Jedna báseň. Autoři čtou: David Voda
Druhá básnická sbírka Davida Vody – to je horké milostné drama ve verších. Divoký, krvavý, sytý, hmatatelný milostný příběh. Jako by se odehrával kdesi v dolních patrech společnosti, kde ovšemže není prožíván o nic chuději než „tam“ nahoře.
Římsky číslované básně souboru jsou rozděleny do dvou oddílů, Vyslechnu hádku brkoslavů a Mohs mít krásný Lambo. Jak stvrzuje titul druhého z nich, básně jsou často v obecné češtině, kořeněné spoustou hovorových výrazů a přejatých a cizích slov z mnoha jazykových plánů, lidových výroků a oblíbených paformulací současné orální podoby mluvené češtiny (tohle je nejvíc nejrychlejší; naskriptovaný interreakce; to je taková hororovka, easy; Siri vidí jak trajhardím; jako vyslechni mě; jsem creepy, mega moc divnej; čekuj, dám to na pána; jsem down; dnes mám home office; je to fejkový).
Podstatnější než efekt „takhle se fakt mluví“ je rafinovanější účinek těchto „básnicky nepatřičných“ vrstev jazyka, který se dostaví až díky kontrastu vtisknutému nasedající metaforou, hrubě něžným obrazem, vtipným přirovnáním: Když jsem down, lepím herbář z tvejch řas (…); Dnes mám home office jak kočka (…); Pracuju efektivně jak rybenka v nočním kanclu; (…) je to fejkový, je to na prohrání jak automat na plyšáky. A když kdosi řekne do sluchátka jsi krásný s „běžnou“ spisovnou koncovkou, zazní to najednou úplně nově: Nezavěšuj, jsi krásný, miluju tě.
Obálka sbírky Davida Vody je dílem studia Nusle, repro: Fra
David Voda: Automat na plyšáky
Fra, Praha 2021, 64 stran, doporučená cena 139 korun.
Tady se „cejtí“ celým srdcem
Lásku si nelze poručit vhozením mince a stisknutím tlačítka automatu, tak se píší básně milostné. Ty Vodovy jsou naléhavé, verše působí nehledaně, syrově, překotně nebo neuspořádaně, ale budou nakonec pečlivě vystavěné a nespisovné koncovky jim jen přidávají na přirozenosti a dojmu autentičnosti (Odblaňuju srdce uvnitř tvý hrudi / tlapama ze zvětralýho železobetonu). Tady se „cejtí“ celým srdcem, až básně působí jako nerytmické písňové texty bez rýmu. S básněmi Davida Vody se čtenář ocitá v bigbeatovém domácím klubu na docela ostré jízdě, kde se pro chlast ani rány skutečné či obrazné nejde daleko (Kdybych jen věděl, jak tě trefit úplně na komoru; brejle odletí nejlíp po pořádný facce), kde nejsou peníze, ale o to víc je tvrdé dřiny u linky nebo ve výkopu, a nejhezčí kompliment ženě zní jsi cibule, základ / všech jídel nebo Moje holka je kamelka, s ní to rozdýchám.
Čtenář se může smát, nebo se nechat zvláštně pohnout. Zvolí pravděpodobně obojí – to byl ostatně nejspíš autorský záměr, jemuž je sbírka pokorně podvolena. Ten, který tu vyvolává, totiž sám sebe nenahlíží jinak (Vrčím ti pod peřinou jak odpuzovač krtků), je stejně tak uhněten z obyčejností na hranici šílenství, nikterak se nevyvyšuje, nevyděluje, taky dřepí dole. Jeho častou stylizací je škodlivý miniaturní hmyz, mšice nebo octomilka, veš – ne avšak želvuška, nejodolnější z živočichů (a city jsou odolnější než bakterie z jipky). Anebo se vidí jako neodbytný plevel a smrdutá zelenina (plazivej pýr v záhonku tvý hlavy; kedluben s usekanejma hnátama), ten, z něhož se sypou syntetické značky pro city (z kapes mi padaj emoji; budu tě čekat s tváří emotikonu).
