Jedna báseň. Autoři čtou: Josef Hrdlička
„Josef Hrdlička vytvořil jedno z nejzajímavějších děl tuzemské reflexivní lyriky za poslední léta. Hlavním tématem knihy, jež obsahuje básně z let 2014–2021, je pomíjivost,“ zdůvodnila básnická porota letošních Liter nominaci sbírky Předkové kostí. (Ceny Magnesia Litera budou vyhlášeny tento týden v neděli.)
Reflexivní, úvahový ráz básní, v nichž jsou nastolovány zásadní existenciální otázky, je u Hrdličky ještě posílen evropskými mytologickými motivy a kulturním dědictvím domácí starší literatury, na něž často nápaditě odkazuje. Na rozdíl od předchozích dvou Hrdličkových sbírek se v knize Předkové kostí proměňuje básnické gesto: nověji směrem k nadsázce i absurditě. Na mnohých z textů autor pracoval dlouhou dobu a doznaly značné změny oproti svým původním verzím. Ale to by byl velmi povrchní popis této básnické knihy.
Autorem typografie svazku je Jiří Mědílek, repro: Opus
Josef Hrdlička: Předkové kostí
Opus, Martínkovice 2021, 56 stran, doporučená cena 198 korun.
Kde je nějaký konec?
Růže a perla, skřivánek, ruce a nohy, odťatá hlava, zlatý kolovrat, matka a dítě v dramatickém střetu a průniku – v Hrdličkově básnické sbírce se citáty, aluze i jiné odkazy vrství, ovšem jejich aktualizace jsou propracované a neslouží připomínce literárních kotev, jsou zde v roli ilustrativního materiálu. Ilustruje se totiž čas, jeho vnímání člověkem, lidské možnosti a konečnost, jak s ní vejít v jednání. Nejde o obdivuplné výpůjčky z děl klasické české literatury 19. století nebo z řeckých mýtů a široce známých bájí, tedy o obvyklé využití motivů, které máme vsazeny v hlavách. U Hrdličky to je hrubý materiál použitý pro další jemnou práci, z níž vzejde materiál jiný. Pokud se tu například ozve titul Erbenovy balady, zakutálí se Orfeova hlava nebo hlavička vodnického děcka, je jeden z těchto drastických motivů – kusy lidského těla a jejich „stavebnost“ – využitý k sugesci sestavitelnosti nového celku ze starých dílců, a především k jisté manipulaci s tokem času.
Polyfonní Zlatý kolovrat, v jehož jednotlivých hlasech (promlouvajících, splývajících a opětovně se rozpojujících) je potřeba se dobře orientovat, je textem vrstvení a pronikání. Je slovně-melodickou kompozicí i upozorněním na to, že náš jazyk a naše myšlenky jsou rovněž „seskládány“ – z opracovávaných základních kulturních kamenů. Sám už nic neříkám, / samé citáty, výkřiky podsouvá čtenáři autor, a o to víc mluví právě on. Ostatně: vše se nad slunce jasně, / stále opakuje. Ukáže se, že jde o báseň o domově, o vzpomínkách a křivdách, které celé roky tíží, ba týrají. Matka jako bytost, postava i symbol prochází celou sbírkou, často v drásavém obrazu těla páleného v krematoriu na bělavý prach. Všechno je to uloženo v kostech a hnátech, v krvi potomků koluje krev předků, se vším, co k nim patřilo, a přelévá se v generačním toku dál. Kde je tedy konec, mizení, spojované s během času? Nežijeme mnohem spíš v neodvratitelné věčnosti?
