Jedna báseň. Autoři čtou: Lukáš Marvan (podruhé)

Marvan se tedy ke svému mladému tvůrčímu já přimyká v knize nazvané Někoho mi připomínáš nejčerstvějšími texty své zralosti. Je skutečně vyzrálé to, co je současně nejnovější? Jaké básně tehdy byly kritickým autorským nožem vyřezány a nyní restaurovány, oprášeny a uvedeny na světlo? Jak se postavit k básnickým začátkům, které zůstaly ve skořápce minulého století a vylíhly se až v tom jednadvacátém? Jako by tyto básníkovy pocity shrnovala první báseň souboru:

* * *
Díváš se
jak v hlavě zůstávají myšlenky
které už nepotřebuješ
připravené odpovědi
které jsi dávno použil
jako ozvěny
blikají ze stěn jeskyně

Obálka nejnovější sbírky Lukáš Marvana, repro: Dauphin

Lukáš Marvan: Někoho mi připomínáš

Dauphin, Praha 2021, 112 stran, doporučená cena 269 korun.

V jeskyni slov se našly slovní fosilie – ožily a promlouvají k dnešku. Jak velmi se někdejší já podobá tomu dnešnímu! I tehdy totiž byla slova probuzenými zkamenělinami. S pomocí starých textů se kromě toho dobře vzpomíná: básně bývají spojeny s určitými životními etapami a událostmi, mají dobovou optiku (dobovou ve spojitosti s životem tvůrčí bytosti – autora a jeho lyrického subjektu, chcete-li), nesou se na vlně individuálního období, pro něž je příznačné jisté vnímání světa. Čteme-li je po letech od napsání, vybaví se okolnosti, za nichž básně vznikaly, doslova hmatatelně. Zpřítomní se, a spolu s nimi i jejich proživatel.

Toto znovuprožívání s odstupem desítek let je jedinečným způsobem sebereflexe – středobodu Marvanovy poetiky. Přiložíme-li k juvenilním básně nové, můžeme pozorovat, jak se náš vlastní život proměnil, zda se proměnil, kam jsme se posunuli – co se stalo mezitím a nakolik celistvá a nenarušitelná je naše osobnost. Připomíná mi člověk, který básně tehdy napsal, mne? Kdo jsem a kým jsem byl? Toto napětí mezi někdejším a současným mluvčím básní je nosným, neverbalizovaným tématem sbírky Někoho mi připomínáš.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Konečně k tomu došlo

Covidová rouška způsobuje, že jsou si všichni cestující v tramvaji podobní: jen ten, kdo nastoupil, není už tímtéž, který vystupuje. Proč vlastně vůbec opouštět dům – proč opouštět ložnici, proč vylézat z postele? Pozorovat proměny světla během dne a tekoucí minuty lze i nehnutě. Vždyť ve skutečnosti v té posteli ani nejsem, svůj pokoj nenavštěvuji: poslouchám svůj šramot, stoje za dveřmi: slunce dál vychází a zapadá do našich hlav / nikdy svůj pokoj nenavštěvujeme.

Ukáže se, že čas není závislý na pohybu, že s ním může velmi dobře nesouviset, jít si sám. Tak nějak jsme prožívali uzávěry, izolace a karantény. Jako prázdný čas, který bychom rádi zastavili, ale on přesto unikl. Tento moment, který se tak táhl, zachycují nedatované, a tedy současné básně Marvanovy sbírky. Přítomnost bytostí ubírajících se za svým cílem je cítit všude / nejvíc v černé mazlavé mlze země: je tedy možné se vymknout a jednoduše se nikam neubírat? Přimknout se naopak k hlíně, vzpomenout blízkých, včetně těch nejbližších, z nichž povážlivá část už nežije? Nehledět na její mazlavost, na štítivost, kterou vyvolává? Vypadá to totiž, že už jsme po smrti, že naše svědectví, které tu o tomto čase podáváme, je posmrtné. Ostatně – už tehdy se vzpomínalo, například na vojnu. Už tehdy se realita snu nápadně podobala té žité. Už tehdy bylo jasné, že staří nemrtví nepřestanou chlemtat krev našich srdcí a lidé konečně zavolají na tísňovou linku.

konečně si všimli požáru přes ulici
konečně převrátili auto na střechu konečně
se srazili s protijedoucím narazili do zdi domu
v zatáčce konečně se zasekli ve výtahu nebo je
dvouleté dítě zabouchlo na balkoně na záchodě

Příslovce konečně se přece vztahuje k něčemu, na co jsme se těšili. Časová adverbia jsou v Marvanových rukou efektním nástrojem (někteří lidé mají ráno celý život): dokážou ilustrovat unikavý čas, který je proti nám, který stále nemáme v moci, jako sen o tílku, které nelze svléknout, protože vždycky „naroste“ nové (viz báseň Už jsem ho skoro měl v moci).

