Jedna báseň. Autorky čtou: Marie Šťastná (podruhé)

Marii Šťastné bylo v dubnu jednačtyřicet a na literární scéně je přítomna už čtvrtstoletí – od svých středoškolských let se zúčastňovala literárních soutěží a knižně debutovala v osmnácti sbírkou Jarním pokrytcům. Je to nepominutelná současná česká básnířka, respektovaná i proto, že dosud publikovala šest sbírek, žádná chrlička. Ale jeden časový detail se jeví jako výmluvný: Mezi předchozí sbírkou Štěstí jistě přijde, kterou jsme tu rovněž představili, a nynějším Vtáčením je v autorčině tvorbě dosud nejkratší rozestup – tři roky. Patří se to zmínit tím spíš proto, že knihu Štěstí jistě přijde básnířka publikovala po téměř deseti letech od své předešlé sbírky (Interiéry, 2010). Něco se tedy nyní „děje“. Co?

„…zase jednou jde o všednodenní básně psané z perspektivy ženy, matky, přítelkyně, družky, dcery, vnučky – a zase by to byla nevýstižná pravda. A taky se může pravdivě říct, že jsou to básně psané ze středu osy, z věku okolo čtyřicítky, kdy se dostavuje nečekaná prozíravost, otevřenost a svoboda, pociťovaná po předchozí desetiletce plné samostatně i rodinně zadaných úkolů, různodruhových povinností a potřeby všeobecně dostát,“ napsala zde o knize Štěstí jistě přijde Olga Stehlíková, která nynější Vtáčení tady nemůže interpretovat, neboť svazek vyšel v odeonské Edici poezie, kterou řídí. A Stehlíková pokračovala: „Ztajená svoboda, která se šťastně vlila do těchto básní o úsměvném příslibu životního štěstí, jenž tak dobře hraje s autorčiným příjmením na obálce. Výborně to odpovídá odstupu od ne-štěstí a bolů, cizích i svých, schopnosti střízlivého i místy pobaveného pohledu na ně, nesoucím tyto básně.“

Obálku kniha navrhla Nikola Janíčková ze studia Take Take Take, repro: EMG – Odeon

Vtáčení je stávat se ptákem, stojí v úvodu druhé básně sbírky jakoby na vysvětlenou, co titulní termín znamená. Tedy vtáčení jako potřeba a touha odpoutávat se od pozemskosti, uletět někdy od toho všeho, a také získat nadhled? Nejspíš. Ale nejen. Význam toho slova je ještě jiný: značí ne úplně správnou chůzi, vtáčení jedné nohy dovnitř, prostě vadu. Však se také ve Vtáčení onen v předchozí sbírce přítomný „odstup od ne-štěstí a bolů“ jeví být o dost problematičtější. Jako kdyby na Marii Šťastnou, respektive lyrickou mluvčí její sbírky, paradoxy její existence a čas více doléhaly, jako kdyby klopýtala a chůze ztratila na přímočarosti: Neboj se Vánoce budou krásné říkáš / Ale já nemám strach z Vánoc / Adventní tíseň je celoroční. Motivem zpozorovatelným hned v několika básních je dýchání a dech: Otevírám ústa / jako bych měla vyplivnout anakondu / Tak špatně se mi dýchá / vždycky se mi špatně dýchá / když mi sedíš na tepnách; Ponořit vynořit / Všechno jako dýchání / Dýchání je středobodem zájmu; Dýcháš pod kůrou omítky / na západní straně zdi; A v noci tě budím kontrolami dechu / hlazením rukou a polibky na ucho… Potíže s dechem, strach o dech, ty přicházejí tehdy, když situace je nesamozřejmá, vystavuje nás určitým zkouškám, stísňuje nás.

Kolik si toho ještě mohu užít, oddat se rozkoši spojené s tělesností, nakolik mám na to ještě právo? – tak si interpretuji Vtáčení především, a některé jeho básně zvlášť. Za texty, jež ve valné většině postrádají názvy, tušíme docela dramata: „malá“, soukromá, právě proto těžce rozdírající, znejišťující. Kromě jiného je to sbírka o sebeúctě, pozorujeme zápas o hodnotu sebe sama. Lyrická mluvčí si je vědoma daností, v nichž je zapřažena, jimiž je omotána, ale vzpírá se tomu, aby jimi byla nadobro spoutána a už navždy byla rozumná, zařazená.

…
V našem věku je snazší odmítnout
nebo být odmítnuta
je možné se zasmát
pohladit po tváři palcem a čtyřmi prsty přes ucho
a ráno se k tomu nevracet
I tak můžeš přespat
Nevadí s někým spát když menstruuješ
a pokud se ráno probudíš na neznámém místě
podíváš se do Google Maps
protože kabelky už se neztrácejí
sociální návyky jsou neměnné
a trapnost se dostaví
spíše v případě nemožnosti zaplatit kartou
…

Možná to bude znít trochu divoce, nelogicky, budiž: základním rozpoložením, jež sytí Vtáčení, je kontrolovaná panika a téměř programová vratkost. Zintenzivněný pocit, že ještě je síla, ještě to „nějak dám“, ale moc dobře vím, že času není nazbyt. To, co z toho zbude, mi nikdo nevezme, a přestože současné ne úplně ukotvené volby přinášejí dost bolesti, ještě na ně jednou budu ráda vzpomínat.

Marie Štastná (* 1981), básnířka, podnikatelka. Narodila se ve Valašském Meziříčí. Po maturitě na střední pedagogické škole v Přerově vystudovala dějiny umění a kulturní dějiny na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současnosti žije v Praze, prodává módní výrobky, které z valné části také sama vyrábí. Knižně debutovala sbírkou Jarním pokrytcům (1999). Za následující sbírku Krajina a s Ofélií (2003) získala Ortenovu cenu. V roce 2006 publikovala sbírku Akty, o čtyři roky později Interiéry. V roce 2019 přišla se sbírkou Štěstí jistě přijde.