Jedna báseň. Autoři čtou: Vojtěch Vacek

Měňagon chce měnit, proměňovat – a sám je měňavý, jak ve stejnojmenné knize naznačují věrně abstraktní, čímsi však organické a barevně fantaskní ilustrace Alžběty Uhlíkové. Takový je i celý svět Měňagonu, v němž k sobě promlouvají zvířata, podivní tvorové a věci lidským hlasem, jelikož jsou vybaveny nejen živoucností, ale také vědomím, a v němž je potřeba uvěřit na mraženého uprchlého králíka.

Objekt měňagon lze zařadit vedle pentagonu nebo oktagonu: slova s příponou -agon označují uzavřený tvar definovaný určitým počtem úhlů. Pak tedy měňagon byl by tvar s počtem úhlů proměnlivým a současně tvar, ze kterého nelze uniknout a jehož barvy se šalebně proměňují před očima, stačí když ho natočíte z jiného úhlu. V měňagonu je každá věc bytostí a každá bytost stojí po boku člověka, s nímž si je rovna (i stupnice jsou živé, ovíjejí se kolem kmene stromu; výr si stěžuje, že byl probuzen, sopka chrlí tajemství, dveře rozhodují, zda dovnitř nebo ven). Člověk však o jejich podstatě, druhu jsoucnosti neví – postrádá rozměr senzuality, která by k tomu byla potřeba: nezaslechne tudíž bojovný dialog kočky s uschlým listem o vlastní důležitost. Pootočíme-li strukturou měňagonu v dlani, barvy potemní, a člověk není partnerem ostatních bytostí, je z jejich světa vykázán, vyobcován do kouta jednoho z měňagonových úhlů, samozřejmě proto, že ostatní bytosti ze svého středu předtím sám vyhnal.

Obálka knihy s ilustrací Alžběty Uhlíkové, repro: Nakl. Pavel Marvart

Je tu ovšem nový svět, plný návodů ke své obsluze, v němž je možné, aby Lidské stopy, stírány karnevalem tekoucím jako med, / splývaly s rýhami odvěkého kořene, je možné využít hojivé masti, které klíčí ve spárách mezi kameny – v němž možná existuje harmonie opravdu všech bytostí, i s člověkem. Ano, ti ostatní budou vrčet řvát a trhat / hučet skučet rvát, ale není třeba se bát, je možné je udadat. A pootočíme-li znovu, ocitneme se na venkovské veselici, kde děti honí slepice, sedlákům se nechce do medvědího mordu a pod vrbou hraje vodnická kapela. Jinde zahradou lyrického mluvčího prochází zlatá žíla, k níž v noci přicházejí tlupy zlatokopů s kladívky a majzlíky / a lepí se k zahradě jako by hřála.

Jako bychom v tomto sněném světě slyšeli útvary orální, raně literární a folklorní tradice: žánr sporu, zpěvu s jeho melodičností a zvučností, zaříkávání s jeho zvukomalbou, modlitby s její naléhavostí a touhou po účinu, říkadla či rozpočitadla s jejich rytmičností a herní funkcí, báje s její univerzálností, pohádky a bajky s nadpřirozenými bytostmi (nebo rarachem, měsíčním princem a bůžky mocnými jako lidé), radostným koncem a ponaučením či východoslovanské skazky se specifickým slovosledem a expresivitou. K tomu ale převažující malebná surreální poetika snu a hravost vymýšlení si (Ve spárách mezi kameny klíčí hojivé masti; Daleko do hor / chodí blechy pít. / Z kamenů vijí věnce / ptákům do vlasů).

Atmosféra sbírky je zasněná, kouzelná a okouzlená, jako by jí procházela zvědavost po světě a životě, který má jiné tvary, než jsme mu přisoudili – a k těm je potřeba se prodrat. Jenže jsme v měňagonu, v němž se všechny tvary slévají, přelévají, rozpadají a spojují bez vlivu člověka – jelikož také jazyk je živou bytostí a další tvory spolkl: bizarní slovní spojení či jména (Vendelín Kůrkojc, Háta, Prokurátorova žena), slova zapomenutá a politá živou vodou, výrazy vymyšlené a aktualizované. Cítíš nechutenství z příliš jasných slov. Protože řeč došla, je třeba vytvořit nový jazyk – a jím nové pevně skryté světy.

Vackovy básně-příběhy, často dobrodružné, místy absurdní, se navíc odehrávají ve snu, kde je sice všechno možné, ale nikdy to nemá dlouhého trvání. Smyslově bohaté události jakéhosi živoucího imaginária jsou stejně měnlivé jako svět, který zachycují, a do něhož v úžasu nahlížíme; v každém dalším okamžiku spí cosi, / co se chce a může vyjevit.  Zjevení ukazuje Vacek prostřednictvím své představivosti, abychom viděli, oč přicházíme.

Měňagon, sláva obraznosti a fantazii, bude nejspíš naopak starým, původním, paralelním světem, který nedržíme v ruce a nemáme do něj přístup. Ani nevíme, že do něj patříme. Ještě štěstí. Jen díky tomu snad naši tichou přítomnost zasáhne / nedozírná rozloha živoucího.

Vojtěch Vacek (* 1993) v Praze vystudoval knihkupectví na SŠ Náhorní a vydavatelskou produkci na VOŠG Hellichova. Pracuje jako knihovník v Domě čtení Městské knihovny v Praze. Básně, příběhy a bajky publikoval v časopisech Tvar, Psí víno, Souvislosti, Lemurie, H_aluze, na serverech Nedělní chvilce poezie, Flog.cz. V edici H_aluze vydal sbírku Schopní jsou ti s chlopní (2015). Měňagon (2021) je jeho druhou básnickou sbírkou a obdržel za ni Cenu Jiřího Ortena. Organizačně se podílí na Mezinárodním festivalu Den poezie a na některých dalších literárně-kulturních akcích. Je spoluautorem scénáře k dark fantasy tahové strategii The Mystic studia Pipedream. Hraje na basovou kytaru v instrumentálním triu Autistic Acoustic a v kapele Představy postavy. Je členem umělecké skupiny NaHajana.