Komentář: Ach, ty Bělorusko nešťastné. Ach, ty Rusko sebou samým vyvolené

„Vilno, 12. května 1921,“ je datován esej podepsaný Ihnatem Abdziralovičem, jehož příjmení bylo pseudonymem – pravé příjmení onoho muže znělo Kančeuski. Tento intelektuál a zemědělský expert nežil dlouho (1896–1923) a tudíž se bohužel/bohudík nepřesvědčil o výstižnosti svého náhledu na vlastní zemi a mocného ruského souseda, jak jej formuloval v eseji Odvěkou cestou s podtitulem Zkoumání běloruského světového názoru. Téměř stačí z autorova textu jen citovat, aby bylo zřejmé, že to byl vidoucí duch.

Bělorusové se po celých deset století nedovedli rozhodnout – stejně jako Ukrajinci a balkánští Slované – a nestali se ani „národem Východu“, ani nepřijali „kulturu západoevropskou“, vytyčuje autor na začátku eseje. Zato východní Slovan „nemá rád nic polovičatého, stále hledá jakousi obecnou, jednotnou formu, aby jí zasvětil svůj život. Tak rostla moskevská státnost, utvářená podle byzantského vzoru, jíž byly podřízeny všechny stránky kulturního života země,“ pokračuje Abdziralovič o pár stránek dál. „Heslo ‚Všechnu moc carovi‘ je svým politickým obsahem velmi blízké výzvě současných východních maximalistů ‚Všechnu moc sovětům‘.“ A dodává: „Východní člověk má za to, že život musí být předurčen, že se v něm skrývá jediná pravdivá podstata, kterou je třeba odhalit. Kvůli tomu nemohou na Východě společně existovat dvě protikladné myšlenky (…) na Východě pokračuje zápas až do chvíle, kdy zhyne poslední zjevný nepřítel. Kompromis je tam věcí neznámou a nedělají se sebemenší ústupky,“ psal Abdziralovič před sto lety, a poznamenal, že „takové životní poměry jsou Západu zcela nesrozumitelné.“ Třeba říct, že nesrozumitelnost toho, jak je Rusko nastaveno, trvá – možná si to dokážeme takto racionálně vyprávět, ale srdcem to nepobereme, jsme prostě nastaveni jinak.

Důkazem Abdziralovičovy prozíravosti nemohou nebýt následující věty, ačkoliv komunistická internacionála je dávno passé: „Záměry a plány žádného z evropských imperialismů nelze srovnat s moskevskou internacionálou. Varšava například nikdy netoužila po ovládnutí Moskvy nebo Prahy, zatímco Moskva ve svém slavjanofilství chce ovládnout nejen Prahu a Varšavu, ale i Bělohrad a Sofii.“

Obálku graficky zpracoval Vladimir Mačinsky, repro: ČT art

Sto let – a pokrok minimální

Autor se během eseje dostává také k aktuálnímu civilizačnímu vývoji celé Evropy, u níž pozoruje „ideologii, kterou bychom mohli nazvat duchovním měšťáctvím“, které „nepočítá s proměnlivostí, s věčným plynutím života; věčná potřeba měnit se a hledat nové je pro něj příliš pomalou a obtížnou prací“. To s sebou kromě jiného „přináší tíhnutí k autoritám různému druhu“, k ochotě jedince přimknout se „ke svým i cizím ‚pevným‘ přesvědčením, ke schopnosti člověka zasvětit jim život bez ohledu na to, zda odpovídají jeho vnitřnímu přesvědčení, nebo ne“. To „nám umožňuje nepřemýšlet o tom, jak bychom si měli počínat, a zbavuje nás nutnosti obracet se k vlastnímu svědomí“.

Abdziralovič si je vědom, že „forma musí být, bez ní nemůže nic živého existovat“, ale je-li člověk ochotný svěřit duchovní rozměr cizí autoritě, tím důležitější je pro něj forma v podobě doktríny. Nevyskytují-li se v dostatečném množství tvořiví jedinci, a není-li jejich tvořivost mocí ve společnosti vítána a podporována, je zle – „příklad Ruska nám ukazuje, že revoluce bez individuální tvořivosti znamená jen nesmírnou tragédii bez hranic a konce“. Dodejme: bolševici vyhlásili 1. ledna 1919 Běloruskou sovětskou socialistickou republiku, v roce 1921, kdy text vznikl, došlo k sovětsko-polské válce, po níž západní část území (tzv. Kresy) připadla Polsku a zbytek zůstal v rámci Sovětského svazu.

