Jedna báseň. Autoři čtou: Miloš Doležal
Sbírka Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ vyšla u příležitosti nedožitých pětapadesátin Jany Frankové Doležalové (21. 5. 1967 – 18. 6. 2021), herečky a vedoucí Dismanova rozhlasového dětského souboru. Byla básníkovou ženou. Tu knihu lze číst jako silný, působivý žalozpěvník muže, který oplakává svou milovanou.
Přesto básně v knize Jana bude brzy sbírat lipový květ nejsou pouze intimními lyrickými texty čerstvě svědčícími o prožité bolesti a ztrátě. Jejich síla je v tom, že se neobejdou bez cituplné upřímnosti a bez odvahy autentického vyznání, ale dobře se obejdou bez patosu a hořekování. Jejich působivost tkví v tom, že ztráta nejmilovanější bytosti a pocity zmaru, žalu, zloby a zoufalosti, které ji provázejí v těch, co „zbyli“, nejsou nijak opisovány, nýbrž jsou prožívány v básních znovu, bezprostředně, opravdově – přímo, se všemi syrovými konkréty (Psík olizuje bezvládné nohy, vrtulník, urna z mazlavé hlíny), ale přesto navýsost básnicky: v precizní práci se zkratkou, náznakem, nedořečeností, odvažováním slov a účinnými, emocionálně, symbolicky i senzuálně bohatými metaforami, často navíc ve verši vázaném s překvapivými rýmovými dvojicemi (Jen krátká svatební noc v monastýru / život nastavený o malou škvíru).
A jejich nadějeplnost a světlo v temnotě spočívá v tom, že básník ví, že se na cestu za svou vyvolenou jednou vydá (tudy mě v rakvi-lahvici / jednou pronesou / a se vzkazem / pustí po proudu / jak pramici. / Za tebou.; Dělí nás jen tenké, tenounké sklo), že se shledají, jde „jen“ o to přežít čas mezi tím, najít v něm smysl, zůstat při smyslech i s vytrženým srdcem a rozežranou myslí, s kráterem v sobě.
Obálku graficky upravil Luboš Drtina a použil ilustraci Michaely Drtinové, repro: Revolver Revue
Miloš Doležal: Jana bude brzy sbírat lipový květ
Editor Jan Wiendl. Ilustrace Michaela Drtinová. Revolver Revue, Praha 2022, 64 stran, doporučená cena 249 korun.
S bratrem steskem po boku
Miloš Doležal lyricky líčí tok posledních dnů, vydechnutí, vyprovázení a pohřeb, tvorbu keramické urny, ukládání popela, vlekoucí se bezesné týdny poté – a střídá tento deník Janinými výmluvnými sny a ohledáváním zřetelných, křehkých vzpomínek, nyní s bratrem steskem po boku. Jsou to ty sny, které mohl a snad tehdy měl číst jako předzvěsti, varování zabalené v zářivém papíře.
Porod, zrození, veselka, pohřeb – všechny odžité variace na téma život a jeho zlomové okamžiky se vracejí ve zkratkovitých výbojích, když zemře nejbližší. Ve stejný moment nabudou důležitosti mnohem méně „význačné“ chvíle, okamžiky vzácného zářivého štěstí, v nichž se zrcadlily drobnosti zásadní důležitosti: společné koupání ve vaně na zahradě, otisky mokrých nohou v kamenech vlastnoručně budované zídky, osobní parfém a jeho závan den po obřadu, pihy rozeseté po zádech, shrbených nad sazenicemi, silný záblesk konve, hlas ženy zvoucí rodinu k večeři – hlas už ze zásvětí –, týž hlas linoucí se z rádia jako živý a znovu její hlas z trubky poeziomatu (jde o zařízení reprodukující nahraný text, o zvláštní formu jukeboxu na básně nebo stroje na básně, který oživuje veřejný prostor poezií – pozn. red.). A samozřejmě také, u Doležala neodmyslitelně: Vysočina jako kraj domova. To všechno se zpětně, v nové vyrvané perspektivě ukazuje jako obřad zásvětní.