Člověk je velmi rozbitný
Neviditelný opěrný systém kostí autora zjevně básnicky fascinuje, taje-li permafrost nebo začneme-li vrtat do hloubi půdy, utajené se znovu vynoří (ze země trčí ulomený prst). Zemře-li živočich, jsou to kosti – křehké, lámavé, a přesto nejpevnější v těle –, co po něm zbude (ovšem i ony se promění v nakonec neviditelný prach). Veškeré nejasnosti vyřeší / vržené kosti, zní motto sbírky. Kosti jsou vrženy, zní nevtipný nápis na maturitní šerpě; kosti vrhá šaman, aby z nich věštil budoucnost rodu. Je-li řeč o rukách a nohách v této knize, slouží jako metonymická zkratka pro tělo, od nějž je lze separovat, aniž by k dotyčnému tělu přestaly patřit: Žena v obchodě platí rukou mé matky, zní jeden ze silných veršů. Tady se princip skladebnosti, možnost zkoumat jednotlivé části, jako kdyby šlo o celky, tato badatelská odtržitelnost, přetváří v obraz děcka, které v samoobsluze vidí svou matku ve vytrženém okamžiku jako cizí ženu, jen ta paže jako by byla důvěrně známá, a ono děsivé poznání je současně velkým objevem.
Chopte se kusů člověka / v loukotích zlatého kolovratu / v paprscích zlatého kola vratu, píše se v Hrdličkově erbovní erbenovské básni, jako by se připomínalo, že člověk je velmi rozbitný a kdož chceš, můžeš si z něj kus urvat pro sebe a posvářet a poslévat si vlastního člověka, klidně z muže a ženy (když už nemohu být ženou / budu tedy vaším tatínkem). Takto sestavená bytost bude „nejistý člověk“ – nejistý nikoli ve smyslu povahové charakteristiky či stavu: nejisté je to, zda půjde o člověka.
Motiv sestavenosti těla z různých lidí se opakuje, podobně jako motiv mluvících úst patřících hlavě, která už byla odtržena od těla. Lidé jsou rovněž částmi svých matek, z nichž vzešli, a částmi skládanky svého rodu. Můžeme tomuto panáčkovi přimontovat nožku této panenky? Kdo vznikne?
Vyosený čas a pohyb v něm
Jsme tedy plní kostí, ale co bylo ještě před nimi? Jak zachovat myšlenkovou hloubku, podívat se do ní, do toho temného vnitřku, a současně nepostrádat humor? Zůstat s nadsázkou – totiž tam nahoře, nad hlubinou?
V Hrdličkově sbírce se čtenáři, který bude nadstandardně pozorný a soustředěný, může podařit být na obou místech současně. Čas má v této básnické sbírce nelineární charakter, je čímsi jako „věčným okamžikem“, v němž se staré děje mohou dít paralelně s nejaktuálnější současností a dávnou minulostí – a tak se také mohou mísit prožitky různých osob, různých já, různých civilizací a epoch, svět je potom jediný kulturní milník, jehož osobnosti a osoby jsou tu stále přítomny: všichni jednou vypadli z matek a nyní / jsou na atomy / a ty i já je dýcháme snad všechny naráz.
Mytologický čas má rámec věčné přítomnosti, v němž se děje odehrávají provždy nyní, a proto, paradoxně, mají cyklický, opakující se charakter, který neumožňuje poučit se z chyb ani se vymanit z dědičnosti (zástupy běžců v parku, to jdu / tak rychle, že potkávám je znovu?; z papíru kamenný kůň jen dupne / jednou provždy). Fosilie, kosti, dinosauří pozůstatky i jejich drsný živý jazyk tak nastávají současně: už napořád budeme žít ve věku dinosaurů, obrněných živočichů. Základním paradoxem Hrdličkovy sbírky je právě vyosený čas a pohyb v něm. Jak za těchto podmínek může zůstat po člověku jeho kost? Kdo jsou její předkové? Co bylo před nimi? quid est ergo tempus? – Nevím zní první verš básně Čas.
