Jedna báseň. Autorky čtou: Zdeňka Pospíšilová

Nejen citlivost básnického subjektu, o níž mluví anotace knížky, je zde přizvána ke spoluúčasti na tvorbě; stejně silně je cítit touha po nepřibarveném, poctivém reflektování skutečnosti, po vnitřní pravdivosti – a to právě i v tak citlivých sférách, jakou je partnerství a rodičovství (opatrně našlapuju/ mezi minami lega/ abych nezavadila o klid; ta pustá pláň mých dní/ je plná klidu).

Stačí slova na takový úkol? Tak nějak bude znít otázka, která se při psaní vznášela básnířce nad hlavou a visí rovněž nad čtenářem. Zdeňka Pospíšilová čerpá z metaforického zdroje, s jehož využíváním ovšem šetří (nevezmeš masitá slova do úst): i proto jsou její obrazy slyšet zněle. Čtenáře znejišťuje v krajině, kde by hledal jistotu a bezpečí: v prostoru dětství, v krajině dětí a také lásky. Věcnou oporou jí je zejména krajina doslovná: příroda a její nezávislost i spolehlivá náruč, s jejíž pomocí je možné překonat osamocení nebo pocit izolovanosti vyztužený právě senzitivním vnímáním okolí.

Autorkou grafické úpravy knihy je Helena Šantavá, repro: Literární salon

Básnířka je hispanistka, jak ukazuje nejen titul (v překladu by mohl znít Vnitřní světlo nebo Světlo uvnitř): sbírkou prochází řada španělskojazyčných veršů či strof, aby ukazovaly na autorčino vnitřní dvojhlasí. Častým motivem je čas mezi dnem a nocí, ukládání sebe i druhých, kdy se bilancuje uplynulý den, který je někdy jen k přežití, jindy utvrzuje ve sdíleném štěstí buněčné rodiny nebo v pochybnostech o partnerství – opakuje se slovo neklid, které subjekt provází zejména na sklonku dne a brání usnutí (žijeme v domě/ a současně v nepokoji; šatnářka v předspánčí/ rozdává kabáty/ mně ale bere jen míru!; v bezesné noci se upínám/ k majáku rána; náš strop leží zády k jejich podlaze) – touha po obkladu dlaně není vždy vyslyšena a nastává kolovrátek přehrávání všech „to do“ na další den.

Na scéně jistoty rodné vesnice se zjevují otec i děd, jeden v obrazu stárnutí, druhý v podobě blednoucí matné vzpomínky, třetí – synek – je od narození jednou nohou z domu; mužský prvek je zde synonymem budoucích ztrát. Mlha, která je nosným symbolem knihy, zahaluje prožívání subjektu. Mysl se mlhavosti zbavuje ostrostí jazyka hledanou v básních (lámeš si zuby o slova/ naděje nebo modlitby). A kde není mlhavo, tam v této knize zaručeně prší: déšť namísto toho, aby smýval a očišťoval, přináší spíše bahno, současně je však lačně lokán vším živým.

Luz adentro přináší subjektivní vyobrazení světa mladé ženy a matky, jedno z mnoha, které současná česká poezie psaná ženami, jakkoli pestrá, nabízí. Relativizující, melancholickou, odkrášlující a znejišťující polohou či notou (měla bych být jako máma/ pevným bodem/ ale motá se mi hlava) se některé z těch autorek prolínají či vzájemně sbližují (například Marie Šťastná, Simona Martínková Racková, Jitka Srbová ad.). Debutový hlas Zdeňky Pospíšilové je v této tvorbě jedinečný zejména způsobem, jímž nakládá s metaforikou (káně zatím břitem křiku/ nařízne skývu oblohy; lokálkám škrtají zastávky v jízdních řádech) a zachycuje vztahové nesebejistoty a neutuchající otázku – kam patřím?

Zdeňka Pospíšilová (* 1987) studovala španělskou filologii a knihovnictví. Publikuje na literárním serveru Písmák, její verše se objevily v časopisech Tvar, Divoké víno, Host nebo na webu Nedělní chvilka poezie. Luz adentro je její knižní prvotinou. Žije v Brně.