Nic nestárne tak rychle jako lidské obličeje, které jsou pouhými záblesky v paměti: jen vědomí se ani nehne. Je totéž, nápadně se podobá. Mimořádná pandemická situace, ukazují tedy staré básně, je vlastně dobře známá, žiješ ji konstantně – Umřel jsi dost se výmluvně jmenuje jedna z básní. Vyzkoušel sis, jaké to je, ležet v hlíně a nechat sebou prorůstat kořeny – zkusil sis to už v roce 1993. Ta zkušenost platí stále, je bez přestávky žita a pan Froněk s tváří hnědou jako rádiovka tehdy taky umřel několikrát.

Vždycky to někde čeká
virus bakterie
dopis pod polštářem
kámen na kotníku
dopis který zastoupí svého autora

Jen to vyčkávalo, vyhlíželo svou novou příležitost, které se rádo a nezabranitelně chopilo, jen tentokrát je to nemoc, virus, pandemie. Nemoci kroužící vesmírem se nápadně podobají slovům – slova jsou jako bakterie.

Mnoho se toho nezměnilo

A pak je tu motiv ponížení, ten, který se ve sbírce Někoho mi připomínáš objevuje opakovaně: pocit hanby, studu, zostuzení; většinou takového, které si mluvčí způsobil sám a které sám také prožívá, ostatní totiž onu hanbu ani nevidí: ve chvílích kdy nejsi ponižován / tvůj život neplatí. A tak si je potřeba připravovat ponížení ve vlastní dílně, případně se nechat ponížit cizím ponížením (čas od času kdosi poníží / svým ponížením).

Potřeba vyhledávání prožitku ponížení se souvisí s pocitem viny, je – jak známo – účinným sebetrestem. Za jakkoliv kratičkou spokojenost se sebou, za chvilkové potěšení, za uspokojení či radost – zřejmě snadno zaměnitelné za pýchu – přichází neodbytný trest, nutkavě vyhledávaný. Současně však ego neumožňuje zcela se darovat, obětovat, plně se věnovat jiným, například ženě; není nic to co chci, píše mladé Marvanovo já. Našlo tedy zralé alter ego něco, když starý vztek zůstává, jen se přelil do nového, který naráží na ty, kdo tu ještě před pár lety nebyli, ale už teď je jich plný Facebook? Alespoň se zkusí vzít za ruku.

Ne, mnoho se toho nezměnilo. Dávnému já se ve snu zjevil syn jménem Kryštof, současné já má syna jménem Kristián. Pořád se koušeme do rukou proti usnutí a abychom se ucítili, když přichází noc a s ní na smrt unavená smrt. Nepřestáváme se jí děsit.

Asi se nepotkám, rezignuje promlouvající v jedné z básní: marně hledám cokoli uvnitř / cokoli mezi hlavou a hlavou dvojníka. A v jiné: už zase jsem to já / kdo se dívá, tedy jsem to já ještě pořád, uvnitř to není jiné než venku, vnitřní zrak vidí totéž, co ten vnější. V básních je motiv vnitřního vidění prostředkován obrazem průhlednosti: zejména průsvitnosti hlav, do nichž je tak možné nahlédnout. Jsem to já, toužící po svobodě či osvobození, ten, jemuž je třeba hanby: ta hloupá potřeba svobody / v jako břitva naprosté svobodě. Ono něco, co chci a co tu není, je a bude vždy „jen“ to – slovy titulu jedné z básní – Dávné v novém hávu.

Dávné texty se tedy v Někoho mi připomínáš jemně dotýkají špičkami prstů těch nových a někoho velmi připomínají, sebe, mne. Jsou to pořád ony – výrazně pointované, melancholické, zoufalé, věcné, přímé a odhalující, snad jen méně energické, pomalejší. Méně překotné, a o to souvislejší, méně dialogické, a o to více soustředěné dovnitř. Nečekejme od nich útěchu, jen syrovou střízlivost v čase mezi koncem mládí a vzdáleným začátkem důchodu, kdy je děs mnohem méně mlhavější, podstatně zřetelnější, výrazně blíže, zvlášť je-li pozorován z lůžka nemocného očima motýla přibodnutého v atlasu, nebo z postele chronického nespavce.

Kdo tu počítá mrtvé, kdo nakažené? – kdo se tady bojí smrti?

Lukáš Marvan, foto: Ondřej Mazura, ČT art

Lukáš Marvan (* 1962), básník. Narodil se v Písku, vystudoval Vysokou školu zemědělskou. Zprvu pracoval jako laboratorní technik a programátor. Později prošel coby redaktor, editor či dramaturg několika médii, mimo jiné Českou televizí. V roce 2002 se stal buddhistickým mnichem a žil do roku 2003 v klášterech na Srí Lance, kam se ještě několikrát vrátil jako meditující laik. Již řadu let žije v Ústí nad Labem a pracuje jako tiskový mluvčí Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje. Knižně debutoval výborem ze svých básní z let 1987–1992 nazvaným Levhart nebo leopard (1993). Napsal také dva svazky sebereflexivních próz o své duchovní cestě. Publikoval v různých kulturních periodikách básně i jiné texty. Autorova básnická kniha Někoho mi připomínáš je v pořadí jeho osmá. Svoji předchozí sbírku Cestovní básně Marvan představil v rubrice Jedna báseň v září 2019.

Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková

Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.