Nechám si na pleš nastřelit černý bezy
Chci bejt borec z jůtubu
Všechno bude cajk, menuju se týpek,
příjmení týpek a budu si teď tahat fousy ze zubů
Ten, který se vyznává, umí a nabízí své vyvolené z adresy Schatz velmi originální verze milostného trpění: Nechám si tetovat doodles ze všech čekání na tebe; Rezavým roxorem teď vyříznu tvý srdce z jinýho srdce; Kvůli tvejm očím si vezmu kontokorent. A bude ho potřeba, protože se nepožaduje nic menšího než věci. Skutečné věci, třeba báze po make-up a rozjasňovač očí.
Anebo ono „Lambo“. Ten, který se vyznává věčnou láskou k té s tělem z jasmínu, se nikdy nenasytí tvejma iontama, bude čekat (sednu si před půlměsíc před barák) s hubou zalepenou záplatou ze soupravy na opravu bazénu a s empírovýma prackama v polobotkách (poprvé) i se smradlavým kopytem ve sneakrskách (podruhé) na to, až jeho trošku Luxusmädchen, zároveň divoška / z nekontaktovanýho kmene bude jako jehně, jako dítě.
Tahle verze romantické lásky někde protéká, vrže a rzí se, nelíbá se tu pod rozkvetlou třešní, nýbrž pod hákem vyrvaným ze zdi, ale nemiluje se o nic méně nebo hůře, možná intenzivněji. Ten, který promlouvá, spíš křičí a přiznává se k veškerým svým nízkostem, z nichž kousání nehtů je to nejmenší a nejmilejší.
Auta, auta a znovu auta
K milostné bolesti a tělesnu se v těchto básních druží průmyslová tkáň v mnoha podobách, tkáň konzumovaná, protékající žilami: odpadní řezný emulze, vápenný mlíko, asfalt, vměstky, bílá rez, diesel v žilách, zimní směs do ostřikovačů; nářadí: svorky, šanony a sešívačky, kleště, katodová tyč; unifikované polotovary jako třeba europalety a strojová výrobní mechanika: ojetý zdvižky, prediktivní klávesnice, auta, auta a znovu auta; štosování, paletování, kartonování – myšlenek a citů.
Až se zničíme, přijdou ňáký bohové a nasdílej
naše propletený kostry
Piš mi, ale jen ty nesmysly, co ti nabídne tvoje
prediktivní klávesnice
Je možné toho milostného souboje nechat? Lze se obejít jeden bez druhého? (Co kdybysme toho nechali a radši se bičovali / keříčkama koktejlovejch rajčat bez koktejlovejch rajčat?; Domluvme se, že co bylo, zvrakujem). Je neodvratné, že se ti dva navzájem zničí, že budou pokračovat ve své hororové telenovele, otázka je jen, co bude pak. A jestli něco.
David Voda, foto: Ondřej Mazura, ČT art
David Voda (* 1976), historik umění, redaktor, editor, básník. Vystudoval teorii a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. V letech 2000–2004 byl kurátorem v Muzeu umění Olomouc, poté působil jako kurátor v Divadle hudby Olomouc. Je redaktorem dvouměsíčníku Listy a zároveň je činný v olomouckém nakladatelství Burian a Tichák. Od roku 2004 pracuje v galvanické zinkovně jako vedoucí výroby. Žije v Olomouci, ale často pobývá v Meranu (jeho ženou je italská básnířka a překladatelka Sabine Voda Eschgfäller). Píše literární a výtvarné recenze, uměleckohistorické eseje. Publikuje v časopisech Listy, A2, Ateliér, Prostor Zlín, Souvislosti. Knižně debutoval básnickou sbírkou Sněhy a další (Fra, 2010), která byla nominována na cenu Magnesia Litera 2011 v kategorii Objev roku. Po více než desetileté prodlevě následovala sbírka Automat na plyšáky. Kromě toho je David Voda spoluautorem naučných knih Hra v kostky: Vítězslav Nezval a výtvarné umění (2004), Antroposofové na Moravě (a v Čechách) (2014) a spolueditorem publikace Aenigma – Sto let antroposofického umění (2015).
Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
