einara/Lili a Petra Horváthová v roli jeho partnerky Grety, foto: archiv Divadla Na Fidlovačce
Je to v hereckém světě vůbec téma?
Objektivně je. Dlouho to pro mě téma bylo. Když se o mně začalo vědět, informace o tom, že jsem na kluky a s kým žiju, předcházela všechny ostatní. Bylo mi tou dobou dvaadvacet a nebyla za mnou skoro žádná práce. Vyoutovaných herců nebylo moc. Byl jsem zkrátka přítel někoho a „teď se ukaž, co dokážeš“. Stín mé homosexuality nad tou kariérou asi stále zůstává. Spousta režisérů to řeší, myslím, že by mi roli Romea nebo prince asi nikdo nedal.
Mrzí vás to? Podle mě byste byl dobrý princ.
Mrzí. Já bych fakt moc chtěl. Herec by měl hrát to, co není. To naši práci dělá o dost zajímavější. Já si svoji orientaci na jevišti vyřešil už v mnoha rolích. Na tohle téma jsem se podíval už tolika různými optikami, že nevím, jestli mu mám ještě co dát.
Teď jsem jednu roli gaye odmítl – to, jak ta role byla napsaná, mě urazilo. Scénář pracoval s tolika klišé, že i když to byla velká filmová role, poprvé v životě jsem zvedl telefon a řekl, že ji nevezmu, protože s tím morálně nesouhlasím.
V loňském listopadu měla premiéru adaptace knihy Kdo zabil mého otce souboru Depresivní děti touží po penězích. Řekl jste k ní: „Celé tohle zkoušení pro mě znamená velkou osobní odvahu po letech sám nastavit zrcadlo sobě i svému otci. A mnohému zkusit porozumět.“ Co jste v tom zrcadle uviděl?
Když jsem se bavil s různými muži kolem mě, z každého vyplynulo nějaké trauma, které se svým otcem má. Otcové se zase často konfrontují s tím, že syn není podle jejich představ. Můj otec je majitel pohřební služby, jsem jeho jediný syn, a chtěl, abych v tom pokračoval. Já věděl, že v životě chci dělat cokoliv, ale rozhodně nechci nikdy vést pohřební službu. Můj otec je navíc věřící, a když jsem za rodiči v patnácti přišel s tím, že jsem na kluky, byla to pro ně challenge, kterou museli přijmout, a svým způsobem samozřejmě i deziluze. Dnes už je to v pohodě, máme spolu dobrý vztah, i mého partnera mají rádi.
Kniha Kdo zabil mého otce a její divadelní podoba vypráví o francouzském spisovateli Édouardu Louisovi, který o vztah s otcem přišel, protože mu nedokázal odpustit, že otec ho nebral takového, jaký je. Dlouho nemohl pochopit, že otec k tomu měl několik důvodů – vyrůstal v jiné době, v jiné společnosti, v jiné sociální vrstvě.
Jedna scéna je podle mě obzvlášť silná. Édouard otci v devíti letech připravil koncert, zpíval tam I’m a Barbie girl. Otci bylo hrozně nepříjemné, když viděl, jak se jeho syn v tom machistickém prostředí předvádí. Édouard ale žil v tom, že pro něj udělal něco krásného. Až když psal tu knihu, dokázal se nad to povznést a došlo mu, že to otci také úplně neulehčoval, protože nechápal, že na to potřebuje čas a možná jiný jazyk, který by přijal. Mimochodem, můj táta tu inscenaci pořád ještě neviděl. Ale když zjistil, co zkouším, tak mi zavolal a s obavou v hlase se zeptal: „Co je to za hru? Žes to nenapsal ty a že to není o nás?” Uklidnil jsem ho, že o nás ta hra není. Že o nás ta hra už není.
Muzikál Šakalí léta v Divadle Na Fidlovačce. Daniel Krejčík v roli Edy, foto: archiv Divadla Na Fidlovačce Při jedné scéně jste rozbili sklenici, po střepech pak chodili a strkali si je do pusy. Co je to za speciální sklo?
Říká se mu cukrové sklo, ale je z břidlice a je hrozně drahé. Když si ho člověk strká do pusy, není to velký zážitek. V této scéně šlo o paralelu ke vztahu otec – syn. Ten je také křehký a velmi snadno dokáže způsobit obrovskou bolest.
Když jste zkoušel Dánskou dívku, hodně jste zhubl, vedlo to až k anorexii. V podcastu Hrana jste řekl: „Tenkrát jsem měl pocit, že to musím dotáhnout do absolutní dokonalosti, zavřel jsem se do vězení a nevěděl jsem, že klíče mám jenom já.“ Jaké bylo to vězení odemykat?
