Jedna báseň. Autoři čtou: Martin Skýpala

Znepokojivá básnická sbírka Martina Skýpaly Střídavá péče vyšla v nakladatelství Adolescent Aleše Kauera jako bibliofilie: sto kusů je „opuštěných“, padesát kusů obsahuje ještě zinový protipól oné temné básnické knihy, totiž sešitek palindromického pseudonymu Jakuba Bukaye nazvaný Nucený výsek.

Knihy od jihlavské značky Adolescent bývají zajímavě vypravené, tištěné na ekologický papír a obsahově vybočující z tradičních básnických edic. Ani Střídavá péče (v průběhu čtení si mnohokrát pomyslíte, že jste konečně přišli na to, kdo se s kým střídá v péči o koho, ale pokaždé se pletete) se z této praxe nevymyká, jakkoli jde o sbírku autora vlastně zavedeného, neboť jde o Skýpalovu sedmou knihu.

Jakub Bukay – ten, který se zamiloval, miluje a kreslí dechem portrét milované na sklo autobusu, ten, který chce nadějeplně myslet už jenom na to, co bude – stojí úplně sám proti temnému subjektu sbírky Střídavá péče. Čtenář, který si pořídí verzi bez sešitku/zinu, obdrží pořádnou nálož zmaru, falše, rozptylových louček, hřbitovů, hrobů a oprátek, beznaděje, žihadel, trnů a hrotů; i domov je plný bílých žraloků a nápadně se podobá cele tvářící se jako pokoj. Čtenář dostane nálož invenčně provedenou čarodějnickou prací s metaforami, s obrazy a jazykem obecně, jazykem natolik zkroceným, že ze sebe vydá ty nejomamnější a nejomračujícnější záhady, podivnosti, divočiny a pokroucenosti – a to se k nim Skýpala chová stejně macešsky a cynicky jako ke svému mluvčímu.  Autor je se svým subjektem v ošklivém, ale přitažlivém nesouladu, jsou to dva černokněžníci, kteří zápasí o mocnější zaříkání a mezi prsty jim teče horký asfalt a noční můra dalšího rána (Ve jménu obrázků na piksle s margarínem / je třeba ráno vytáhnout vlastní obraz z toaletní skříňky).

Grafický úpravce knihy Aleš Kauer využil pro obálku Střídavé péče kresbu Lucie Tojnarové, repro: Adolescent

Martin Skýpala: Střídavá péče

Editorka Marie Feryna, spolupráce s autorem na výběru textů Michaela Holubová, kresba Lucie Tojnarová. Nakladatelství Adolescent, Jihlava 2022, 60 stran, náklad 150 kusů (z nichž 50 je s bonusovým zinem Nucený výsek), doporučená cena 250–350 korun (podle varianty sbírky).

Hledá se (marně) návod na přežití

Nelze však říci, že by se jednalo o další příspěvek civilistní poezii všedního dne, na to jsou tyhle básně málo usebrané a podstatně divočejší, než jsme zvyklí z vyklidněných veršů městských neoromantiků, pohlížejících skelným okem na svá spící batolata a věrnou ženu či brodících se nočními ulicemi a městskými periferiemi. Mluvčí Skýpalovy poezie jako by se neměl vůbec rád: o to raději se sám sobě posmívá, o to raději se shodí. Básnící já tu není k sobě ani k druhým shovívavým mágem se zářícím třetím okem, shlížejícím na hemžení kdesi dole: sám se totiž tam dole přízemně hemží a není u toho o nic lepší nebo zajímavější než ostatní mravenci či ploštěnky. Zdůrazňuje přitom, že nesoudí: Já soudím jenom prostor mezi dvěma domy. (…) Každý prostor mezi dvěma domy / je hrob.

Toto básnické já nevyniká v nakládání se sebou a životem, nýbrž s jazykem, zejména vyrábí oslnivé vazby slov v překvapujících kontextech, které čtenáře šlehnou a na okamžik oslepí jako jacísi verbální trifidi. Stejně dobře se autor trefuje do obrazů světa, které všichni dobře známe, ale neumíme s takovou odzbrojující přesností pojmenovat, třeba jako tento letní výjev: Mouchy licitují o těžiště vesmíru.

V úvodní kresbě Lucie Tojnarové žena se zrůzněnou odvrácenou tváří kojí dospělého muže, či spíše on si svou porci mateřského mléka neurvale krade. Násilí na člověku stojí v pozadí Skýpalovy sbírky. Symbol muže vykořisťujícího ženu, jelikož je stále chlapcem, je pouze zástupným modulem pro společnost, jíž jsme všichni součástí, ale také pro jakékoli já.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Ovšem stačí dát staré hrůze nový pěkný účel nebo jen název, označení, a bude líp, nikdo si ničeho nevšimne (Včerejší cely jsou dnes pokoje. / Šibenice vrostly do listí. // Hmoždíře se staly květináči / a z jejich nitra voní jehličí.). Stačí dát životu, který je prázdný, a času, jenž je dutý, nějakou náplň. Podvedeni byli všichni, jenže ten slevový stánek, kam se nahrnuli i s dětmi vyžvanit ze svých hoří, je už dávno prázdný. Z básní se sem tam vysype válka, azylák, sociálka, bezdomovec, charitativní hrabárna s použitým oblečením, ale nikdy a nikde návod na přežití. Ikonicky to vše, včetně bezmoci básnické, ilustruje následující text:

TŘÍDĚNÍ ODPADU

Možná někdo právě píše báseň,
která lomcuje svědomím světa, žene
mladé na barikády. Možná někdo
právě píše báseň, která probudí generaci
a pozve ji k hostině na dvě, tři dekády.
Možná někdo slyší dusání dějin za vraty
a nachází zapomenuté poklady.
Pokud jde o mě, lomcuje mnou zimnice
a žene mě děs z toho, co přijde ráno,
jestli se probudím a zmůžu-li se aspoň na snídani
v podobě jogurtu s prošlou zárukou.
Za vraty slyším průjezd kamionu,
a když třídím odpad, najdu tak leda
starou žiletku pečlivě zabalenou v toaleťáku.
Spi sladce, malá Astro.