Ihnat Abdziralovič v roce 1914, zdroj: Wikipedia.org

„Je jasné, že pod cizí nadvládou jsme stejně jako jiné zdravé národy předurčeni buď k povstání, nebo k degeneraci,“ konstatuje Abdziralovič na následujících stránkách, kde se navrací k běloruské situaci. Ovšem zároveň si esejista uvědomuje, že kdybychom „silou zničili existující pořádek, absence tvořivosti současné lidské masy by vedla k tomu, že hned zítra by vznikly ještě horší okovy, vězení a muka“.

České vydání Odvěkou cestou doprovází obsáhlý doslov běloruského filozofa Ivan Novika nazvaný Minské léto 2021 (text prostě psal vloni v létě, kdy „v zemi naplno vládne abnormální horko a neméně abnormální politická zima“). Novik nezastírá, že Abdziralovič nenašel z tehdejší situace reálné východisko. Ale východisko se nerýsuje ani z nynější běloruské situace. Státní moc se aktuálně „řídí výlučně logikou reakce a teroru“. A když se ohlédneme za samostatnou existencí Běloruska (nastala v srpnu 1991), jemuž od roku 1994 nepřetržitě vládne Lukašenko, tak ona váhavost, o níž psal Abdziralovič, nadále tvořila součást národní strategie. „Vyhrožovali jsme ‚Západu‘, že se natruc ‚evropským hodnotám‘ vzdáme vlastní suverenity ve prospěch eurasijských stepí, že umoříme politické vězně, sebereme vlastním občanům jejich svobody, přestaneme hlídat vlastní hranice. ‚Kreml‘ jsme vydírali tím, že ‚zapomeneme na společnou slavnou minulost, přestaneme krotit své ‚národní pudy‘, omezíme ‚práva rusky mluvících‘ nebo vstoupíme do NATO. První i druzí dostali nabídku: podplaťte nás, aby Bělorusko zůstalo nevyhraněné.“ Dneska se píše léto 2022 a Bělorusko tuhle poziční hru úplně neustálo; Lukašenko zřejmě už nadobro vsadil na kremelskou kartu, protože chce zůstat u moci všemu navzdory.

Ruský filozof Nikolaj Berďajev na snímku z roku 1912, zdroj: Wikipedia.org

Rasa budoucnosti

Pod dojmem z četby Odvěkou cestou sáhl jsem po dvou dávno vydaných útlých svazcích, v nichž se rovněž nachází eseje dotýkající se povahy ruských pořádků a duchovních zdrojů. Ten první vyšel už před třiceti roky v (dnes už neexistujícím brněnském) nakladatelství Petrov a patřil  k prvním titulům značky spjaté s postavou nakladatele a spisovatele Martina Pluháčka (dnes Reinera). Duši Ruska napsal filozof Nikolaj Berďajev (1874–1945) roku 1915 v reakci na první světovou válku a její možné důsledky.

„Ruské národní myšlení se kojilo pocitem Boží vyvolenosti a božského poslání Ruska,“ stojí hned na první straně eseje přeloženého rusistou Ivo Pospíšilem. „Odbíjí hodina světových dějin, kdy se slovanská rasa v čele s Ruskem pocítí povolána k dominantní úloze v dějinách lidstva,“ najdeme posléze větu v textu autora, kterého bolševická vláda v roce 1920 jmenovala profesorem filozofie, ale dva roky poté jej vyhostila ze země a Berďajev zůstal až do smrti emigrantem. Ruský národ „nikdy neuměl uspořádat svou zem,“ a „jako by nechtěl ani tak svobodný stát, svobodu ve státě, jako svobodu od státu, od starostí s uspořádáním země“ a „vždy rád žil v teple kolektivu“. „Stavy naší země nemají právní vědomí ani důstojnost, nechtějí samostatnost a aktivitu, spoléhají se vždy na to, že to jiní udělají za ně.“ Berďajev vrší jedno zobecnění za druhým, mnohá si protiřečí, je to reaktivně „vržený“ text bez poznámkového aparátu, čtenář si z těch fragmentů musí složit základní teze sám.

„Odvrácenou stranou ruské pokory je mimořádná ruská ješitnost. Nejpokornější je současně největší, nejmocnější, jediný vyvolený.“ Berďajev je zde k ruskému nacionalismu kritický, odvolává se na filozofa Vladimira Solovjova, také na Dostojevského, jehož nahlíží v jeho rozpornosti („Týž Dostojevskij, který vyznával všečlověka a vyzýval ke kosmickému duchu, vyznával i nejfanatičtější nacionalismus, štval proti Polálům a Židům, odnímal Západu veškerá práva být křesťanským světem.“)

