Jedna báseň. Autoři čtou: Vít Malota

U Maloty si příroda svou autonomii uchovává bez ohledu na pokusy o její zúrodňování, obdělávání a přizpůsobování lidským potřebám. V těchto obecných, místopisně nedefinovaných kulisách probíhají rodové mezigenerační předávky a výměny, v nich se strnule čeká na změnu v čase (čas mlčel, slyší čas, vytržení z času), z prézentu do perfekta.

V tomto prostředí logicky platí stará pravidla: mohou se nám příčit, ale těžko s nimi něco zmůžeme – nezbývá, než je přijmout, jakkoli mohlo jít třeba o vyjídání jestřábích hnízd. Jsme malý pán. Atmosféra vzpomínky na zašlé, krvavě obnažené časy z prvního oddílu sbírky Bez obrazů navíc, má tudíž spíše ráz objevování stále platného, čehož lze být součástí, nebo se o to aspoň pokusit, ovšem za cenu, že se z toho současně nelze vyvléci.

Pro obálku Malotova debutu byla zvolena jedna z ilustrací Davida Kuncla, které knihou procházejí, repro: Nakl. Dobrý důvod

Vít Malota: Bez obrazů navíc

Ilustrace David Kuncl. Dobrý důvod, Nová Říše 2021, 68 stran, náklad 300 výtisků, doporučená cena 169 korun.

Kmenové příslušnosti ze sebe nelze setřást

Ony čtyři oddíly knihy předchází Ofertorium – úvodní báseň, která čtenáře expresivními valivými verši trochu zavádí na scestí: další básně jsou totiž úplně z jiných materiálů a střihů, podstatně méně zdobných. Působí syrověji, ony i jejich verše jsou kratší, obrazy na sebe formálně organicky nenavazují, jsou spíše nasekaně, asyndeticky seřazeny. I v nich ale hrají prim senzuální prožitky (na výspě hrách/ na jazyku led/ křik kavky), jimiž se sugeruje pouze naznačená situace, její obrysová kostra. Úvodní „ty“ (z básně Ofertorium) se v prvním oddíle mění v „on“: muž proměnlivého věku, tu se slamákem na hlavě a kosou v ruce, tu sedící na vlastnoručně zbudované kamenné cestě u piva či klučící neřádské kořeny, prochází ročními obdobími zaměstnán více pozorováním a reflexí než polní prací.

Je dobře možné, že je to otec či děd, který vnuka seznamuje s tím, jak se věci a svět měly dříve, tehdy, když „jsme mladých upékli“. Z použitého nářečí v zřídkavé a neznačené přímé řeči můžeme usuzovat, kde se básnické mikropříběhy, které utkvěly v paměti dětství, odehrávají: „Jara Navrátilů“, který „vypadal jak ta žaba“, kterou v sázce snědl, určitě nepochází například ze středních Čech. „On“ (otec, děd, předchůdce, ten, co začal stavět dům na samotě, ale s postupem let měli stejný nápad a životní náplň a cíl i druzí) se slévá s „ním“ (já). Neexistujícími dělítky mezi „nimi“ jako by se podtrhávala jistota, že kmenové příslušnosti nelze setřást:

Dřevo

Pokácel strom
rozřezal na kusy

Tohle dřevo vydrží
to budou hodiny
a hodiny

Napadlo ho nosit
ke starému pařezu
obětiny
pár jablek

aby táta nevěděl

Druhý oddíl, Kuře z velkochovu, odnáší čtoucího do kostela, k ukřižovanému, který zmizel z kříže; oddíl je nesen křesťanskou symbolikou. Vznešenost oběti a vyznání klesá pod drobnými všednodenními tragédiemi. Do lodního chrámu lze přijít nejen pro zážitek z nedosažitelné omračující velikosti toho, co přesahuje jeho zdi, ale také (se) tam lze utéci nebo volat o pomoc, byť mlčením. Právě křik nebo bezhlesý výkřik jsou častým motivem Malotových veršů této prvotiny (křik z hlubiny černého dubu, křik kavky, křič křič křič ať tě slyší; z dlaně se dere křik). Dovolání se ovšem nedostavuje: dívenka, která pláče v dolním bytě, není tišena a stává se mementem lhostejnosti, hřeb je symbolem strachu; stránka rozečtené knihy zraňuje dlaň, aby připomněla, že pro ni padl strom; rehek, který se jen toužil napít před dlouhou cestou, v sudu na dešťovku utone. A tak se i v další části knihy objevuje paradox mlčícího silného hlasu, který je oslyšen.

Opakujícím se motivem třetího oddílu, s titulem O vpuštění nežádal, ale i celé knihy jsou vlasy: „neživá“ část těla, v jejíž trvanlivosti lze spatřovat paralelu života věčného. A pak kameny či kamení, které mají symbolizovat neživou přírodu, ale jsou činorodé až hrůza.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Probuzení se nekoná

Titul knihy zřejmě vyjadřuje přání obejít se bez zbytných obrazů, dokázat se vyjádřit s básnickou úsporností a neztratit na naléhavosti ani srozumitelnosti. Touha načrtnout jen ty básnické obrazy, které jsou potřeba, se ilustruje právě zde: text je zkoncentrován do krátkých, často jedno- nebo dvouslovných veršů, jimž dominuje „nic víc“ – právě jen to, co bylo řečeno a zaznamenáno. Nakonec stačí Jen jméno (název poslední básně sbírky): k samotnému pojmenování už netřeba cokoli dodávat.

Poslední oddíl Klid zachycuje asi nejvýmluvněji určitou rezignaci subjektu: jako by tváří v tvář konci blízkého člověka a rozboření svatyně domova sám pořád spal a potácel se v dřímotě, v níž je tak příjemně, v níž není slyšet silný hlas – ani ten vlastní, a v níž světlo neoslňuje. Až tady se „ty“ či „on“ mění v „já“ – vyprahlou skořápku, v tělo, co zabírá prostor, s přáním, aby déšť všechno vymazal. Chtěl bych se probudit je název jedné z posledních básní v boji s nezastavitelným plynutím, které lze současně minout jako vlak, který projíždí kolem jen jednou za život. „Strnulé vytržení z času“, jímž lze popsat úplný konec, probuzením není.

Vít Malota, foto: Ondřej Mazura, ČT art

Vít Malota (* 1995) se narodil ve Zlíně, vyrůstal ve Strakonicích, žije v Lounech. Po absolvování režie na pražské DAMU působí coby divadelní a rozhlasový režisér. Jako literární kritik spolupracuje s časopisem Host. Je porotcem divadel a recitátorů na celostátních přehlídkách amatérského divadla. Jako básník a interpret spolupracoval například s Českým rozhlasem či s Památníkem národního písemnictví. Je ovšem také fotbalovým rozhodčím na penzi. Básně publikoval časopisecky. V roce 2020 se stal laureátem Literární soutěže Františka Halase a držitelem Zvláštní ceny Klementa Bochořáka, díky čemuž vyšla jeho prvotina Bez obrazů navíc.

Natočil, střih a postprodukce: Ondřej Mazura

Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.