Obálka bonusového zinu Nucený výsek, repro: Adolescent

Velmi zvláštní péče

Kdo tedy střídavě pečuje o koho s kým a kdo skončil v nuceném výseku? Možná Jakub Bukay pečuje o Martina Skýpalu, možná Skýpalův subjekt udržuje při životě Bukaye, aby sám přežil, možná ho musel naopak básnicky pohřbít z úplně stejných důvodů. Možná oba společně střídavě pečují o Martina a jeho vnitřní integritu, možná spolu zachraňují přichcíplou lásku: k sobě, ženě, dětem, k člověku, k lidem a světu. Plod, plaváček, synek Jakub se objevuje i v textu Střídavé péče: otec si porodil sám sebe, čistějšího, nového, toho, který bude pokračovat v já a lokat mléko rovnou z prsu. Jakub jako alter ego mluvčího je naivní, malé ich, o něž je třeba pečovat. Na střídačku musíš si být maminkou i tatínkem. Jak se srovnat s minulým a pokračovat dál či začít znova, bude totiž možná nejvýraznější motiv sbírky.

Minulost vleklá jak chronická nemoc,
ohlazená jako trám,
přede pod dlaněmi jako usínající kočka
v proutěném koši s klubíčky paměti.

Zatímco Bukay, snad věřící v budoucnost, prostě zedituje minulost, aby se mohl podívat za obzor (Minulost v pavučinách, / heavily edited.), černočerný Skýpalův střídavý subjekt nikam nejede, stojí, ba padá (Básník píše, je třeba čekat, i když víš, že nic nepřijde; … moje srdce diktuje slzám, kam padat. / Pokaždé mi diktuje, kam padat. / Odsud je do nebe nejblíž z celého světa.)

Péčí o malého Jakuba lze snad zapomenout i na nešťastnou či promarněnou, ale naplněnou lásku k ženě uhnětené z úplně jiných tkání a pletiv (Být sám není těžké, rozbít se o druhého je umění.). Jenže ouha, poslední strana onoho nadějeplného zinu, v němž se mimo jiné v dialogu s nakladatelem Alešem Kauerem s láskou vzpomíná na devadesátkové grunge kapely a jejich dobovou estetiku a texty, je parte či in memoriam Jakuba Bukaye, který zemřel nedávno, roku 2022, nejspíš právě v okamžiku, kdy doplňková sbírečka-zin vznikala. Jakoubek byl Martinem nuceně vyťat. Ale i Martin nakonec vyznává se z víry a naděje. Anebo ne? Minulost je skutečně nutné editovat, je potřeba – v zájmu přežití – vyhlásit jí válku:

I have declared war on past.
Vyhlásil jsem válku minulosti.
A mé srdce bije! Bije! BIJE!

Některé básně jsou dvojjazyčné, více či méně. Anglickojazyčné pasáže tu mají ovšem roli méně obvyklou: české verše, s nimiž jsou promíchány, jsou totiž stále více nepřesným převodem či originálem těch anglických, čímž vzniká nečekaně silné napětí (have invited night butterfly to share my room. / Pozval jsem smrtihlavy do své komnaty / a povraždil jsem je do jednoho. / And I have slaughtered them down to the last wing / of despair.). Tento prostředek Skýpala nenadužívá, objevuje se pouze v jedné delší básni (The sun was high, pšenice nesly vznešeně své hlavy. / Vysoko tkvělo slunce and wheat was high born). Jinde jsou verše v angličtině zjevně čistě estetickou záležitostí, autorovi nejspíš lépe zněly, měly pro něj větší kouzlo, než kdyby totéž vyjádřil česky – často proto, že se v nich jinak a podstatně více než v češtině uplatňuje víceznačnost, přinášející poezii tolik kýžený efekt.

Báseň o vražedkyni Olze Hepnarové ojediněle navazuje na Skýpalovy starší sbírky, v nichž tematizoval a jmenoval nejhorší vrahy a zločince českých dějin, nejspíš také v zájmu hledání pravdy, pravdivosti. Je třeba se vrátit do minulosti, a tak nějak ji zavraždit:

Bakterie spěchají proti proudu vody
rovnou do tvých úst.
Spermie spěchají proti proudu moči
zpátky do tvých varlat.
Slova spěchají proti proudu dechu
rovnou do tvých plic.
A pravda spěchá proti proudu krve
rovnou do tvých žil.

Třeba tam opravdu bude, na konci světa, ta cedule s omluvou za případné komplikace.

Martin Skýpala, foto: Ondřej Mazura, ČT art

Martin Skýpala (* 1976). Narodil se ve Valašském Meziříčí, kde také v roce 1995 maturoval. Ve studiích pak pokračoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a na Slezské univerzitě v Opavě, kde studoval českou literaturu. Pracoval jako uklízeč, kuchař, učitel, překladatel. Byl redaktorem časopisu a nakladatelství Protimluv, jako redaktor a posléze šéfredaktor pracoval v časopiseckém vydavatelství RF Hobby, od září 2018 je hlavním editorem zpravodajství Blesk.cz. Své recenze, články, překlady a básně publikoval v řadě literárních periodik. Jeho poezie vyšla dosud v sedmi sbírkách; první z nich, Resuscitace, Skýpala publikoval roku 1998, tu nejnovější, Střídavá péče, letos.

Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková

Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.