V půli eseje, v jeho II. kapitole, ovšem dojde ke zlomu. „Nyní konečně propukl dlouho očekávaný boj slovanské a germánské rasy,“ začíná kapitola, v níž filozof předloží dějinný úkol své vlasti. První světová válka „nás Rusy osvobodí z otrockého a podřízeného vztahu k Německu, z nezdravého, křečovitého vztahu k západní Evropě jako k něčemu vzdálenému a vnějškovému, jednou objektu vášnivé zamilovanosti a snění, podruhé obrovské nenávisti a strachu.“ Když pak čtete Dobu z druhé ruky. Konec rudého člověka Světlany Alexijevičové s jejími svědectvími z postsovětského Ruska, nemůžete nevidět, že ani první, ani druhá světová válka neosvobodila Rusy z toho vztahu k západní Evropě, potažmo k západnímu světu, jak jej formuloval Berďajev v roce 1915.

Ale nejen to! Co to řekl Putin tento měsíc na ekonomickém fóru v Petrohradě? Západ se nachází v úpadku, je to neperspektivní civilizace uvažující v kategoriích minulého století a myslící si o sobě, že je výjimečná, ovšem „na planetě vznikla nová silná centra“. A Berďajev: „Slovanská rasa v čele s Ruskem musí odhalit své duchovní potence, obnažit svůj prorocký duch. Slovanská rasa vystřídá jiné rasy, které už sehrály svou úlohu a které směřují k úpadku – je to rasa budoucnosti.“

Navracet a upevňovat

A pak jsem sáhl po ještě tenčí knize, kterou roku 2001 vydalo v překladu Nory Obrtelové jiné brněnské nakladatelství, Doplněk – Rusko a virus svobody. Jde o text datovaný rokem 1957 a jeho autorem je rumunsko-francouzský filozof Emil Cioran (1911–1995). „K tomu aby se Rusko přizpůsobilo liberálnímu režimu, muselo by znatelně oslabit, vyčerpat svou energii; lépe: zbavit se svého specifického charakteru a hlubinně se odnacionalizovat. Jak by se mu to mohlo podařit – s jeho nenačatými vnitřními zdroji a s jeho tisíci lety autokracie? Kdyby k tomu dospělo skokem, rozpadlo by se na místě.“ Cioran sice psal o Rusku, ale tehdy reálně existoval Sovětský svaz. A takový skok nastal na přelomu osmdesátých as devadesátých let – a SSSR se rozpadl. (Putin o tom loni v prosinci: „Byla to tragédie. Proměnili jsme se ve zcela jinou zemi. A to, co se nashromáždilo za tisíc let, bylo z velké části ztraceno.“)

Rusko se „za svou říši vůbec nestydí, ba právě naopak, nesní o ničem jiném než jak ji rozšířit. Kdo jiný než Rusko přispěchal využít vymožeností jiných národů? Dílo Petra Velikého, a dokonce i Revoluce nesou znaky geniálního parazitismu,“ píše Cioran. A co říkal Putin rovněž letos v červnu při setkání s mladými podnikateli na moskevském výstavišti VDNCH? „Petr Veliký vedl 21 let severní válku. Mohlo by se zdát, že se během ní snažil něco násilně odtrhnout od Švédska. Ale on nic neodtrhával, on to navracel. Soudě podle všeho je i naším údělem navracet a upevňovat.“

„Rusko se nikdy nespokojilo mizernými neštěstími. Tak tomu bude i v budoucnu. Rozprostře se nad Evropou svou fyzickou fatalitou, svou nadbytečnou a morbidní vitalitou, tak vhodnou pro vytváření říše (v níž se vždy zhmotňuje megalomanie národa),“ psal Emil Cioran před pětašedesáti lety. „Římská říše byla záležitostí jednoho města; Anglie založila tu svou, aby napravila stísněnost jednoho ostrova; Německo se pokusilo vybudovat říši, aby se neudusilo na přelidněném území. Fenomén bez srovnání, Rusko muselo ospravedlnit své expanzivní záměry ve jménu nesmírného prostoru. ‚V okamžiku, kdy mám něčeho dost, proč bych neměl chtít příliš?‘ takový je implicitní paradox toho, co říká, i toho, zamlčuje.“

Zkrátka: v současné situaci se nachází určitá dějinná logika, která je pokračováním dlouhého příběhu, jejž je k užitku znát. Výše citované „prorocké“ texty poskytují lepší porozumění a nepřímo nám říkají: zanechte o Rusku všech iluzí. Je to samozřejmě kruté vůči těm ruským občanům, kteří touží po „obyčejné“, nikoliv takzvaně řízené demokracii a po běžném soužití a kvůli tomu se nacházejí buď v exilu nebo ve vnitřní emigraci. Avšak převažující část ruské společnosti bohužel dává za pravdu textům o mesiášsko-expanzionisticko-agresivní povaze Moskvy.