Náročné a dlouhé. Za tu roli jsem fakt hodně chtěl dostat Thálii. Měl jsem pocit, že musím být dokonalý. Pořád si kladu otázku, jestli to za to stálo. V ten moment ano. Myslím, že jsem svou práci nemohl odvést líp, což je pro herce docela osvobozující pocit, který ne vždy nastane. Zároveň to pro mě byla cesta, jak se zamyslet nad duševní hygienou. Nemám vystudovanou hereckou školu, role leckdy bolestivě prožívám, což je na jevišti ale i můj klad. Tahle zkušenost mě dokázala dovést k tomu, že to možná není správný přístup. Je to sice velkorysé vůči rolím, ale není to velkorysé vůči mně samému. Pořád se z toho vězení dostávám, asi musím hrát víc komedií.
Dánská dívka. Daniel Krejčík v roli Einara/Lili, foto: archiv Divadla Na Fidlovačce
Jak ta nynější duševní hygiena vypadá?
Snažím si hledat techniku, ale zároveň stárnu a najednou je už leckdy snazší brát situace na jevišti z nadhledu. Předtím jsem měl pocit, že vše, co se tam odehrává, musím prožít vlastním tělem. Dnes se snažím brát v potaz to, že nemusíte nutně brečet vy jako herec, důležité je, když pláče divák. Ale odstup od svých postav pořád moc nemám. Miluju je, dal jsem jim život. Všechny role, co hraju, jsou mojí součástí. Vlastně se s tou duševní hygienou zatím jen tak oťukáváme. Už nějaký čas mi klepe na okno, já o ní vím, ale dovnitř jsem ji ještě nepustil.
„Naše české podmínky nejsou vyhovující pro to, aby se herec rolím (takhle) přizpůsoboval,” řekl jste v Hovorech v Českém rozhlase. Jak by podle vás měly ideální podmínky vypadat?
Jde primárně o to, že je naše práce finančně podhodnocená. Zkoušení v divadle je neplacené. Musíte k tomu tedy dělat ještě nějakou jinou práci. Nemůžete se do role pořádně položit, protože se často kříží ještě s další rolí. Den před premiérou Absolventa jsem hrál úplně jiné představení. Jedním z řešení by mohlo být blokové hraní, což se nyní snaží zavádět Národní divadlo, je to tak i na Shakespearovských slavnostech. Možná je to způsob, jak docílit lepších výsledků divadelní práce, možná ovšem taky ne a může to vést ke zkáze souborových divadel.
Dánská dívka. Daniel Krejčík v roli Einara/Lili a Aneta Krejčíková v roli Anny, foto: archiv Divadla Na Fidlovačce
Je pro vás dnes už komfortní stát na jevišti nahý?
To nebude asi nikdy, stůjte nahá před pěti sty lidmi…
Nechtěla bych.
Mně se často taky nechce. Úplně nahý jsem v Dánské dívce, ale spousta lidí říká, že to, co se na té scéně odehrává, je jedna z nejsilnějších věcí z celé hry. Nekoukají, jestli mám větší levou nebo pravou nohu, ale působí na ně celkový obraz. Tam to má opravdu smysl.
Na Instagramu vás sleduje přes čtyřicet tisíc lidí. Jak důležité jsou pro herce v dnešní době sociální sítě?
Hodně. Málokdy se stane, že vás do role obsadí režisér, spíš to dělá producent. Žijeme v době, kdy jsou důležitá čísla sledovanosti, takže obsadit herce, kterého nikdo nezná, chce mít velký koule. Bohužel je málo lidí má. Vnímám, že od doby, co mám na Instagramu tolik sledovatelů, zájem o mě jako o herce vzrostl – ačkoliv si myslím, že toho umím stejně jako před pár měsíci.
Na Instagramu ovšem nedělám žádné reklamy, přestože mi nabízeli několik spoluprací, nevzal jsem je. Nedávno mi přišla třeba nabídka spolupráce na propagaci menstruačního kalíšku – vždyť já nerozeznám vložku od tamponu! Nemyslím, že bych byl úplně důvěryhodný. Ovšem někdy se sociální sítě opravdu hodí – když o vás něco napíše bulvár, je to asi nejrychlejší a nejautentičtější způsob, jak informace dementovat. Často je také využívám jako pozvánku do divadla.
Co je nejtěžší na tom být Danem Krejčíkem?
Žít s Matějem Stropnickým. I když je milionovej, někdy umí bejt taky pěkně na zabití. Ale neměnil bych ho.
Daniel Krejčík
(* 1994) je divadelní a filmový herec a dabér. V současnosti hraje v Divadle Na Fidlovačce (Absolvent, Dánská dívka, Šakalí léta), v bytovém divadle OLDstars (Všechny báječné věci) a v divadle Venuše ve Švehlovce s uměleckým tělesem Depresivní děti touží po penězích (Zlý jelen, Kdo zabil mého otce, 120 dnů Sodomy). Věnuje se také dabingu (je hlasem Timothée Chalameta, daboval v seriálech Koruna, Hra na oliheň, Perníkový táta, Violetta, Černé pondělí, Spiderman, ve filmech Hobit, Millerovi na tripu, K zemi hleď, Dej mi své jméno, Vymazaný kluk, Francouzská depeše Liberty Kansas …). S partnerem Matějem Stropnickým žije na zámku v Osečanech, kde pořádá Letní divadelní scénu a v současné době ubytovává rodiny z Ukrajiny.
