Jedna báseň. Autoři čtou: Igor Malijevský

Světlo a jeho proměny a podoby, jeho řeč i vliv jsou průvodcem zobrazované ženy od její první jízdy na kolotočovém koníkovi po předem oblečené černé sváteční šaty. Ilustrativní motiv světla se objevuje téměř v každé básni sbírky Poprvé v nějakém baru: zářivka, monitor, svatozář, chladné světlo, které nehřeje, opilý paprsek světla, nevěsty s lampami, měkké světlo ranního parku, zářící mosazné světlo rudě planoucího měsíce, světla ohňů, temnota nočního lesa, okno zářící tlumeným světlem; první křehké paprsky slunce v zlatavém oparu bytí nad probouzejícím se lesem… Světlo, tma a šerosvit také čtenáře vedou od civilistních básní k závěrečné dekadentní básni Stařeny.

V úvodu sbírky se ovšem teprve tříletá čtenáři teprve představuje – a hned zkraje pozorovatel také vidí, kam její kroky povedou, dokáže vysledovat paralelu mezi silou okamžiku vytržení u dětské hry a momenty, kdy by se v životě dívky a ženy měla taková intenzita prožitku zopakovat, ale nestane se tak – u první svatby, prvního rozvodu ani první léčby z životních nezdarů kdesi v klášteře se ta intenzita již neobjeví.

Obálku vytvořil Adonis Schlée, repro: Paper Jam

Co zářivky neumí

Poznáváme, jak je dívčin svět sešněrován nevšímavostí rodičů, kolegů a pak okolí, soustředěným spěchem, který zabraňuje spočinutí, i tomu v radosti, nenaplněnými očekáváními. Setkáváme se s přirozeným kontaktem dítěte s vnitřním nevyřčeným řádem věcí, který jsme nahradili vnějškovými pravidly pobytu v komunitě lidí, zejména té velkoměstské a pracovní, dané společenským rámcem. Tato dívka vyhledává nevyhledává anonymní societu, touží po konkrétním lidském teple, zaoblenosti, hledá cosi starobylého, co prochladlo a zostřilo se – jako při výměně žárovek za zářivky, které neobjímají a nehladí, nevytvářejí měkké stíny domova. Dívka je opakovaně přirovnávána k víle a zejména k andělu – k bytosti neposkvrněné, která si chce jen chvíli odpočinout od tíže i lehkosti křídel.

Osud jí sedí na rameni / jak malé zvířátko / zachráněné z útulku. Tu velkou kočku si sama vybrala, jelikož nic není jedna veliká náhoda – pouze to tak vždy vypadá. Přinesla jí práci u pásu či v hospodě nebo nadání k psaní, potřebu rychle to zaznamenat na kousek papíru nebo na zeď záchodků, když jsou okolo všichni namol a ona jediná je střízlivá. Nejspíš i ona mívá doma nesnesitelné dusno, i ona si přeje, aby to s ním bylo jako dřív. Je to univerzální žena – žena univerzálního jména Marie, dělnice nebo výkonná síla z kanceláře a zasedačky nebo řidička metra, jakákoli panevropská žena čekající kdesi v Bruselu na něj klidně i do čtyřicítky – všechny jsou madonou s malou unavenou svatozáří a zejména bez dítěte.

Tyto Marie chodí do práce první a dělají za druhé, drží se knihy a pokrývky tetování jako o život. Zažívají mnoho „poprvé“ – většinou se přitom musejí překonávat (nikdy neřídila / ani vlastní život / a najednou celé metro), zírají do nekonečných tunelů a těší se, až jim večerní světlo prodlouží stín do té mladé vysoké štíhlé dívky, kterou kdysi byly a kterou čtenář letmo zahlédl v úvodu sbírky. Tyto madony jsou a zůstanou samy, na chlapy nemají štěstí a nad #MeToo mávnou rukou. Rozveselují tak jedině svého melancholického psa nebo přežívají útrapy spolubydlení.

Závěrečná dlouhá karáskovská báseň Stařeny nechává téct proudy starých žen světem a šerosvitnou krajinou jako mytické toužebné šeptavé bytosti v jakémsi čarodějničím očekávání předkonce. Malijevský tu zintenzivňuje groteskní a dekadentně nadsazenou linku, která byla do té doby spíše nenápadná (tichý šepot bezzubých úst nebo skřípot tichého naříkavého klení), ale spolu s ní i litanický charakter textu, který teče závěrečnými stránkami stejně jako ona chřadnoucí vyschlá těla krajinou, ty chladnoucí uhlíky ohnišť, opuštěné kabelky visící na stromech.

Nejspíš lze ale i tak, s pobavením, s přistoupením na nastolené básnické gesto, novou lyrickou intimní a smutnou sbírku, novou impresionisticky dekadentní sbírku, legračně vážnou sbírku Igora Malijevského číst jako hold obyčejným ženám, které nezaložily svou rodinu, ale už pohřbívají svou matku, jejich vyhaslým snům, pracovitosti, prostotě, naivitě a přesvědčením, jejich směšnosti. Madona v modrém tričku / madona v sandálech / madona v zasedačce / madona v jídelně / madona ve výtahu / madona s malou unavenou svatozáří // madona bez dítěte… všechny tyto madony si hřejí na rameni kočku svého osudu, s nímž se statečně potýkají a současně jej mazlí; všechny donekonečna spravují, co se rozbilo, nevědí, kam dřív skočit; nenávidí otce, protože tak je to naučila matka; coby stařeny táhnou hromadně krajem jak dávná vojska. Beztak rozsvěcují umělé světlo, když to sluneční pohasne.

Příběh žen doprovázejí velmi případně zlatavě světélkují fragmenty klasických olejomaleb Jaroslava Valečky, jež jako kdyby rovněž oslavovaly zašlé modernistické časy.

Igor Malijevský (* 1970), básník, prozaik, publicista, fotograf. Po absolvování gymnázia vystudoval teoretickou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (1988–1993), studia filozofie na Filozofické fakultě UK (1990–1995) nedokončil. Po absolvování civilní vojenské služby (1997) pracoval jako hlídač čerpadla, správce počítačové sítě, učitel fyziky na základní škole, redaktor Literárních novin, učitel tvůrčí fotografie na základní umělecké škole aj. Od roku 2003 žije v Čelechovicích na volné noze. Fotografie vystavuje od roku 1996, je držitelem dvou cen Czech Press Photo. Fotografie, poezii, prózu a publicistiku publikuje v novinách a časopisech či v rozhlase. Je autorem básnických sbírek a próz a jedním z otců Literárního kabaretu EKG (s Jaroslavem Rudišem). Více na www.malijevsky.com