Hledej, hledej, hledači aneb Méně je někdy více. I v případě literárních debutů

Do letošního ročníku Ceny Jiřího Ortena bylo přihlášeno pouhých sedmnáct knih. Básník a literární kritik Libor Staněk, který tři nominované tituly recenzoval pro červnové číslo časopisu Host, odhadoval, že „za tak malý počet přihlášených titulů může letos asi i covidový rok, ve kterém většina nakladatelů vydání prozaických debutů odkládala ze strachu, že se jim nedostane potřebné pozornosti a publicity“. Je třeba dodat, že Cena Jiřího Ortena nemá v hledáčku debuty, nýbrž knihy autorů a autorek pod třicet let. Nic to však nemění na tom, že situace s debuty zůstává i letos podobná – žně se nekonají. K napočítání prozaických prvotin, které by zaznamenaly alespoň mírný ohlas, bychom nevyužili ani všechny prsty jedné ruky. A to jsme téměř v polovině roku…

Zahrada mrtvých duší, první kniha Lukáše Bočka (* 1988), respektive autorova první samostatně publikovaná práce (dříve napsaný román Dravci z kaluží dosud nevyšel), je tak zatím jedním z mála letošních výraznějších debutů. Autor v něm tematizuje drásavá rodinná traumata, jež se léta držela pod pokličkou a která stojí za momentálním bezútěšným stavem jejích členů. Za centrální postavu románu lze označit Marka, poněkud bezprizorního malíře, jenž nemá trvalý vztah a vlastně ani jasnou perspektivu a který se na začátku knihy musí vyrovnat se smrtí nevlastního otce. Když se od matky, netečné, až asociální ženy, dozví skutečný důvod otcovy smrti, začne se nořit do rodinné historie a čtenáři je jasné, že tajemství, která Marek v historii najde, zásadně otřesou jeho jistotami a přesvědčeními.

Druhá linie vyprávění sleduje Markovu sestru Šárku, již Marek několik let neviděl a která, jak se dozvíme z jejích vypravěčských partů, tráví své dny v pustině a v naprosté společenské izolaci. Šárčiny party kromě toho zahrnují ještě vzpomínkové části, v nichž samotářka rekonstruuje své vzpomínky. Do třetice tvoří román deníkové zápisky Jana, nevlastního otce obou dětí, jehož smrt stojí na počátku příběhu.

Autorovi nelze upřít, že dovede v určitých momentech čtenáře strhnout. Jedna z klíčových scén románu, odehrávající se za bouřky ve starém kostele bez střechy, má až thrillerové napětí, a je přitom evidentní, že nejde o samoúčelnou záležitost, neboť scéna je zasazena do promyšleného rámce. Ovšem jako celek kniha působí přefoukle, zbytečně opulentně: Lukáš Boček si ukousl příliš velké sousto. Při výstavbě románu čtenáři hází, obrazně řečeno, klacky pod nohy, aby ten se nedostal k rodinnému tajemství jen tak lehce. Jenže prodlužování napětí funguje pouze zprvu, s postupujícími stránkami se vyčerpá. Zvlášť když v pozici neustále hledajícího není jen ten, kdo román čte, ale i Marek. Ten hodlá vypátrat Šárku, u níž tuší odpovědi na otázky, jež ho sužují, v čemž mu má pomoci její dávná přítelkyně Lenka. Tato dvojice brzy začne připomínat postavy z počítačových her plnící jeden úkol za druhým a každá zdárně složená zkouška je pouze dovede k další. A když ono zasuté rodinné tajemství konečně vyjde najevo, není moc překvapivé – čtenář si je může odvodit o mnoho stran dříve než Marek.

Lukáš Boček se svou Zahradou mrtvých duší, zdroj: Facebook autora

Boček na příběhovou kostru prostě navěsil větší náklad, než může takto rozvržené pátrání po zákoutích jedné rodiny unést. Právě nadrozměrnost nápadů a vypravěčských záhybů si lze spojovat s faktem, že běží o debut, v němž autor kromě jiného hledá míru toho, co si v textu může dovolit, aby to fungovalo.

S debuty se vždy pojí otázka, zda se daného autora vyplatí nadále sledovat. V tomto ohledu představuje románová prvotina Lukáše Bočka minimálně příslib. Autor dovede vybudovat napětí, je tu patrná promyšlenost. Dá se tudíž předpokládat a doufat, že Boček nezačne trh zásobovat generickými, banálními příběhy. A když do svých příštích textů bude sebekritičtěji vnášet nápady, může z něho být pozoruhodný tvůrce.

Obálka Bočkovy prvotiny, repro: Vyšehrad