Spojení „její porod“ může znamenat okamžik, kdy se ocitla na světě, i okamžiky, kdy na něj přivedla děti. Smrt – slovo, které ve sbírce naopak ani jednou nezazní, stejně jako zemřít – je rozením zpět. Proto nejspíš tolik Janiných posledních snů, které jsou ve sbírce tištěny modrou barvou, připomínalo okamžiky zrození a smrti, naléhavě je přivolávalo v nejbizarnějších obrazech – a jedním dechem také hrob, hlínu, neskončený a nekončící konec…
Jak přežít milovaného člověka, nejbližší osobu, manželku, partnerku, přítelkyni, matku svých dětí? Jak pokračovat, neutopit se v žalu, zachovat si víru i naději, když ta odešla s nečekanou ztrátou? Kde každý den ráno, které je další krvavou připomínkou toho, jak se nyní věci mají, najít sílu uvidět v kalném potoce duhu lipana (Teď tu byla / a už není / probuzení.)?
Bolestná krása
Sbírka není jen dialogem se životní láskou (ve sbírce zcela přiléhavě, vřele a nenaslazeně užívané zdrobněliny miláček, Janička), ale také s Hospodinem; jednou je to rozhovor smířlivý, jindy žalující, jindy rozhořčený – a vždy věrohodný.
Na vodě, v zrcadle vzkazy, že byla
a bude. Kdo ale vzal?
(—)
Proč my jsme zůstali
a jiní ne?
(—)
Nasadils mi dvojitého nelsona, Hospodine.
Nejdříve matku a otce a teď i věrnou ženu bereš,
co dal si urveš z masa duše mé?
Jak chán dáváš a pak na hostině žereš.
(—)
Prostíráš stůl, číši mi po okraj plníš,
pak prudce zatáhneš za ubrus,
pleníš v nás jak koule v kuželkách.
Básně Miloše Doležala ze sbírky Jana bude brzy sbírat lipový květ jsou oslnivě, bolestně krásné. Jejich krása vzdává hold kráse člověka, o něhož básník v tomto světě přichází, ženě, na niž ale nepřestává čekat, k níž nepřestává promlouvat, jež mu nepřestává strašně scházet. Půvab a čistota těch básní přímo odrážejí charakter zemřelé, to, jak ji autor vnímal a vnímá, a také ztrátu, která se odehrála. Lze se o krásu v básních opřít?
V zahradě, kterou Jana sela a sázela a o niž pečovala, sklízí stále ještě její plody. Vždyť Jana musí už brzy sbírat lipový květ, je čas a v hřebeni jsou dosud její zrzavé vlasy. Právě zahrada, její neustálá cyklická obroda, je nejen symbolickým tělem a duchem zemřelé, jsou to výhonky, šlahouny a je to ovoce její bytosti – to zahrada v sobě koncentruje křesťanskou naději na ne-konec. Lípa, bez, jasmín a jeho vůně, jahody jako hostie od Jany, rukola, lusky, bazalka. Třezalka, hvozdíky a pomněnky, vratič, v němž je Jana nejvíce, chrpy, vlčí mák, zvonek, lupiny (Ve škarpách / čekanky / a vratiče / vrátíš se?).
Vyhlížím tě každé ráno, vždyť ta dvě těla jsou spojené punkevní řeky. Neokázalé básně Miloše Doležala čtenáře hluboce zasáhnou. A nepotřebují žádnou intepretaci, jelikož jsou, jak jsou – a tak také promlouvají.
Miloš, Doležal, foto: Ondřej Mazura
Miloš Doležal (* 1970), básník, prozaik, dokumentarista, editor. Vystudoval obor nakladatelství na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy (1988–1992). Je bývalým redaktorem časopisu Perspektivy (1991–1993), s nimiž dosud spolupracuje, a redaktorem Českého rozhlasu, pro nějž připravil řadu dokumentů, uměleckých portrétů, literárních pořadů a rozhlasových kompozic, zejména zabývajících se druhou světovou válkou a komunistickým terorem v Československu. Za rozhlasovou dokumentaristiku byl opakovaně oceněn. Jeho nejznámější knihou je monografie o P. Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli. V nakladatelství Host vydal dvě knihy dokumentárních povídek — Čurda z Hlíny a Do posledních sil. Je rovněž autorem tří knižních rozhovorů a několika básnických sbírek. Žije v Praze a v Horní Pasece na Vysočině.
Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