Spousta názvů míst (toponym) by snad měla ukotvovat alespoň prostor tohoto podivně netekoucího, neplynoucího času veršů: obskurní jména obcí však často spíše opět odkazují k romanticky zabarveným šerosvitným kulisám klasické literatury (máchovské, erbenovské, i mnohem starší) nebo jde prostě o libozvučně znějící složeniny, které si přímo říkají o využití v básni (Bezděz, Chvatěruby, Mlčechvosty, Kmochova ulice, Milevsko). Statičnost těchto míst, která přetrvala věky, je narušena okamžikem, kdy do něj přichází kdosi velmi dočasný, a ono místo je touto perspektivou uvedeno v pohyb. Tato vlomená dynamika tak i místům básnických událostí dodává ráz okamžitosti, vteřinovou, a tudíž věčnou platnost. Spolu s těmito básněmi, v jejich toku, můžeme umět, jak s časem splynout, tak sáhnout do hloubky – a slovem urychlit čas věcí (…) / i zpomalit tak, až ve slunci / času usnou a na čas vypadnou z běhu světa.
Chopit se slov rukama
Některé básně (všechny jsou vedeny ve volném verši, sestaveném v poklidném tempu, které je ostatně nutné, chceme-li náročné texty pozorně vnímat) jako by si více hrály s jazykem grafiky: třeba báseň o slunci, zářící hlavě, je umístěna v kruhu; některé hlasy Zlatého kolovratu jsou podtrženy nebo vysázeny kurzívou, verzálkami, neprůzračně odsazeny, přičemž tato nejistá značení se týkají i titulů básní, které jsou potom takto zrcadleny rovněž v obsahu sbírky. Tyto grafické značky nejsou vždy ilustrativní, nemusejí být vodítkem pro způsob čtení (například nesignalizují změnu promlouvajícího hlasu v polyfonní básni), ba dost možná naopak jím právě být nemají, a jejich smysl může být čistě v tom, že ukazují, že se to v poezii smí a že tato hra cosi dělá její recepcí. Každopádně je to značení nenáhodné, jelikož sbírka je zkomponována nanejvýš pečlivě: na úrovni verše, strofy i sledu básní v celkovém souboru – a kruh je jejím základním kresebným útvarem.
Čtením Předků kostí můžeme i my načas zastavit běh světa a učinit jej tak naším časem. Smíme to zkusit slovem, stát se ostrovem, který je cyklický; kruhový ráz zajištuje neexistenci konce a začátku: … nedokážeme / se ubránit konci, jímž nic nekončí / jenom nás vhazuje zpátky – kdo? kam? a proč?. Můžeme vzít kusy slov jako kusy těla, vyjít z toho vlastního, stát se Uroborem: chopit se slov rukama a jimi rozkouskovat čas: zkusit na tyto otázky neodpovědět, neboť čas je jen slovo / unášené časem.
Josef Hrdlička, foto: Ondřej Mazura, ČT art
Josef Hrdlička (* 1969), bohemista, komparatista, filozof a básník. Narodil se v Chomutově. Vystudoval filozofii a bohemistiku na FF UK. Pracoval jako knihovník, v současné době vyučuje na FF UK a je vedoucím redakce časopisu Světová literatura. V roce 2008 vydal knihu Obrazy světa v české literatuře. Studie o způsobech celku (Komenský, Mácha, Šlejhar, Weiner), je spoluautorem svazku Symboly obludností. Mýty, jazyk a tabu české postavantgardy 40. – 60. let (2009), společně s Josefem Vojvodíkem uspořádal sborník Osoba a existence: z perspektivy fenomenologicko-antropologické psychiatrie (rovněž 2009). Předloni publikoval rozsáhlou práci Poezie v exilu: Čeští básníci za studené války a západní básnická tradice, která v nakladatelství Karolinum vyšla rovněž v anglické verzi. Své básnické sbírky vydává v nakladatelství Opus: Loďstvo vyplouvá z temnot (2010), Kočka v ohni (2014), Předkové kostí (2021); kromě toho v témže nakladatelství publikoval svazek esejů o chůzi v krajině Uvnitř světa (2012); pro změnu v nakladatelství Malvern pak o pět let později zveřejnil esejistický soubor Poezie a kosmos. Kromě toho Hrdlička rovněž překládá – z francouzštiny přeložil mimo jiné Kameny a další texty (2008) Rogera Cailloise a Poetiku prostoru a Poetiku snění Gastona Bachelarda (2009 a 2010).
Natočili, střih a postprodukce: Ondřej Mazura a Hedvika Ptáčková
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
